Kurz zvládání vzteku

Onoho času jsem viděla seriál o britský královský rodině, a že voni mají bejt na co pyšný, vnucí se povedli, v uniformě vypadaj dobře, našli si hezký brunetky, tak snad ty jejich děti budou mít pěknou barvu a nedostanou úžeh od světla v ledničce, ale teda mají i věci, na který zrovna moc bejt pyšný nemusej, ty jejich bejvalý kolonie některý žejo, ale teda musím říct, že královna ten homeoffice dává dobře už 68 let, to by každej nevydržel. No a tahle paní tam říkala, že někdy je jejím největším a nejtěžším úkolem nic neříct.
Jsem si řekla, že to zkusím. Jako když to dá královna, proč ne já. Nevidím tam velkej rozdíl, ona má větší barák a má ty psy krátkejma nohama a v autě má volant vpravo, ale takovej je život.
Tyvole, co mě to stojí sil, nic neříct! Nedržkovat v práci, nenechat ambice převážit schopnosti, nehádat se s rodičema o čemkoliv, neřvat na děti, že mají bordel v pokojíčku, za prvý to vědí, nejsou blbý, a za druhý nemůžu říct, že by to ve zbytku baráku bylo nějak výrazně odlišný.
Je to šichta nepoučovat obsluhu v restauraci (před koronou), že já jsem zákazník a mám peníze a jsou tam oni kvůli mně, a ne já kvůli nim a čekat na jídelák 10 minut je jasnej rok 1982. A hlavně nic nepsat na socky. Jak já mám dycky chuť to všem vysvětlit, ale pak si vzpomenu, jak se na mě sesypaly cizí mindráky a jak třeba 3 měsíce po tom, co jsem zmizela Notanymorovou, měla jistá nóbl a vzdělaná osoba potřebu poznamenávat, že doufá, že už nikdy nevidí tu moji zdegenerovanou kočku. A to si řeknu, Olgo, buď stronk independent vomn, nedělej ze sebe žrádlo pro ryby, ať si tam vystrkujou ega a kozi, ale <pak mi uletěj nervy jako před měsícem, a hups, už tam jsou vlaječkáři a pánové s klesajícím libidem, jako to já chápu, že je seru, a některý jsou to jurové statečný a píšou mi, že si mám pustit porno s afroamerickými protagonisty, některý jsou sralinky a píšou vzkazy, kde mě nejmenujou, a navzájem si to lajkujou.
No tak já jsem rozhodla, že dokážu bejt laskavá, a když mě bude něco žrát, upeču housky, nebo pudu zamýst před barák a vono se to zmizí a bude to zmizelý. Jako když je špatnej luft, nemá cenu řvát, že tu něco smrdí, lepší je vynést koš a otevřít okno. Práci mám stejnou už dva a půl měsíce, tak palečky, děcka.
P.S. Těsto na housky kyne.

Postapokalypticky

Tak prej nás čeká epidemie a máme mít připravený zásoby a vodu a generátory a jánevimco. Virus nechytím, protože až na ty spojivky jsem byla za posledních 10 let nemocná jen v říjnu 2016, měla jsem tři dny rýmu, a předtím v roce 1999 jsem měla dokonce nemocenskou, ale to bylo kvůli osmičce vpravo dole a dělali mi to na chíře.

Tipuju, že až přejde epidemie a lidstvo se početně redukuje o třetinu a nastane zombie apokalypsa, budu zrovna v práci nebo nejspíš někde v zácpě. Nebo v tunelu Blanka. Ani na jednom z míst nebudu schopna poznat, jestli zombie apokalypsa už je, nebo ještě není, protože apokalypticky vypadaj prostě furt.

Takže prostě jednou vyjedu na Povltavský a tam budou exlidi žrát současný lidi. Nejspíš se mi podaří dojet domů. Jídlo máme tak na tejden. Apokalypsu odhaduju tak na půlku března. Řeknu vám, tahle vize konce světa je slušný palivo pro moji bujnou fantazii.

Představuju si, jak za soumraku opouštím příbytek na voze taženém Eliášem, s Růžou po boku, ozbrojena synovou vzduchovkou a rabujeme nejbližší obchody, abych zachovala potomstvo při životě. Samozřejmě se nebudu česat a namaluju si takový ty černý válečnický pruhy na ksicht, aby ze mě šel strach. Taky bych si měla sehnat ten vůz a nějak ho vytunit, chtěla bych něco, jako měli v Římě, takový ty dvoukoláky. Ale muselo by to mít nákupní košíky, abych tam mohla dávat ty narabovaný věci. Budu nosit něco, co za mnou bude vlát. Designově to mám zpracovaný, tak snad seženu nějakej model, co dojede aspoň do Lidlu. Jdu googlit, jestli je britka vhodná do tahu. Držte mi palce a těším se na viděnou.

42

Mám narozky. Elvisovi bylo 42, když umřel. Vzhledem k tomu, že usnu i vsedě bez prášků a neleju jako zvíře, toho se bát nemusím. Tohohle ne.

Takový ty řeči ohledně chátrání (od čeho jsou na podprdách posuvný ramínka) a šedivění (kadeřnice by neměly co žrát) nechám stranou; k čemu by mi byly validační nebo oponující komentáře.
Nedospěla jsem do očekávanýho stavu v mnoha směrech, a asi se to nejspíš už nestane. Například – sice nemůžu bez navigace nikam mimo Prahu, ale než se koukat na displej a dát tu plzeňskou na první dobrou, radši si dám s Mercurym nějakej duet a někdy i taneček, takže mi tam skáčou kilometry jen to fikne.

Neumím přijímat kritiku. Umím zahrát, že ji přijímám.
Mluvím jako dlaždič. Fakt příšerně. O to horší je skutečnost, že kamarádi tvrdí, že jim to přijde nějak přirozený.
Moc mi to nejde v práci, osciluju mezi mamvpičismem, obavama, a vyhořením.

Blbý je, že si všecko nějak víc beru. Tuhle jsem chtěla svolat bejvalý spolužačky, byly jsme si blízký, nebo jsem si to myslela, zpráva zobrazena, ticho. Tak jsem do toho ťukla znova.
"To by šlo."
"Jo, to jsi ty, nemám tě uloženou, hele, ráda."
"Promiň... teď je toho moc... snad časem."
Půlka neodpověděla. Moje sentimentální a trapná snaha vyvolat na jeden večer starý bezstarostný časy pokukování po klucích z vyššího ročníku, cigaret před kinem Sparta a ochutnávání všeho možnýho dostala po držce.
Já jenom – znáte to, párkrát si nenapíšete, pak to jsou najednou roky a pak se náhodou dozvíte, že už není komu psát. Mám prostě ráda, když nemám děravý sítě. Čert to vem.
Nebo máma. "No, my tě s tatínkem máme rádi, ale neradi s tebou mluvíme, když si myslíme, že by se ti to nemuselo líbit. Tak losujeme, kdo ti zavolá, a pak ti stejně pošlu whatsappku".

Nejspíš jsem ve věku, když jsem už měla něco dokázat, ale nestalo se to. Po 20 letech v bance dostanete zlatý hodinky, v mým oboru tak leda Cipralex.

Když to vezmu z druhý strany, jsem tak nějak v půlce a co já vím, co bude, třeba moje sirka není ta nejkratší. 

Tak na zdraví.

Jak jsem potkala lidi

Občas si vzpomenu, jak jsem dělala řidičák a nějakej plechovka se nám furt lepil na prdel a celkově se choval jako mešuge a já jsem se teda docela zoufalá ptala pana Kulhana, kterej mě učil a měl nervy ze železa, co s tím, a pan Kulhan povídal, že tohle je speciální případ, ať si tam nechám pětku, levou ruku si nechám na volantu, pravou zvednu v prostoru mezi sedačkami do úrovně hlavy a nechám prsty sevřený v pěst až na prostřední prst, kterej mám naopak vztyčit. Měla jsem obavu, jestli to je vidět. Prej jo.

Někdy to jinak nejde. Vlezu do kabinky, zkouším si prádlo.
"Nechcete k tomu i kalhotky?"
"Ne, děkuju, já takový nerada."
"Ale měla byste krásnou soupravičku."
"Ne, děkuju, nebudu je nosit, nemám tenhle typ ráda."
"Já si koupila takovej komplítek a jak mě pan doktor pochválil..."
(Cože tyvole, doktor? Psychiatr? Nebo jako randí s doktorem? Hrajou si na doktora?)
"To věřím, ale já je opravdu nechci."
(v kabince se objevuje ruka s kalhotkami a pak i hlava)
"Krásně vám sedí! A ta barva! Co ty kalhotky?"
"Prosimvás, já tu chci bejt sama, když se převlíkám, šlo by to?"
"No a jak jste si to rozmyslela s..."
"Ne, opravdu je nechci, děkuju. Nikdy. Je mi čtyřicet jedna a vím, jaký chci spoďáry. Fakt."
"Snad jsem tak moc neřekla."

"Dobrý den, proč jste se přihlásila na tuto pozici?"
"Protože mi připadala zajímavá."
"Ohodnotila byste ji jako práci snů?"
"No... to úplně ne. Ale je zajímavá."
"Myslíte, že má cenu se ucházet o práci, která není vaší prací snů?"
"Když se na to dívám vaší optikou, tak rozhodně nemá."
"Kdybyste byla barva, jaká barva byste byla?"
"..."
"Jaký by neměl být váš šéf?"
"Kretén."