MLC

Tuhle jsme čekaly s kamarádkou na autobus a koukaly na projíždějící auta.
"Co to vlastně znamená to MLC?"
"Nevím, možná midlife crisis?"

Krize jak malovaná. Nějaký ty fyzický změny a lupající klouby jsem v tomhle věku čekala, ale nečekala jsem, že pomalu přestanu snášet lidi s výjimkou tak asi dvaceti jedinců.

Nedokázala jsem potisící poslouchat o nóbl dovolený v exotických krajích, ztracených kufrech, digitálních nomádech a jejich objevování Berlína nebo Islandu, nových autech, bytech na Letný "jinde bych žít nemohl, tady to žije", slow fashion a obědech za pětikilo.
Přestalo mi vadit, že neumím nic jedinečnýho, nebo že jsem neobjevila nějakou planetku, ale objevila se neochota čelit tomu, že mě někdo imrvére školí a někam šteluje. Doopravdy nebo online. Je mi přes čtyřicet a furt mám někde bejt, splňovat něčí očekávání, vyplňovat tabulky a projevovat vděk za věci, o který se neprosím, a jánevimco ještě.

Tak jsem si podobně jako ve filmu Yes Man řekla, že stačilo, jenom naopak.

Jak to bylo na jednoduchý na sockách, kde jsem přestala sledovat věci, který mě unavovaly, snůšky kryptoproblémů, attention whores nevalný úrovně, pseudointelektuály a bájivce, tak v reálným životě to šlo ztuha.

Tak jsem poprvé řekla, že o koučink, který ze mě udělá nejlepší obchodnici ve vesmíru, nestojím, že dovolenou budu oznamovat, nikoliv o ni žádat.
Že člověk, kterej nebyl ochoten investovat čas ani cokoliv jinýho do vnoučat, poněkud ztratil právo komentovat jejich prospěch.

Akorát se teda v noci občas budím a bojím se, že se jednou probudím jen s kočkama.