Pozoruju

Možná vypadám jako šmírák, ale nemůžu si pomoct. Někdy se v metru nebo autobusu začtu, ale většinou poslouchám a pozoruju.
Jak se lidi prohlížej ve skle, hledaj žvejky v tašce, kontrolujou doručený zprávy, co čtou, jak spolu mluvěj.

Je brzo ráno a ještě je tma. Holka, která stojí vedle mě, se už třikát podívala, jestli je ta její zpráva zobrazená. Paní luští křížovku a propiska sem tam udělá v papíru dírku. Pán, kterej má na klíně tak tříletýho syna a oba koukají na světla přistávací dráhy; kluk se drží tátovejch palců a mhouří oči a zase je pootevírá; to si pamatuju, to jsem dělala jako malá taky, ty světla se prodlužujou a dělají se jim ocasy jako kometě. Chlapík, co otevře notebook a něco usilovně datluje; už to má nacvičený, vůbec se nemusí podívat z okna a stejně to zaklapne přesně tak, aby stačil vystoupit na přestupu na metro. Kluk v klobouku, někdy mívá kytaru.

A jak mám takhle cestou do práce před očima desítky hlavních a vedlejších postav, říkám si, jak ty scénáře pokračujou. Jestli jí přijde odpověď, až bude mít v metru signál, jaký to budou mít ten táta se synem, až budou dospělí, jestli ten html spisovatel vůbec ví, kudy jezdí a jakou má ten kluk kytaru. Jestli by chtěl hrát jako Clapton a co mu hraje v uších.