Co já to tady vlastně

Tenhle střední věk má docela zřejmý výhody. Nejste o nic chytřejší, jen jste místy ošoupaný, jak po vás proběhly hloupý očekávání a ošklivý zklamání, až vám je leccos jedno.
Celej život se nějak pracovně nebo osobně prosazujete a najednou zjistíte, že tam máte autopilota, a i to vám je vlastně jedno.

Všechny ty malý radosti, někam vyrazit na výlet, uklidit dům a koupit novej polštář nebo ručníky, upéct koláč, jít na skleničku – to jsou jenom takový malý záchytný body, který vás najednou jenom rychlejc vracej' do kolotoče nikam nevedoucí nutný rutiny. Zničehonic se z nich stanou pomníčky zoufalý snahy udělat aspoň nejakej den jinej.
Troufale zavřete oči u knížky a zabloudíte v nějakým jiným životě s nadějí, že bude natolik krásnej a barevnej, že uvěříte, že takovej možná jednou bude i váš. Ten příští, nejspíš. Do třiceti, nanejvejš. Nebo bude ten život literárního hrdiny tak kardinálně posranej, že ten váš obyčejnej bude vypadat doslova nablejskanej samou smysluplností, pomocí bližním, sebevzděláváním, nemrháním ho po sockách s jiskřičkou naděje, že se v temnejch zákoutích zjeví vaše osudový cokoliv. Nějaká vyšší autorita, která vám řekne, že vaše dosavadní konání je úplně dobrý. Která vám milosrdně řekne věci, který jste chtěli slyšet. Takže lži.

Tak si říkám, co já to tady vlastně... Vyrábím si pohlednou krustičku z vtípků o vlastní prokazatelný nešikovnosti až neschopnosti (zaparkovat na první pokus, nepobryndat se u oběda, neříct celej den ani jedno spostý slovo, kurva), zčásti hranýho nadhledu nad tím vším, s občasným laciným náznakem, že jsem u toho vlastně velmi roztomilá a že jsem designově celkem dobrá, na ty léta. Taky dělám mocný píár všem kočkám světa, snažím se nějak do všech těchhle šustivejch obalů schovat strach, že hraju divadýlko sama sobě a jistotu, že žádný zvláštní ambice už vlastně ani nemám.