Předsevzetí

Nedávám si moc předsevzetí, a už vůbec ne s novým rokem. Občas mě třeba takhle na přelomu února a března nějaký rozhodnutí napadne, to zas jo. A taky nemám moc odvahu na nějaký velký rozhodnutí, hlavně proto, že by případná realizace tak nějak rozhoupala loďku, a ta by se mohla převrhnout, a já jsem byla ve škole na plavání většinou kapřík a na delfínka jsem to dotáhla jednou jedinkrát. 

Loni jsem dumala nad tím, že mám úplně marnou práci. Dělám reklamu. Nebo marketing. Prostě obchod. Vlastně nevím, jak to popsat, prodávám vzdušný zámky s ručením omezeným. Sice mě to baví, ale prospěšný to nijak zvlášť není. Proč já jsem se líp neučila (proč já jsem vlastně neučila aspoň trochu?), kdybych se do toho opřela, mohla jsem učit a teď jsem mohla bejt užitečná. A taky asi vyhořelá. 

Mám talent a sílu napsat knížku? Bude to držet pohromadě, není ten příběh dobrej jenom mý hlavě; prodávalo by se to? 

Tak mi je sem tam líto, že jsem leccos proflákala, ale hluboko uvnitř tuším, že jsem se tak narodila, jako slalomářka mez průšvihama. Jako takovej ten panáček v oldschool arkádovce, kterej skáče ve všelijakých prostředích a sbírá různý životy, síly, odměny, schopnosti, občas ho trefí příšera, která mu sebere život, tak musí makat a najít diamant, aby se obnovil; s každým levelem se to zrychluje, no, znáte to.

Tak jsem si řekla, že to zkusím tak, že i obchod se dá dělat slušně. Že si budu vybírat, s kým budu pracovat, že nikdy nebudu dělat finanční produkty, že budu trpělivá, i kdybych si na tu marži měla počkat třeba rok. Tak to bylo moje první předsevzetí.

Druhý bylo, že nebudu dělat věci, který dělám ze setrvačnosti nebo z touhy po pozornosti. Tak jsem na Twitteru uspala Notanymorovou.

Až jednou budu hodně odvážná, dám si předsevzetí, že nebudu nikdy lhát, aby něco bylo snazší, což zahrnuje třeba:

Promiň, ve čtvrtek to nejde, něco mi do toho vlezlo, ozvu se.

Nechci se dívat na tvejch 1000 fotek z Malediv, vem si knížku, a až budeš mít o čem mluvit, zavolej.

Nevadí mi, že mi to všechno vyprávíš.

Nevadí mi to, ale kdybys jednou byla ochotná poslouchat, vůbec bych se nezlobila.

Chápu, že v práci to je hrozný, a že sis to takhle nepředstavovala.

Chápu, ale asi bys měla dospět. Taky seš docela oříšek a možná se i trochu přeceňuješ. Přestaň brečet. 

A až to začnu dodržovat, budu mít hodně volnýho času.