Odpověděla jsem na pár inzerátů a přišlo mi pár pozvánek na pohovor.
Na prvním se mě záhy zeptali, kde se vidím za pět let. Měla jsem v kabelce připravenou vyfotošopovanou fotku, kde mi Jake Gyllenahaal v horský chatě u zapálenýho krbu masíruje záda, ale nevypadali, že na to jsou připraveni, tak jsem jim řekla, že děkuju za čas, kterej mi věnovali a přeju hodně štěstí.
Hned na druhým jsem byla nadšená. Pěkný místo, recepce jako kavárna, muškáty na oknech. Lidi vypadali pohodově.
Přišel možná budoucí šéf a ptal se, jak jsem si vybrala právě je. Pravdou je, že jsem líná mrcha a hledala jsem něco, co by bylo nejdál na Praze 8. Odpověděla jsem, že mám ráda výzvy. Pak jsme probírali nějaký běžný věci a zastavili se u mýho CV.
Tady máte, že jste na střední školu chodila pět let.
No jo.
No on člověk ve čtrnácti moc neví, že.
Neví.
Říkala jsem si, za jak dlouho bude jasný, že furt moc nevím.
Uzavřel to tím, že dají vědět. (Pracuju tam.)
Jeden z nejlepších zážitků byl pohovor, u kterýho nebylo jasný vůbec nic. Inzerát vyšel v květnu, přihlášky měly být vyhodnoceny do konce měsíce, kandidát měl nastoupit v červnu. Měla jsem poslat motivační dopis. Ustoupila jsem od verze "potřebuju práci, nebude mě to stát moc úsilí, vím, že v kancelářích máte klimatizaci, tak překousnu, že to nemám zrovna blízko", což je moje oblíbená verze dopisu, která bezpečně prověří, zda personalista ty líbesbrífy čte. Pozvali mě. Volal možná budoucí šéf a ubezpečil se, že vím, kde to je a že určitě přijdu včas.
Tak jsem přišla včas. Bylo šílený vedro, ale vzala jsem si punčochy, dresscode, žejo. Za chvíli bylo jasný, že se na mě připejkaj a dolů to pude leda toluenem. Prošla jsem recepcí úctyhodný instituce a vydala se někam do labyrintu, kde se mě ujaly dvě mladé ženy. Daly mi vyplnit dotazník s otázkami typu "spoléháte se na intuici? ano-spíše ano-ne-spíše ne". Posadily mě do čela stolu a každá si sedla na jednu stranu. Že to zatím vyplníme, že šéf se zdržel. To bude asi ten, co mi kladl na srdce, abych přišla včas. Koukala jsem, co budou vyplňovat, když použily ten plurál, ale kočeny se k ničemu neměly, tak jsem začala. Střílela jsem to tam víceméně od boku, vem to čert. Musela jsem snažit sedět rovně, aby se mi nelepila bílá košile na záda. V kanclech bylo pěkných 30 stupňů.
Dorazil šéf a povídal, že je fajn, že jsem dorazila včas a že už to mám vyplněný. Spadla mi čelist. Ptala jsem se, jaká je vlastně náplň práce. Dostalo se mi docela uspokojivý odpovědi. Další mě trochu vylekala "víte, není to jen klasicky obchod, my to tady hlavně musíme mít vyfutrovaný smlouvama".
Dozvěděla jsem se, že jejich obchodní tým je velice soudržný a přátelský (což znamená, že jsou buď příbuzný, nebo spolu spěj a v každým případě to znamená, že kdokoliv zvenku se musí hodně snažit, aby zapad') a prémie se dostávají tehdy, když se splní plán. Řekli mi, jakej bych měla příjem po zkušebce a v případě, že budou prémie. Ptala jsem se, jakej by byl před zkušebkou. To prej takhle z hlavy neví. Ale nástup není v červnu, ale v červenci, nebo v srpnu.
Punčochy se mi podařilo servat hned na záchodě v kavárně přes ulici.
Druhý kolo. Pohovor s šéfovou toho šéfa. Nabídli mi vodu a plastovej kelímek. Že o mně chtějí vědět víc. Ať jí prej řeknu pět věcí, který by se daly udělat s tím kelímkem. Tak jsem to řekla. Prej výborně, teď ještě dalších patnáct. Udělalo se mi černo před očima. Nenapadlo mě žádný slušný slovo. Zapřela jsem se vypotila dalších krávoviny. Paní povídala, že stres zvládám obdivuhodně, že většina lidí říká, jak by ho rozdupalo a tak. Pokejvala jsem pohoršeně hlavou, jaký to jsou dneska lidi. Tak prej dobrý, budeme si rozumět. V tu chvíli už moje domněnka, že si rozumět rozhodně nebudeme, hraničila s jistotou. Tohle bylo poslední kolo, nástup by byl v září. Dají vědět.
Napsali za pár dní, chtěli nějakou prezentaci, kterou můžu obhájit v třetím kole. A referenční dopisy. Jestli je mám přinýst až na čtvrtý kolo, kde bych se dozvěděla, že nástup by byl v říjnu, to už jsem nedozvěděla.
Poděkovala jsem jim, odpověď nikdy nepřišla.
