Paralela

Tuhle jsem viděla dokument, kde byly porovnávány dva odlišné živočišné druhy – kočky a psi.

Jejich smysly, fyzické možnosti a schopnosti.

Třeba to, jak vysoko vyskočí kočka a srovnatelně velký pes. Kočka psa hravě překonala, navíc velmi elegantně a lehkostí. Stejně tak se mnohem lépe orientovala ve tmě a zcela tmavým bludištěm prošla pětkrát rychleji než pes.

Pes měl mnohem lepší čich, byl vytrvalejší a snaživější. Kočka všechno dělala ledabyle, nebo aspoň naoko ledabyle. Lovila efektivně, ale dala si obrovsky záležet na tom, aby to vypadalo jako hra.

Napadlo mě, že kočičí vlastnosti jsou vlastně obdivuhodné, ale nevyužitelné, že to je jen záležitost pro fanoušky, kterou můžeme adorovat, ale nedokážeme racionálně vysvětlit proč. Oproti tomu pes je opravdu užitečný. Chrání svoje teritorium a chrání i pánovo. Jeho úžasný čich a cvičitelnost zachraňují životy – vyhledá lidi pod lavinou, troskami domu… 

A tak jsem se dostala k paralele se vztahy – možná existuje psí a kočičí láska – je snazší mít rád toho, kdo nám poskytuje určitý komfort, kdo nám usnadňuje život. Loajálního přítele. Někoho, kdo trpělivě čeká, až k němu obrátíte pozornost a dává vám najevo svůj vděk a oddanost a nikdy vás nezklame. Někoho pragmatického, cílevědomého a zodpovědného. Opravdovou oporu.

Oproti tomu je o dost těžší milovat někoho bezpodmínečně, pro iracionální pocit blízkosti; pro to, že je vám dobře, když je nablízku, i když se přijde přitulit jen na chvíli a domáhá se pozornosti hlavně tehdy, kdy se vám to vůbec nehodí, má obrácený biorytmus, straší v noci; primadonu, která si vybírá z vašeho života jen to nejlepší a nejzábavnější. Ale zároveň někoho, s kým sdílíte vášeň a těžko popsatelné občasné životní zrychlení z nuly na sto za pět vteřin. Ale kdyby zmizel, nepochopitelně by vás to bolelo a těžko byste na něj zapomněli.