Nejsem expert na vztahy a rozhodně nevím, co je správně, a už vůbec nemůžu říct, že to dělám správně.
Často takhle slyším od kamarádek, a taky to čtu online, jak jsou ve vztazích opatrný. Svobodný lidi, většinou třicátníci, provozují tzv. vztahy s nadhledem. Teď je nám fajn, uvidíme. Užíváme si to. Nevážeme se. Takový stand-by vztahy. Opatrný a nedospělý. Jeden nebo druhej se bojí něco říct, nebo neříct, aby toho druhýho nevyplašil. Aby neprojevil větší emoční zaujetí než ten druhej. To by přece bylo blbý.
Jedna moje kamarádka, nyní už šťastně zadaná, léta pěstovala takovej vztah. Roky ho milovala, ale on si zřejmě nebyl jistej, nebo měl pocit, že by mohlo přijít něco lepšího, tak se tak příležitostně potkávali, ona nechtěla působit tlak, tak využila pracovní šance pár let v zahraničí, že on třeba dozraje... ne. Proflákala roky, když jí to došlo – že mu poskytuje komfort ženský, která mu vždycky odpoví na zprávu, a její představy o sexu jsou v souladu s jeho, mají tu správnou chemii a vášeň, ale že kvůli ní nikdy nezavře pomyslný zadní vrátka. Teď už je pozdě na to, aby měla děti. Pročekala to. Od tý doby si myslím, že vzbuzování dojmu a falešnejch nadějí by mělo bejt trestný.
Další mi často říká, jak se bojí, že se ocitne na tom obláčku. Jak se bojí, že to znova nevyjde. Že by chtěla vědět, na čem je, aby si v hlavě netvořila chiméry vztahu, kterej neexistuje, nebo přízrak vztahu, kterej nikdy existovat nebude.
Takže za mě je největší přednost upřímnost, otevřenost, ochota investovat sebe a nebát se. Jako když v ruletě vsadíš barvu nebo číslo. Prostě srdce na dlani. Nevíš, co bude, a samotnýmu ti líp nebude.
Žádné komentáře:
Okomentovat