42

Mám narozky. Elvisovi bylo 42, když umřel. Vzhledem k tomu, že usnu i vsedě bez prášků a neleju jako zvíře, toho se bát nemusím. Tohohle ne.

Takový ty řeči ohledně chátrání (od čeho jsou na podprdách posuvný ramínka) a šedivění (kadeřnice by neměly co žrát) nechám stranou; k čemu by mi byly validační nebo oponující komentáře.
Nedospěla jsem do očekávanýho stavu v mnoha směrech, a asi se to nejspíš už nestane. Například – sice nemůžu bez navigace nikam mimo Prahu, ale než se koukat na displej a dát tu plzeňskou na první dobrou, radši si dám s Mercurym nějakej duet a někdy i taneček, takže mi tam skáčou kilometry jen to fikne.

Neumím přijímat kritiku. Umím zahrát, že ji přijímám.
Mluvím jako dlaždič. Fakt příšerně. O to horší je skutečnost, že kamarádi tvrdí, že jim to přijde nějak přirozený.
Moc mi to nejde v práci, osciluju mezi mamvpičismem, obavama, a vyhořením.

Blbý je, že si všecko nějak víc beru. Tuhle jsem chtěla svolat bejvalý spolužačky, byly jsme si blízký, nebo jsem si to myslela, zpráva zobrazena, ticho. Tak jsem do toho ťukla znova.
"To by šlo."
"Jo, to jsi ty, nemám tě uloženou, hele, ráda."
"Promiň... teď je toho moc... snad časem."
Půlka neodpověděla. Moje sentimentální a trapná snaha vyvolat na jeden večer starý bezstarostný časy pokukování po klucích z vyššího ročníku, cigaret před kinem Sparta a ochutnávání všeho možnýho dostala po držce.
Já jenom – znáte to, párkrát si nenapíšete, pak to jsou najednou roky a pak se náhodou dozvíte, že už není komu psát. Mám prostě ráda, když nemám děravý sítě. Čert to vem.
Nebo máma. "No, my tě s tatínkem máme rádi, ale neradi s tebou mluvíme, když si myslíme, že by se ti to nemuselo líbit. Tak losujeme, kdo ti zavolá, a pak ti stejně pošlu whatsappku".

Nejspíš jsem ve věku, když jsem už měla něco dokázat, ale nestalo se to. Po 20 letech v bance dostanete zlatý hodinky, v mým oboru tak leda Cipralex.

Když to vezmu z druhý strany, jsem tak nějak v půlce a co já vím, co bude, třeba moje sirka není ta nejkratší. 

Tak na zdraví.

Jak jsem potkala lidi

Občas si vzpomenu, jak jsem dělala řidičák a nějakej plechovka se nám furt lepil na prdel a celkově se choval jako mešuge a já jsem se teda docela zoufalá ptala pana Kulhana, kterej mě učil a měl nervy ze železa, co s tím, a pan Kulhan povídal, že tohle je speciální případ, ať si tam nechám pětku, levou ruku si nechám na volantu, pravou zvednu v prostoru mezi sedačkami do úrovně hlavy a nechám prsty sevřený v pěst až na prostřední prst, kterej mám naopak vztyčit. Měla jsem obavu, jestli to je vidět. Prej jo.

Někdy to jinak nejde. Vlezu do kabinky, zkouším si prádlo.
"Nechcete k tomu i kalhotky?"
"Ne, děkuju, já takový nerada."
"Ale měla byste krásnou soupravičku."
"Ne, děkuju, nebudu je nosit, nemám tenhle typ ráda."
"Já si koupila takovej komplítek a jak mě pan doktor pochválil..."
(Cože tyvole, doktor? Psychiatr? Nebo jako randí s doktorem? Hrajou si na doktora?)
"To věřím, ale já je opravdu nechci."
(v kabince se objevuje ruka s kalhotkami a pak i hlava)
"Krásně vám sedí! A ta barva! Co ty kalhotky?"
"Prosimvás, já tu chci bejt sama, když se převlíkám, šlo by to?"
"No a jak jste si to rozmyslela s..."
"Ne, opravdu je nechci, děkuju. Nikdy. Je mi čtyřicet jedna a vím, jaký chci spoďáry. Fakt."
"Snad jsem tak moc neřekla."

"Dobrý den, proč jste se přihlásila na tuto pozici?"
"Protože mi připadala zajímavá."
"Ohodnotila byste ji jako práci snů?"
"No... to úplně ne. Ale je zajímavá."
"Myslíte, že má cenu se ucházet o práci, která není vaší prací snů?"
"Když se na to dívám vaší optikou, tak rozhodně nemá."
"Kdybyste byla barva, jaká barva byste byla?"
"..."
"Jaký by neměl být váš šéf?"
"Kretén."