Poslouchám

Jojo, tuhle jsem si uvědomila, že většinou detektivek, třeba Poirota, znám díky tomu, že u toho žehlím, spíš jako rozhlasovou hru. Sorry, milé kostýmní výtvarnice, sorry, osvětlovači a kameramani. Hlasy a hudba mi rozhejbávají smysly.
No a jinak prostě poslouchám. Jídlo se přejí, film se ztratí, z knížky si můžete pamatovat pár pasáží, lidi zmizí, když to nejmíň čekáte a potřebujete, ale písničku si zapamatujete. Hudba je můj výtah kamkoliv.
Nejdřív Doors, patetický, básnický, dravý, který jsem objevila někdy ve čtrnácti letech. Nejúžasnější hudební koktejl, vymakaný Manzarekovy klávesy, Morrisonova neučesanost, nádhernej hlas a nějakej ten přízrak, co nad ním furt visel, a Kriegerova Light My Fire mi asi nafurt budou připadat nepřekonatelný. Soul Kitchen, kdy mi kuchyň poprvý v životě připadala sexy, a Crystal Ship, která plyne tak samozřejmě...
Stejně jako třiatřicátá vteřina Hendrixovy Voodoo Child, kdy mi vždycky projede hřejivej pocit po páteři. Jo, podobnej tamtomu.
Rolling Stones s drzou Stray Cat Blues, chemickým koktejlem Wild Horses, You Can't Always Get Want You Want, u který snad pokaždý najdu novou rovinu, a epickou Satisfaction, u který jsem si říkala, že eště měl někdo chuť něco skládat, protože tyvole!
Nebo naléhavá Get It While You Can od Janis Joplin. Ta jedinečná ženská (ne)odevzdanost, chuť nečemu věřit a ty soulový vibrace.
Nebo medovej hlas Dusty Springfield ve Spooky. Jako by ani neměla dělat nic jinýho, než zpívat.
Na dřeň něžná Alanis Morissette v Head Over Feet.
Nebo "that's all in your head", který šeptne Damon Albarn v druhý minutě a šestapadesátý vteřině songu Clint Eastwood. U nich mě baví ta zdánlivá lehkost, střídaná peckama jako je Melancholy Hill. A Blur, drzá Stereotypes a nečekaně hluboká Tender.
Nirvana, která strhla začátkem devadesátejch let lavinu a já na ně dokonce měla lístky.
Famózní Faith No More. Hudební vtípky i nářez jako kráva.
Pearl Jam, naprostý hudební zjevení. Barva Vedderova hlasu a Even Flow, u který jsem dostala první opravdovou pusu. Takovu tu, jak se pak prohnete v zádech a zatmí se vám před očima.
Fenomenální a porád trochu smutnej Eric Clapton.
A Tom Petty. A Bob Dylan. Písníčkáři v nejlepším slova smyslu.
Radim Hladík, jeho Čajovna, která mě jednou donutila zastavit autem u krajnice a doposlouchat ji s bradou na volantu.
A moje láska, David Bowie. Poprvý mi ho táta pustil, když jsem byla školková, to si nepamatuju, ale jeho hravý songy jako Laughing Gnome jo. A jedinečnou Life On Mars. Fantastickej hlas a hudba se spoustou schovanejch vrstev, malej pozemskej vesmír.
Edit: Vynechala jsem Nicka Cavea. Skoro punková Deanna, pak ta s "girl with big fat cat" a moje nejoblíbenější Into My Arms a Do You Love Me. Cave je pro mě hudebně takovej kazatel a sňatkovej podvodník v jednom.