Často jsem slyšela teorii a jakýsi zahlcenosti informacemi, o neschopnosti filtrovat množství balastu. Pravda je, že perlu aby jeden pohledal. Nemyslím si, že fotky koček a moje historky o nich, odehrávající se v mojí hlavě, protože ty líný mrchy jsou aktivní asi 20 minut denně, na týhle skutečnosti cokoliv změní, natož k lepšímu, ale najednou koukám... už možná desátej člověk mi píše, že si četl ty mý neverending stories a "v sobotu si jedeme pro kočičku, dcera si ji moc přeje". V takovou chvíli horečně přemejšlím, jak napsat, že na Twitteru jsem s ručením omezením, že opravdu upřímně nedoporučuju prakticky nic z toho, co dělám. Teď si vemte ty křesla rozdrbaný, ty kytky zlámaný, těch peněz, co to stojí... aha, už mají koťátko, tak hodně štěstí.
Na sockách je hromada věcí, který nechci vidět. Fake news, nácci a komunisti; účty sdílející a lajkující bůhvíodkud postahovaný péčko ani nebudu komentovat. Účty, který jsou od pohledu fejk, účty, který se tváří opravdově, a taky jsou, ale je za tím obrovská hromada neštěstí a komplexů, nepochopitelných vzorců chování a neschopnosti vystrčit z nich nos, z čehož plyne, že tu bídu šíří dál. Ty jsem postupem času odfiltrovala a bylo zase dýchatelno. Naučila jsem se poděkovat za komentář, nebo to prostě nechala plynout. Nebo spíš, myslela jsem si, že jsem se to naučila.
K jádru pudla se blížím hodně oklikou, ale blížím. Dalším stěžejním bodem úspěchu mise Jak si seštelovat filtry na sockách je to, co budu pouštět ven, a s tím nutnost deklarovat, že ne všecko je tak úplně pravda, že často jde o snahu pobavit. A kdo to umí, ať hodí kamenem.
Dost mi pomáhá, že mám filtry nastavený už tak nějak defaultně. V mým světě je skutečně všecko maličko jiný; věřím, že i vy to tak částečně máte, ale možná si to neuvědomujete. Mám nějak nastavený priority. Některý věci prostě nevidím, což někdy ztěžuje život mýmu okolí a mně ho činí dočasně lehčím. Dočasně. Nevidím většinu vlastních chyb, vidím je až s odstupem. Nevidím pavučiny. Nevidím binec, kterej se mi nechce uklízet. Když si chci koupit nějakou drahou a zbytnou věc, tak se mi dokonce každým dnem zdá ta suma menší. Ne nižší částka, ale napsaná menším fontem, taková bezvýznamná a pomíjející. Narodila jsem se se schopností si plynule upravovat realitu. Ale na sockách to není doopravdy. Tak si víceméně bezstarostně proplouvám, chrlíce historky a kočky, a najednou mi začnou vysazovat motory. Protože jsem se to nenaučila dokonale, nechat věci plynout, furt jsem štelovala filtry těm ostatním, místo abych si dávala pozor, co to dělá se mnou.
Nedošlo mi, že si pouze myslím, že si vybírám, co chci vidět a číst, ale ve skutečnosti pozvolna dopřávám pozornost i lidem a věcem, který mi nic nepřináší a nebaví mě. Že i ty zajímavý věci jsem viděla pětkrát, protože lidi, který sleduju, sdílí prakticky totéž. A že opravdu nechci vidět patolízalství a servilnost nasměrovanou k internetovým, potažmo Twitter celebritám.
Prostě se mi ucpal filtr.
Porád mi přišlo, že zahlcená nejsem, že mě tu a tam něco ďobne, což mi pomůže vygenerovat pár jízlivých tweetů, a jedeme dál. A najednou koukám, jak se i o mý oblíbence, lidi, kterých si vážím, nebo prostě lidi se srdcem na dlani otírá kdekdo.
Tak tu sedím a čekám, až mi oschne ten vypranej filtr.
Žádné komentáře:
Okomentovat