Hodně věcí mám napsanejch, tahle uzrála dneska. Včera jsem
přemejšlela o tom, že jsem některý blízký lidi dlouho neviděla, ale co se dá
dělat, spousta práce, není čas, není vůle, čert to vem, že jo…
No a pak mi napsala kámoška. Pamatujete, stalo se to loni,
v ranní špičce na trase C spadl někdo do kolejiště metra. Komentovali jsme to online i offline; super, chlastá do rána, pak se tam motá
jak Maďar v kukuřici, jestli to chtěl ukončit, tak mohl počkat, až se
dostanou lidi do práce.
Tak to bylo jinak. Byl to kamarád tý mý kámošky. Má
epilepsii a byla to nehoda, ten pád. Tuhle byl doma sám, měl záchvat, bůhvíjak dlouho byl v bezvědomí, než přišel spolubydlící a zavolal mu sanitku, a ten kluk jim při převozu začal mizet
z přístrojů, oživovali ho skoro půl hodiny. Šance jsou malý. Ale nikdy to
není nula, nebo jedna jako na spínači, a zázraky se dějou.
Žádný poselství nebude, jen chci říct, že konec není blízko,
ale možná mnohem blíž, než bychom čekali.
Žádné komentáře:
Okomentovat