Kdo se bojí Grety Thunberg

Jméno švédské studentky oblétlo internety. Je odvážná, urputná a inspirativní. Je dobře, že taková je.
Světoví lídři se na konferenci CPO24 dva týdny usnášeli, že budou dodržovat pařížskou dohodu o klimatu z roku 2015. Otázkou je, proč nebyla dodržována dosud, respektive do jaké míry byla dodržována. Odhaduju, že nebyla dodržována proto, že světovým lídrům je u prdele, protože jejich cílem je akumulovat zisk, nikoliv měnit svět.

Skutečnost, že je Greta odhodlaná, uvědomělá, a svým projevem dle světových médií zahanbila účastníky katovické konference, způsobí imho pouze to, že budou klimatické změny ještě asi měsíc diskutovány, a pak to zapadne. (Kéž bych se pletla.) Za prvé proto, že žádné usnesení nebo rezoluce nikdy nic nezměnily, a za druhé proto, že největšími znečišťovateli ovzduší jsou Rusko a Čína, a na jejich přístup k ochraně planety bych nevsadila.

Než začnete držkovat nad laxností „těch nahoře“, mrkněte se na pár bodů níže, jestli byste třeba taky nemohli. Takové ty malé kroky pro vás, ale velké kroky... prostě tipy, jak se nechovat, jako bychom měli dvě až tři náhradní Země.

1. nekupujte PETky, pijte vodu z kohoutku, kupte si domácí bublátor, pokud jsou pro vás bublinky zásadní
2. pořiďte si pytlíky na ovoce a pečivo, a nákupní tašky, a (tohle je důležitý!) noste se je s sebou, nebuďte líný mrchy
(nekupujte zejména kraviny jako třeba žampiony nebo rajčata, která jsou v plastové vaničce, a ještě zatavená v celofánu)
3. kupujte velká balení, třeba šampónů, znamená to méně obalů
4. kupujte lokální potraviny – bez avokáda se dá žít, bez argentinských steaků taky, proč byste měli jíst potraviny, který jsou z jiný polokoule – nedávejte vydělat společnostem, který svůj úspěch postavily na potřebě sociálního statutu a snobismu
5. myslete hlavou

Dutohlávka

Dumala jsem, co by mě tak nejlíp definovalo. Jedna bývalá kolegyně po mé prezentaci zpola obdivně a zpola zhnuseně prohlásila, že takovou schopnost udělat z hovna zlatou kuličku ještě neviděla. Vystačím si s málem. Jsem poměrně dost líná, a tak jsem nucena dostat z toho mála, co umím, maximum. Vlastně se dá říct, jsem trendsetter, jak je teď v módě slow fashion, slow food, a vůbec cesta minimální spotřeby, tak já na téhle vlně jedu už léta. Minimum vynaloženého úsilí, maximální efekt.

Je to dědičný. Brácha, biolog, si kdysi vzal asi pětiletou Aničku na odpoledne na procházku a učil jí různé mechy a lišejníky. Anička si zapamatovala jen dutohlávku sobí. O pár měsíců později jsme všichni byli na Šumavě, stáli jsme zrovna u nějaké poučné cedule u Schwarzenberského kanálu, když tam dorazila nějaká skupina turistů, kteří po čase začali analyzovat zeleně porostlé opodál ležící kmeny. Dohadovali se, o jakou rostlinu jde. A to byla Aniččina chvíle. Šoupla si brýle na nose a ofrněně a dost nahlas řekla: „Tohle je přece dutohlávka sobí.“ Jako by malá vědkyně blahosklonně upustila pouze jednu z milionu vědomostí, které má pečlivě katalogizovány v hlavě.

V bývalé práci jsem s nečekanou návštěvou ze Švédska vedla asi hodinu rozhovor o švédských reáliích, přičemž vše, co vím o Švédsku, vím z pár hodin zeměpisu na základce, četby Dětí z Bullerbynu, několika návštěv Ikey, zhlédnutí hororu Ať vejde ten pravý, a zhlédnutí ne více než desetiminutového úryvku filmu velmi specifického žánru.

Kamarádčin muž se na společné dovolené ošklivě vysekal na kole. Kamarádka mi od té doby, co jsem jí fundovaně – viděla jsem právě obsáhlý dokument z traumatologického pracoviště – poradila, ať mu to jen vyčistí a ováže, že do nemocnice není potřeba, že to Honza rozchodí na túře na jezero Laka, říká poněkud jízlivě doktorka Olga. Pravdou je, že jím několik nocí cloumaly horečky a zimnice, ale o tu ruku nakonec nepřišel, což dokazuje správnost mého tvrzení, nebála bych se dokonce tvrdit, že i moji odbornost.

Je pravda, že moje slovní zásoba chorvatštiny, čítající asi 200 slov, z nichž polovina jsou názvy jídel a nápojů, mi sice spolu s přebujelým sebevědomím vystačila na třídenní návštěvu Záhřebu, ale byla jsem tak vyčerpaná, že jsem k veliké radosti posádky vozu přestala mluvit ještě před slovinskými hranicemi a nepromluvila až do Maďarska, kde se mi chtělo čůrat.

Tak nebuďte jako doktorka Olga.

P.S. Film specifického žánru je porno.

Blahoslavená chudá duchem

Mám svý limity. Onoho času jsme jely Růženkou na pracovní schůzku, když mě někdy pod Kunětickou horou upozornila, že navigace mi říká, že mám jet doprava, zatímco vizualizace mi ukazuje doleva. Ukázalo se, že tam mám nějaký divný – zjevně vlastní – nastavení, kdy mám sever vždycky nahoře. Což je v pohodě pouze tehdy, kdy jedu přímo na sever. Třeba do Písku jedu vždycky úplně blbě. Pokoušela jsem se o přenastavení, ale dostala jsem z toho prakticky závrať. Pak jsem si půjčila navigaci od Růženky, ale přišlo mi to nějaký divný. Když jsem se s tím svěřila bráchovi, bylo mi doporučeno, ať si ten telefon otočím, což jsem učinila, v kteroužto chvíli mi došlo, že se nic nestane, protože tam je ten gyroskop nebo co, a obraz zůstane, ať aparátem otáčím, kam chci.

V podobných chvílích, kdy mi jaksi nestačí znalosti, nebo zdravý úsudek, který by mě zbrzdil, mi naopak pomáhá jakási bohorovnost. To mi bylo asi dvacet, když jsem byla přibližne dva týdny v nový práci, a nevěděla jsem skoro nic. Jednou v polední pauze přišel do firmy nějaký pán, že se dceři rozbila klávesnice u Performy, a že by chtěl novou. Zjistila jsem, že je skladem fyzicky, ale ne v systému, tak jsem ho v nouzi přesvědčila, že to je zbytečná investice, a když zaplatí pouhý dvacetinásobek předražené zastaralé periferie, bude mít dcerka parádní počítač v barvě zralý mandarinky. Navíc jsme ho měli skladem fyzicky i systémově. Pán o čtyřicet minut později odcházel o padesát čtyři tisíc lehčí a o iMaca těžší.

Podobně jsem po asi třech letech používání auta, který mělo takhle vpravo takovej čudlík se zámkem na zamykání řadicí páky, zjistila, že klíč potřebuju pouze na odemčení, ale zamknout to můžu pouhým zatlačením čudlíku, zatímco doposavaď jsem používala klíč i na zamčení. Nedokážete si představit, jak byl ten střední panel od toho šmátrání klíčem neuvěřitelně orvanej. Dál jsem teda klíčem pouze odemykala, ale nebylo to ono.

Což je ale celkem prd proti pánovi, kterej tátovi do železářství, kde měl i výrobů klíčů, přinesl na papíře obkreslený klíč a dožadoval se jeho výroby. Táta se zmateně koukal na pána, na zelený neumělý obrys klíče, a klidným hlasem člověka pracujícího s narušenými osobami mu vysvětlil, že klíč se upíná do strojku a stavovská čest mu zakazuje vyrobit klíč z papírový předlohy. 

Jedním z mých nejlepších kousků, kdy jsem rozhodla, že systém v mojí hlavě je mnohem lepší než stávající, byla kauza z mojí první práce, kde jsem měla na starosti dopravu různých zásilek ze Skandinávie. Moje prakticky nulová schopnost orientace na mapě mi v kariéře v logistické společnosti naprosto nebyla překážkou, byť mapa ČR mi připadala jako avantgardní balicí papír. Tyhle dvě zásilky dorazily v pořádku až do Prahy, kde jsem se jich ujala já, která jsem se čerstvě rozhodla, že si zásilky budu rozřazovat nikoliv podle PSČ, ale podle váhy. Bohužel měly dvě z oné várky přesně jednu tunu, takže jednoho krásného odpoledne dorazila do Choustníku tuna čokoládové polevy, zatímco ve stejnou dobu se zaměstnanci Opavie radovali z nového stroje na výrobu chipsů.

Tak mě napadlo, že až budu jednou hledat práci, tohle bych měla smazat.

Předsevzetí

Nedávám si moc předsevzetí, a už vůbec ne s novým rokem. Občas mě třeba takhle na přelomu února a března nějaký rozhodnutí napadne, to zas jo. A taky nemám moc odvahu na nějaký velký rozhodnutí, hlavně proto, že by případná realizace tak nějak rozhoupala loďku, a ta by se mohla převrhnout, a já jsem byla ve škole na plavání většinou kapřík a na delfínka jsem to dotáhla jednou jedinkrát. 

Loni jsem dumala nad tím, že mám úplně marnou práci. Dělám reklamu. Nebo marketing. Prostě obchod. Vlastně nevím, jak to popsat, prodávám vzdušný zámky s ručením omezeným. Sice mě to baví, ale prospěšný to nijak zvlášť není. Proč já jsem se líp neučila (proč já jsem vlastně neučila aspoň trochu?), kdybych se do toho opřela, mohla jsem učit a teď jsem mohla bejt užitečná. A taky asi vyhořelá. 

Mám talent a sílu napsat knížku? Bude to držet pohromadě, není ten příběh dobrej jenom mý hlavě; prodávalo by se to? 

Tak mi je sem tam líto, že jsem leccos proflákala, ale hluboko uvnitř tuším, že jsem se tak narodila, jako slalomářka mez průšvihama. Jako takovej ten panáček v oldschool arkádovce, kterej skáče ve všelijakých prostředích a sbírá různý životy, síly, odměny, schopnosti, občas ho trefí příšera, která mu sebere život, tak musí makat a najít diamant, aby se obnovil; s každým levelem se to zrychluje, no, znáte to.

Tak jsem si řekla, že to zkusím tak, že i obchod se dá dělat slušně. Že si budu vybírat, s kým budu pracovat, že nikdy nebudu dělat finanční produkty, že budu trpělivá, i kdybych si na tu marži měla počkat třeba rok. Tak to bylo moje první předsevzetí.

Druhý bylo, že nebudu dělat věci, který dělám ze setrvačnosti nebo z touhy po pozornosti. Tak jsem na Twitteru uspala Notanymorovou.

Až jednou budu hodně odvážná, dám si předsevzetí, že nebudu nikdy lhát, aby něco bylo snazší, což zahrnuje třeba:

Promiň, ve čtvrtek to nejde, něco mi do toho vlezlo, ozvu se.

Nechci se dívat na tvejch 1000 fotek z Malediv, vem si knížku, a až budeš mít o čem mluvit, zavolej.

Nevadí mi, že mi to všechno vyprávíš.

Nevadí mi to, ale kdybys jednou byla ochotná poslouchat, vůbec bych se nezlobila.

Chápu, že v práci to je hrozný, a že sis to takhle nepředstavovala.

Chápu, ale asi bys měla dospět. Taky seš docela oříšek a možná se i trochu přeceňuješ. Přestaň brečet. 

A až to začnu dodržovat, budu mít hodně volnýho času.

MDŽ

Tak máme mezinárodní den. Být žena je úplně v pohodě, zejména do přibližně třinácti let, pak přijde estrogen a prsa.

To vám nikdo neřekne, co s tou hormonální horskou dráhou, která plynule vystřídá dětské úzkosti. “Aha, tak ty nevíš, co si počneš se světem, tak tady máš kýbl hormonů, a než budeš na střední, tak ti narostou dvojky, tak si nějak poraď.”

Narazila jsem na internetech na otázku, jaké dárky se nám mají dávat, jestli kytky nejsou moc klišé. Netroufnu si mluvit za ostatní, ale za mě – nejsou. Čokoláda je taky v pořádku. Parfémy taky cajk. Nějaký ten šperk – v pořádku, může být. Vlastně všecko kromě autobaterie nebo příklepové vrtačky je dobré. A dostat třeba oblíbenou knížku z bazaru, to je něco. 

Nebudu vzdávat hold těm fantastickým ženám, které jsou obecně oslavovány proto, že si vydobyly své ve světě, který je mylně považován za výhradně mužský. Kleopatra, Amelia Earhart, Eliška Junková, Marie Curie-Skłodowska, Coco Chanel, Golda Meir, Margaret Thatcher. Nemyslím si, že by to žádná jiná nedokázala. Jsem přesvědčená, že zrovna tyhle dámy prostě byly odhodlané a měly kuráž. A taky jsem přesvědčená, že ženskou ambicí není prosazovat se v mužském světě, naopak mám dojem, že mužský svět ani neexistuje, a jestli přece jo, jsou naše světy evolučně dokonale propojené. Skutečnost, že muži nemají nic lepšího na práci, než vymýšlet proudové motory a řídit jaderné štěpení, nám dává prostor pro ty skutečně důležité věci.

Tak jaké to je, být ženská. Není to jako být na prázdninách, co si budem. Nejdřív se musíte definovat. Můžete být křehká intelektuálka, pak doporučuju převážně černé oděvy s šálovým límcem a kostěné brejličky; vědkyně pohroužená do studia nebo výzkumu, ale měla by vám slušet bílá, kvůli laboratornímu plášti; nonkonformní lesana bez vetších materiálních potřeb, kromě bosobot a doma vyrobené kosmetiky, která chytne už druhý týden plíseň. Tam bych doporučila práci s obchodě s keramikou nebo bezobalovým zbožím. Tam nepotkáte celý den ani živáčka, takže nikomu nebude vadit, že používáte neefektivní přírodní deodorant. Dělám si prdel, klid.

Být ženská je skvělé. Máte k dispozici hebké tělo, vlasy na pohazování nebo natáčení na prsty, pusu na líbání nebo ofrněné špulení, úsměv, oči, které můžete mhouřit, klopit, nebo jima mrkat, případně je vykulit v němém úžasu, prsa, menší, nebo větší, schovaná, nebo poodhalená. Taky jemné ruce, a nohy a roztomilá chodidla. Taky máte naděje, fantazie, tajemství, ambice, vášně, šarm a kuráž.

Můžete mít muže, děti, kamarádky, kočky, práci, velkou knihovnu, spoustu bot a sbírku parfémů.  

Být ženská není tak úplně skvělé. Některé kamarádky nejsou tak úplně kamarádky. S muži to je ještě složitější. Muži totiž rozhodně nejsou kamarádky. Jejich zájem, pozornost, a zároveň neochota sdělovat emoce a věčná touha zůstat volný vám můžou udělat ze života první kruh pekelný. 

Není to skvělé, protože jste ve smyku nejistot a obav, a ve věčné smyčce očekávání a zklamání. Protože víte, že jednou rezignujete a necháte okolo sebe všecko jen tak plynout, protože jednoho dne umře vaše poslední vzdorovitá buňka, pozůstek rané dospělosti. 

Musíte se zorientovat v nárocích kladených společností a najít si přirozenou rovnováhu mezi obecnými požadavky na vzhled, BMI, vzdělání, přiměřenou kariéru, schopnost a ochotu zplodit potomky. A nesmíte se zbláznit a měla byste se brzy vrátit na předporodní váhu a nemít oprýskaný lak na nehtech. Vychováváte děti, a celou dobu máte strach, že děláte něco špatně. Pokud byste na to chtěla zapomenout, máte rodiče, kteří vám to kdykoliv ochotně připomenou. Čím lepší nedělní oběd uděláte, tím spíš se před polednem náhle objeví vaše, nebo jeho matka s krabičkami s uvařenými pokrmy. A běda, jak zašantročíte víčka.

Tak šťastnej a veselej, holky.

Kdyby byl Twitter hospoda

Je kousek po půlnoci, Růženka je v papundeklovým domečku a Eliáš se cpe za ní. Dokud tam není, přijde mi nepravděpodobný, že se tam oba vejdou. Růženka je tam pár vteřin utemovaná a pak proklouzne ven. Eliáš se uraženě pokouší otočit, nejde mu to, obtížně couvá, zakopne o práh, a je taky venku. Tyhlety paralely.

Byla jsem na Twitteru víc než čtyři roky, a to hodně. Nemá smysl rozebírat počet tweetů, prostě tam jsou. Odhadem to bude víc než pět milionů písmenek.

Tak teď si představte Twitter jako hospodu. Pozvete tam ženskou, která miluje pozornost a obecenstvo. Sedne si k pěknýmu stolu, kousek od baru, vidí na dveře, má i výhled z okna. Vařej slušně, sklo maj čistý, záchody taky. Tak tam dřepí a prozkoumává terén. Ke stolu si přisedají další lidi, s některejma prohodí pár slov, s některejma víc, až s nima občas jde před hospodu na cigárko, nebo jen tak pokecat, aby to neslyšeli ostatní.

V podniku přibejvají další hosti; už je docela zkušená, teda myslí si to, okoukne, někdy se dají do řeči, někdy si otočí židli tak, aby na toho novýho hosta neviděla. Na stole má spoustu fotek koček, nějaký knížky, muziku, jídlo, kafe, sem tam víno, hlavně červený.

Lidi si přisedaj a zase odsedaj, je jich tam docela hromada a někdy pomalu není slyšet hlasy těch pár lidí, kvůli kterejm v tý hospodě zůstala. Taky tam jsou hosti, který čekali před hospodou, až se tam uvolní místa k sezení, ale choděj dovnitř po jednom, a tak se tam dokola točej ty samý řeči. Pár jich stojí na baru a posílá panáky ke stolu štamgastů, a když se jdou vyčůrat, tak se navzájem trochu pomlouvaj. Taky si prohlížej, jakej má kdo kabát a jaký má na stole knížky a vyvozujou z toho všelijaký závěry.

Taky si vyprávěj, co dělali, koho budou volit, co čtou. Některý si ty knížky dokonce půjčujou, to je pěkný. Sem tam někdo za někoho zaplatí účet. A občas taky někdo odejde bez placení.
Vedle v salónku jsou nějaký paní, kterým občas nedopatřením vypadnou prsa z výstřihu a nějaký pánové, který jim něco šeptaj, a když si taková paní někam odskočí, šeptaj to samý úplně jiný paní.

Tak ta ženská začne ty fotky koček schovávat a některý historky vypráví docela potichu, protože společnost má fakt hodně členů. Taky si všímá, že si sice otočila židli, aby některý neviděla, ale když se někdo do tý hospody kouká zvenku, tak to vypadá, že jsou jedna společnost.

A pak jí dojde, kolik času tam strávila a že tam je slušně vydejchanej vzduch, že bude lepší jít domů a jenom občas chodit ven na skleničku a cigárko s kámoškama a kámošema, jak to dělala předtím, aby to nikdo uvnitř podniku neslyšel. Že tam není slyšet vlastního slova; že mluví tak, aby ji poslouchalo co nejvíc lidí. Že miluje drámo a divadýlko, ale nejlepší představení je takový, který má uvěřitelnej konec. A hlavně takový, který skončí včas.

Tak já to zkusím, skončit včas. Držte mi palce, jdu na odvykačku.

Přeju vám, abyste měli divoký srdce, soucit, drzý čelo, a vlastní hlavu.

(A kočku.)

Na půl plynu

Tohle je takovej spornej jev doprovázející mě asi čtyřicet let. Já se totiž nějak moc nesnažím. Ne, že by mi úplně chyběly ambice, ale jsem ochotná je naplňovat pouze tehdy, pokud mi to půjde samo. Mám celou dobu neuvěřitelný štěstí. Svoje místo kdekoliv jsem si vybudovala omylem a z nouze. Takový tý, která naučila Dalibora housti.

Třeba v jeslích jsem se, pokud si pamatuju, hrozně bála (všeho), a modlila jsem se, aby maminka zapomněla vystoupit na zastávce Krakov, a já s ní jela do lékárny. Nezapomněla, tak jsem dostala jeslovou uniformu, kostkovaný lacláče a byla zařazena do výchovně-pečujícího režimu. Byla jsem natolik malá, že jsem nebyla schopná jiné než pasivní rezistence. Tudíž jsem chodila a šmudlala látkovou plenku, a když se mi něco nelíbilo, hodila jsem si ji přes obličej. Po nějakým čase to v ostatních obyvatelích útulku pro potomky rodičů roztáčejících kola normalizace vzbudilo dojem, že nejsem úplně v pořádku. Mý první kroky k sebeurčení byly učiněny.

Ve školce jsem už byla frajerka. Furt jsem sice nechtěla bejt bez maminky, ale už jsem věděla, že se musím chopit příležitosti. Tak jsem nůžkama na papír v umývárce ostříhala Kopejskový ofinu, a pak z nervozity pozvracela (kakaem) prakticky celej náš stoleček. Myslím, že image blijící kadeřnice byla přinejmenším originální.

I na základce mě provázelo štěstí. Za prvý mi stačilo dávat trochu pozor, učit jsem se nemusela. Za druhý jsem byla fakt klikař. Pamatujte si takový ty písemky, jak jsme se v lavicích dělili na A a B, abychom neopisovali? Přísahám, že kdykoliv jsem byla A, tak kdybych bejvala byla B, nenapíšu ani ťuk. Nějak zázračně mi to tam padalo.

Na střední mě profesorka Oliberiusová rychle prokoukla a říkala, že jestli s touhle disciplínou odmaturuju, bude to největší překvapení v její učitelský kariéře.
Největší obavy jsem měla z dějěpisu, tam mi kvůli ne zcela pečlivýmu vyhejbání se jakýmkoliv jiným než školním aktivitám, alkoholu zejména, vznikly slušný mezery.
Cestou ke zkoušce mě napadlo, že třeba o Severu proti Jihu vím poměrně signifikantně hovno, tak jsem si to nastudovala, co kdyby. Jak čtenář tuší, vytáhla jsem si Sever proti Jihu. Po pár průměrně zahraných etudách "proboha, to ne!" jsem to odříkala a bylo.

Když jsem v Anglii hlídala děti, zapomněla jsem jednoho letního dne jedno ze tří v knihovně. Třetinový ztráty jsou z pohledu válečný strategie přijatelný, pro rodiče míň. Když jsem se v panice po asi 5 minutách vracela do knihovny, v očích obraz hrůzy – sociálka, zanedbání péče, vyhoštění ze země, doživotní zákaz vstupu na Ostrovy – paní knihovnice mi šla naproti a vedla provinilce. "Vy chudinko moje, vy jste ho šla hledat až ven, už je to v pořádku, ta potvůrka se nám schovala do skladu, podívejte, na něj, rošťáka!" Bylo to těsný.

V práci to je to samý. Jak si pečlivě připravím prezentaci, vyrazím včas, mám plnou nádrž, a s sebou kolegu nebo kolegyni, koktám jako idiot. Když jdu den předtím do pohostinství a způsobím si dietní chybu, spím čtyři hodiny, a pak to matlám cestou ve vlaku, je to jasný. Přijde jim to jako nejlepší strategie v galaxii.

Tak si prostě jedu na půl plynu. No, kde já mohla bejt, mít tu vůli.