Byla to ta nejvíc nejlepší kámoška a je doteď. Nevídáme se často, ale víme o sobě. Tehdá to byla každopádně pecka. Pančelka brzy zjistila, že není zdaleka nutný, abychom seděly porád ve třídě, když nám lehce nadprůměrná inteligence dovoluje zvládnout učivo a ještě vyzvednout boty z opravy, prádlo z mandlu... Tak jsme si s Lenkou semtam v době vyučování trajdaly po Počernicích, jednou nesly voňavý prádlo rovnou k pančelce domů, koupily si zmrzku, mluvily o všem možným a bylo nám fajn. Byly jsme diskrétní a pančelka pochopila, že osnovy nejsou všecko. Klika, že se nám nic nestalo.
Nebývale vtipný bylo, když nás poslala do lékárny pro Švédský kapky, já zapomněla, že má maminka, která tam byla laborantka, dopolední, a Lenka, ovlivněná nějakou četbou, požadovala po paní magistře španělský mušky.
"Hani, máš tady Olinku, a chce po mě španělský mušky, no to si pojď vyřídit", houkla dozadu. Máma už dávno věděla (bylo mi dvanáct), že výchova takňák skončila, tak mi jen řekla, ať jsme vopatrný na přechodu, a ať sním sváču.
Nejhezčí byly cesty ze školy, chodili jsme někdy na Stráně, takový skalky a travnatý místa, nejaký ty šeříky, hlohy a ostře vonící bez takhle vpravo od silnice cestou do kopečka. Blbli jsme tam, hráli na schovku a jen tak čumákovali.
S Lenkou jsme ležely na zádech pod tím hlohem a koukaly skrz tmavý křehký listí na nebe a říkaly si, co budeme dělat, já chtěla bejt spisovatelka a Lenka mě vlastně spíš jen poslouchala, já mlela pantem furt.
Pamatuju si, jak voněla ta suchá tráva a taky třešně, až mi bylo líto, že budou prázdniny a Lenka pojede na tři neděle pryč, byl to můj záchytnej bod s malým pihatým nosem a očima, co měly barvu jako čokoláda uvnitř lentilky.
Občas jezdím okolo, stojím na světlech, mrknu doprava a říkám si, hele, Stráně, už jsou oplocený, tak nám to zakonzervovali, Lenko.
Žádné komentáře:
Okomentovat