(Sebe) klamu

Tohle bude kapánek zmatený.

Mám pár dobrejch vlastností. Jsem empatická, upřímná, umím si ze sebe dělat srandu. Mám taky několik docela ohavnejch. Ta nejhorší je skoro posedlost. Mám ráda pozornost, chci, aby mě lidi okolo mě považovali za zábavnou a chytrou a pozoruhodnou. Nejhorší představa je, že si mě s někým spletou. Že splynu v nějaký statistice. A neumím přitom nic výjimečnýho. Nemám hudební sluch, neumím na nic hrát, neumím kreslit; celou kariéru mám postavenou na okecávání. Umím péct, a hodně (opravdu hodně) mluvit.

Ale to moje sbírání živejch lajků je otřesný; jako by to bylo palivo, bez kterýho nefunguju.

Nedokážu přitom obhájit, co se to uvnitř odehrává, a proč jsem taková drama queen. Mám vlastně takovej pocit, že se snažím před lidma, který mám blízko sebe, nějak vyniknout. Oni třeba uměj lítat s kluzákem, mluvit plynně maďarsky a německy; rozuměj integrálům, skládají hudbu, dělají grafiku, programujou, vystudovali chemii, nebo práva, píšou scénáře, a já mám pocit, že pokud je nerozesměju a neukážu aspoň kousek nějakýho šarmu a intelektu, bude moje přítomnost v týhle společnosti irelevantní.

Potíž je v tom, že přes tohle divadýlko je těžký poznat, co je doopravdy. A já sama s tím mám problém. Před těma, který ráda nemám, žádný hry nehraju, nemám motivaci je zaujmout a bavit. A jak roky jedu v tomhle divným módu, kdy si trochu svérázným přístupem tvořím filtry pohledu na svět, předpokládám, že to ostatní mají stejně. Lehkomyslně předpokládám, že "nemám čas" opravdu znamená, že nemá čas.

Že by na mě nikdo nehrál levou, protože divadýlko se hraje, aby bylo veselo, ne proto, že nemá koule na drama. Že moje upřímnost nikomu nevadí. Že moje spontánnost není na obtíž, že mí blízcí vědí, že to je to nejodvážnější a nejosobnější, co můžu nabídnout, jako když plachá kočka tak moc touží po podrbání, že celá rozklepaná potichu našlapuje a s rozšířenýma zorničkama nastaví bříško. Že tak možná nevypadám, ale vlastně mám celou dobu srdce na dlani.