Pozoruju

Možná vypadám jako šmírák, ale nemůžu si pomoct. Někdy se v metru nebo autobusu začtu, ale většinou poslouchám a pozoruju.
Jak se lidi prohlížej ve skle, hledaj žvejky v tašce, kontrolujou doručený zprávy, co čtou, jak spolu mluvěj.

Je brzo ráno a ještě je tma. Holka, která stojí vedle mě, se už třikát podívala, jestli je ta její zpráva zobrazená. Paní luští křížovku a propiska sem tam udělá v papíru dírku. Pán, kterej má na klíně tak tříletýho syna a oba koukají na světla přistávací dráhy; kluk se drží tátovejch palců a mhouří oči a zase je pootevírá; to si pamatuju, to jsem dělala jako malá taky, ty světla se prodlužujou a dělají se jim ocasy jako kometě. Chlapík, co otevře notebook a něco usilovně datluje; už to má nacvičený, vůbec se nemusí podívat z okna a stejně to zaklapne přesně tak, aby stačil vystoupit na přestupu na metro. Kluk v klobouku, někdy mívá kytaru.

A jak mám takhle cestou do práce před očima desítky hlavních a vedlejších postav, říkám si, jak ty scénáře pokračujou. Jestli jí přijde odpověď, až bude mít v metru signál, jaký to budou mít ten táta se synem, až budou dospělí, jestli ten html spisovatel vůbec ví, kudy jezdí a jakou má ten kluk kytaru. Jestli by chtěl hrát jako Clapton a co mu hraje v uších.

Bude to mít asi 02:30

Říkám si, co mi tak asi proběhne před očima.
Nejdřív cesta kloubovým autobusem do jeslí. Jak mě kousla vzteklá křečice do ukazováčku. Jak jsem venčila křečky a ani jeden se kupodivu nevrátil.
Jak jsem chodila s maminkou do lékárny a "vařila" lektvary.
Jak mě táta naučil jezdit na kole na ochozu obchoďáku Ládví.
Jak maminka přivezla z porodnice bráchu Oldu a já ho nabízela sousedům výměnou za kotě.
Jak mi Müller v první třídě jednu fláknul a já ho kousla a oba jsme šli do ředitelny.
Jak jsem se ztratila ve Smržovce a všichni mě hledali a já jsem se vrátila po starý sáňkařský dráze.
Jak svítilo sluníčko a já jsem šla s Lenkou ze školy schválně tou delší cestou.
Jak jsem upekla první bábovku.
Jak jsem zatahovala na střední a kupovala si levný víno.
Nádraží v Aldershotu a paragánskej odznáček.
Jak voněly a chutnaly chorvatský přístavy a jak přišla bouřka.
Její dlouhý řasy.
Jeho oči jako čokoláda.
Kutnohorský kostely.
Šumava a maliny a borůvky a výšlapy a sešupy.
Kočičí oči.
A čert ví co dál.

Stráně

Chodila jsem tam na základku od čtvrtý do osmý třídy. Přistěhovali jsme se, všecko nový, samá partička; sedla jsem si ve škole v září vedle nějaký holky, že mi s tím pomůže a ono se ukázalo, že se přistěhovala z Brna, tak jsme tam seděly jako bambuly a nevěděly.

Byla to ta nejvíc nejlepší kámoška a je doteď. Nevídáme se často, ale víme o sobě. Tehdá to byla každopádně pecka. Pančelka brzy zjistila, že není zdaleka nutný, abychom seděly porád ve třídě, když nám lehce nadprůměrná inteligence dovoluje zvládnout učivo a ještě vyzvednout boty z opravy, prádlo z mandlu... Tak jsme si s Lenkou semtam v době vyučování trajdaly po Počernicích, jednou nesly voňavý prádlo rovnou k pančelce domů, koupily si zmrzku, mluvily o všem možným a bylo nám fajn. Byly jsme diskrétní a pančelka pochopila, že osnovy nejsou všecko. Klika, že se nám nic nestalo. 

Nebývale vtipný bylo, když nás poslala do lékárny pro Švédský kapky, já zapomněla, že má maminka, která tam byla laborantka, dopolední, a Lenka, ovlivněná nějakou četbou, požadovala po paní magistře španělský mušky.

"Hani, máš tady Olinku, a chce po mě španělský mušky, no to si pojď vyřídit", houkla dozadu. Máma už dávno věděla (bylo mi dvanáct), že výchova takňák skončila, tak mi jen řekla, ať jsme vopatrný na přechodu, a ať sním sváču.

Nejhezčí byly cesty ze školy, chodili jsme někdy na Stráně, takový skalky a travnatý místa, nejaký ty šeříky, hlohy a ostře vonící bez takhle vpravo od silnice cestou do kopečka. Blbli jsme tam, hráli na schovku a jen tak čumákovali.

S Lenkou jsme ležely na zádech pod tím hlohem a koukaly skrz tmavý křehký listí na nebe a říkaly si, co budeme dělat, já chtěla bejt spisovatelka a Lenka mě vlastně spíš jen poslouchala, já mlela pantem furt.

Pamatuju si, jak voněla ta suchá tráva a taky třešně, až mi bylo líto, že budou prázdniny a Lenka pojede na tři neděle pryč, byl to můj záchytnej bod s malým pihatým nosem a očima, co měly barvu jako čokoláda uvnitř lentilky. 

Občas jezdím okolo, stojím na světlech, mrknu doprava a říkám si, hele, Stráně, už jsou oplocený, tak nám to zakonzervovali, Lenko.

Tik ťak

Hodně věcí mám napsanejch, tahle uzrála dneska. Včera jsem přemejšlela o tom, že jsem některý blízký lidi dlouho neviděla, ale co se dá dělat, spousta práce, není čas, není vůle, čert to vem, že jo…

No a pak mi napsala kámoška. Pamatujete, stalo se to loni, v ranní špičce na trase C spadl někdo do kolejiště metra. Komentovali jsme to online i offline; super, chlastá do rána, pak se tam motá jak Maďar v kukuřici, jestli to chtěl ukončit, tak mohl počkat, až se dostanou lidi do práce.

Tak to bylo jinak. Byl to kamarád tý mý kámošky. Má epilepsii a byla to nehoda, ten pád. Tuhle byl doma sám, měl záchvat, bůhvíjak dlouho byl v bezvědomí, než přišel spolubydlící a zavolal mu sanitku, a ten kluk jim při převozu začal mizet z přístrojů, oživovali ho skoro půl hodiny. Šance jsou malý. Ale nikdy to není nula, nebo jedna jako na spínači, a zázraky se dějou.

Žádný poselství nebude, jen chci říct, že konec není blízko, ale možná mnohem blíž, než bychom čekali.

Vývrtka

Chvíli před šestou zvoní budík, sednu si, hned zase upadnu zpátky, eště pět minut, pak to doženu, přijde kocour a opře se mi o chodidla, sakra, deset minut – to je moc, tak rychle, rozpůlím tyčinku kočkám, podrbu je, malou obejmu do půli hřbetu, prohne se, v kocourově kožichu mi zmizí prsty, dosypu granule, ještě čerstvou vodu, houbičku se mi brát nechce, tak jen bříškem ukazováčku přejedu po hladkým povrchu misky, ta jedna tam má drobnej ďobanec. Vyndám máslo z lednice, postavím vodu na čaj, trošku přes rysku max, tak to mám se vším.

Než se uvaří voda, seběhnu dolů, otevřu na zahradu a dám si cigaretu a tweetnu dobrýráno kočku. Ještě je docela ticho, sem tam projede auto, zahrada v tý divný zimě páchne syrovou hlínou.

Sprcha, na konci už se objeví naléhavá tlapa velikosti malý sněžnice na skle, upozorňující mě, že je Té mínus pět, kde mám kruci osušku, mokrý stopy k věšáku, zrcadlo – podvědomě se narovnám, nojo, na stříbrný plátno už by to nebylo, ale co už. Vybírám ze všech těch utrejchů, co mě mají udržet pohromadě a hebkou a hydratovanou k tomu, že jo, no dobrý, nahrabu si prstama stejný množství vlasů doleva jako doprava. 

Snídaně, svačiny do krabiček, nakrájím ovoce, dotáhnu uzávěry, dopij ten čaj, prosimtebe, tohle tričko ne, tohle je k tý šedivý mikině lepší. Pustím kávovar, ráno piju jediný sladký kafe za celej den, koukám, jak cukr tlumí tenkej čůrek kafe, voní to jako v ráji, přivřu oči, hřeje to a padá dolů, úplná transfúze... běžím ke dveřím, kávovou pusu a bacha na přechodu, jo?

Najednou je ticho, kočky se courají k pelíškům, už jen vyčistím zuby a nahodím makeup, sakra, fakt tu nejsou jediný punčocháče, vymotávám z klubka nějaký, co nejsou odraný od zipů vysokejch bot, zatáhnu břicho, dopnu zip, poslepu najdu v krabičce prstýnky, pak ještě telefon, knížku, brejle, a hlavně, abych poznala, že mi to padá do vývrtky, že musím přitáhnout a s citem šlápnout a pomalu si srovnat horizont.

Čichám

Pamatuju si hrozný nesmysly, třeba číslo táty Míry do práce, kam jsem vždycky chtěla volat o víkendu, když jsem jezdila k vlastnímu tátovi (protože doma jsme telefon neměli a on míval noční, tak jsem věděla, že je vzhůru ) a nechtěla jsem tam bejt, tak aby si pro mě přijel. A nejlíp si pamatuju, jak voněl ten jeho osmdesátkovej kancl, trochu kafem, trochu papírama a trochu takovým tím prošlapaným linoleem.

Asi jako většina mám čichovou paměť. Zásadní a pozoruhodný, ale i docela banální chvíle mám spojený s vůněmi.

Jak voněl mámin svetr, kterej nosila na zahradu. Takovou tou vyfoukanou vůní a trochu po březovým šamponu. Visel vždycky v chodbě, byl myslím světle šedej, na knoflíky.

Pak samozřejmě vůni školy v Počernicích, směs vůně křídy, kafe z kabinetů, starejch map a pachu kamennýho baráku – ten se proměňoval podle toho, jestli bylo horko, nebo zima. Studená vůně nebyla moc příjemná, ale když na schody svítilo celý dopoledne sluníčko a za okno vylezla sousedovic kočka, tak to šlo. 

Gympl byl nejdřív takovej neurčitej, ale začaly tam vonět první cigarety a levný vína. A moje vanilková voňavka, a taky parfém učitelky společenskejch věd, co voněl jako ozón. A trochu umělej pach nějakých nátěrů podlahy v tělocvičně, smíchanej s odérem žíněnek a studeným kovovým pachem mobilních branek a štendrů na sítě. A pak ty další vůně, zajímavější cigaretky, vlasy jednoho kluka, kterej byl o rok vejš a měl zelený oči a uměl to vokecat jako žádnej jinej. 

Tu vanilkovou voňavku jsem měla, ještě když jsem odjela do Anglie.

Tam to vonělo úplně jinak. Jednak různýma fastfoodama na ulici, ale taky čajem s mlíkem a rozpustným kafem. To bylo úplně nový. Vybavuju si, jak voněl dřevěnej plot, okolo kterýho jsem vodila děti, který jsem hlídala, do školy. Trochu térem a trochu za ním voněly nějaký jehličnany. 

A taky trochu zatuchlej pach polstrovanejch sedaček v hospodě na hlavní ulici a jak divně smrdělo pivo, který nemělo pěnu, tak jsem radši pila gin s tonikem.

Jeho parfém, smíchanej s vůní kožený bundy a modrejch L&M. Vůně horkýho června a hotelovejch ručníků.

A taky třeba jedna kavárna nad pasáží, kudy jsem často chodila, kafe a zvláštní vůně prostoru, směs pachů z vinotéky a závanu z ulice, trochu smradu z výfuků a trochu čerstvýho vzduchu, kterej se měnil, jak se stmívalo a ulice chladla.

Paralela

Tuhle jsem viděla dokument, kde byly porovnávány dva odlišné živočišné druhy – kočky a psi.

Jejich smysly, fyzické možnosti a schopnosti.

Třeba to, jak vysoko vyskočí kočka a srovnatelně velký pes. Kočka psa hravě překonala, navíc velmi elegantně a lehkostí. Stejně tak se mnohem lépe orientovala ve tmě a zcela tmavým bludištěm prošla pětkrát rychleji než pes.

Pes měl mnohem lepší čich, byl vytrvalejší a snaživější. Kočka všechno dělala ledabyle, nebo aspoň naoko ledabyle. Lovila efektivně, ale dala si obrovsky záležet na tom, aby to vypadalo jako hra.

Napadlo mě, že kočičí vlastnosti jsou vlastně obdivuhodné, ale nevyužitelné, že to je jen záležitost pro fanoušky, kterou můžeme adorovat, ale nedokážeme racionálně vysvětlit proč. Oproti tomu pes je opravdu užitečný. Chrání svoje teritorium a chrání i pánovo. Jeho úžasný čich a cvičitelnost zachraňují životy – vyhledá lidi pod lavinou, troskami domu… 

A tak jsem se dostala k paralele se vztahy – možná existuje psí a kočičí láska – je snazší mít rád toho, kdo nám poskytuje určitý komfort, kdo nám usnadňuje život. Loajálního přítele. Někoho, kdo trpělivě čeká, až k němu obrátíte pozornost a dává vám najevo svůj vděk a oddanost a nikdy vás nezklame. Někoho pragmatického, cílevědomého a zodpovědného. Opravdovou oporu.

Oproti tomu je o dost těžší milovat někoho bezpodmínečně, pro iracionální pocit blízkosti; pro to, že je vám dobře, když je nablízku, i když se přijde přitulit jen na chvíli a domáhá se pozornosti hlavně tehdy, kdy se vám to vůbec nehodí, má obrácený biorytmus, straší v noci; primadonu, která si vybírá z vašeho života jen to nejlepší a nejzábavnější. Ale zároveň někoho, s kým sdílíte vášeň a těžko popsatelné občasné životní zrychlení z nuly na sto za pět vteřin. Ale kdyby zmizel, nepochopitelně by vás to bolelo a těžko byste na něj zapomněli.