Na půl plynu

Tohle je takovej spornej jev doprovázející mě asi čtyřicet let. Já se totiž nějak moc nesnažím. Ne, že by mi úplně chyběly ambice, ale jsem ochotná je naplňovat pouze tehdy, pokud mi to půjde samo. Mám celou dobu neuvěřitelný štěstí. Svoje místo kdekoliv jsem si vybudovala omylem a z nouze. Takový tý, která naučila Dalibora housti.

Třeba v jeslích jsem se, pokud si pamatuju, hrozně bála (všeho), a modlila jsem se, aby maminka zapomněla vystoupit na zastávce Krakov, a já s ní jela do lékárny. Nezapomněla, tak jsem dostala jeslovou uniformu, kostkovaný lacláče a byla zařazena do výchovně-pečujícího režimu. Byla jsem natolik malá, že jsem nebyla schopná jiné než pasivní rezistence. Tudíž jsem chodila a šmudlala látkovou plenku, a když se mi něco nelíbilo, hodila jsem si ji přes obličej. Po nějakým čase to v ostatních obyvatelích útulku pro potomky rodičů roztáčejících kola normalizace vzbudilo dojem, že nejsem úplně v pořádku. Mý první kroky k sebeurčení byly učiněny.

Ve školce jsem už byla frajerka. Furt jsem sice nechtěla bejt bez maminky, ale už jsem věděla, že se musím chopit příležitosti. Tak jsem nůžkama na papír v umývárce ostříhala Kopejskový ofinu, a pak z nervozity pozvracela (kakaem) prakticky celej náš stoleček. Myslím, že image blijící kadeřnice byla přinejmenším originální.

I na základce mě provázelo štěstí. Za prvý mi stačilo dávat trochu pozor, učit jsem se nemusela. Za druhý jsem byla fakt klikař. Pamatujte si takový ty písemky, jak jsme se v lavicích dělili na A a B, abychom neopisovali? Přísahám, že kdykoliv jsem byla A, tak kdybych bejvala byla B, nenapíšu ani ťuk. Nějak zázračně mi to tam padalo.

Na střední mě profesorka Oliberiusová rychle prokoukla a říkala, že jestli s touhle disciplínou odmaturuju, bude to největší překvapení v její učitelský kariéře.
Největší obavy jsem měla z dějěpisu, tam mi kvůli ne zcela pečlivýmu vyhejbání se jakýmkoliv jiným než školním aktivitám, alkoholu zejména, vznikly slušný mezery.
Cestou ke zkoušce mě napadlo, že třeba o Severu proti Jihu vím poměrně signifikantně hovno, tak jsem si to nastudovala, co kdyby. Jak čtenář tuší, vytáhla jsem si Sever proti Jihu. Po pár průměrně zahraných etudách "proboha, to ne!" jsem to odříkala a bylo.

Když jsem v Anglii hlídala děti, zapomněla jsem jednoho letního dne jedno ze tří v knihovně. Třetinový ztráty jsou z pohledu válečný strategie přijatelný, pro rodiče míň. Když jsem se v panice po asi 5 minutách vracela do knihovny, v očích obraz hrůzy – sociálka, zanedbání péče, vyhoštění ze země, doživotní zákaz vstupu na Ostrovy – paní knihovnice mi šla naproti a vedla provinilce. "Vy chudinko moje, vy jste ho šla hledat až ven, už je to v pořádku, ta potvůrka se nám schovala do skladu, podívejte, na něj, rošťáka!" Bylo to těsný.

V práci to je to samý. Jak si pečlivě připravím prezentaci, vyrazím včas, mám plnou nádrž, a s sebou kolegu nebo kolegyni, koktám jako idiot. Když jdu den předtím do pohostinství a způsobím si dietní chybu, spím čtyři hodiny, a pak to matlám cestou ve vlaku, je to jasný. Přijde jim to jako nejlepší strategie v galaxii.

Tak si prostě jedu na půl plynu. No, kde já mohla bejt, mít tu vůli.