Žijí, zdrávi?

Jak jsem tuhle spadla z kola a mám ty tři štychy, tak jsem musela na tetanovku a nějak vyšlo najevo, že jsem byla u lékaře naposled před léta Páně 2005 a že by bylo vhodný se dostavit na prevenci.
Všecko bylo cajk až do chvíle, kdy pan doktor revidoval rodinnou anamnézu a zeptal se: "Rodiče žijí, jsou zdrávi?"
To  by se opravdu mohlo stát, že... to se mě přece takhle nemůže ptát, může mi vyčítat kouření nebo kila navíc, ale nemůže tohle, tady se řeší moje fyzická schránka, a ne, že tu jednou s bráchama budeme sami.
Si říkám, jestli bychom se chovali jinak s vědomím, kolik komu z nás zbejvá času. Jak snadno plejtváme časem, jak snadno někoho zavrhneme a opustíme, protože se domníváme, že máme spoustu času a příležitostí.
A jak je ten konec vlastně blízko.

Opatrně

Nejsem expert na vztahy a rozhodně nevím, co je správně, a už vůbec nemůžu říct, že to dělám správně.
Často takhle slyším od kamarádek, a taky to čtu online, jak jsou ve vztazích opatrný. Svobodný lidi, většinou třicátníci, provozují tzv. vztahy s nadhledem. Teď je nám fajn, uvidíme. Užíváme si to. Nevážeme se. Takový stand-by vztahy. Opatrný a nedospělý. Jeden nebo druhej se bojí něco říct, nebo neříct, aby toho druhýho nevyplašil. Aby neprojevil větší emoční zaujetí než ten druhej. To by přece bylo blbý.
Jedna moje kamarádka, nyní už šťastně zadaná, léta pěstovala takovej vztah. Roky ho milovala, ale on si zřejmě nebyl jistej, nebo měl pocit, že by mohlo přijít něco lepšího, tak se tak příležitostně potkávali, ona nechtěla působit tlak, tak využila pracovní šance pár let v zahraničí, že on třeba dozraje... ne. Proflákala roky, když jí to došlo – že mu poskytuje komfort ženský, která mu vždycky odpoví na zprávu, a její představy o sexu jsou v souladu s jeho, mají tu správnou chemii a vášeň, ale že kvůli ní nikdy nezavře pomyslný zadní vrátka. Teď už je pozdě na to, aby měla děti. Pročekala to. Od tý doby si myslím, že vzbuzování dojmu a falešnejch nadějí by mělo bejt trestný.
Další mi často říká, jak se bojí, že se ocitne na tom obláčku. Jak se bojí, že to znova nevyjde. Že by chtěla vědět, na čem je, aby si v hlavě netvořila chiméry vztahu, kterej neexistuje, nebo přízrak vztahu, kterej nikdy existovat nebude.

Takže za mě je největší přednost upřímnost, otevřenost, ochota investovat sebe a nebát se. Jako když v ruletě vsadíš barvu nebo číslo. Prostě srdce na dlani. Nevíš, co bude, a samotnýmu ti líp nebude.

Místy

Mám ráda známý cesty, na kterých mám záchytný body. Taky proto, že to znamená, že mám důvod se někam vracet. 

Nafurt si budu pamatovat cestu z naší chalupy do Smržovky, nejdřív dolů na silnici, u Försterů přidat, mají vlčáka, toho se bojím, tady mají chlívek s kozou, u sáňkařský dráhy to ve létě smrdí rozteklým asfaltem. Ale v prvním baráku bydlí Inka, její máma umí jenom německy, Inka umí supr bábovku a nikdy neříká, kolik to je kam kilometrů, ale kolik to je hodin, což je děsná blbost, protože ona chodí hrozně rychle. Pak do lesa, kde je zima snad pořád, ale voní to tam. A abych nemusela serpetinama, projdu lesem a jdu kus po starý sáňkařský, dřevěný, a můžu sbírat borůvky. A nakonec vidím dům po levý straně, mají tam plot ze skleněnejch tyčí a tříbarevnou kočku, hřbitov a kostel a nepěknej Parkhotel; snad jsem to pořadí nespletla.

Nebo tímhle Polabím. Když jsme byli malí a jeli jsme přes Počernice, vždycky jsme s bráchama hlídali, jestli už je hospoda Na Kovárně, protože pak byl už jen kravín a my jsme mohli zařvat: "Vidíme černobílou!" Teď tam je restaurace a hotel.

Pak tam jsou vysypaný docela milý vesnice, tahle zatáčka vynáší, musím ubrat, tady nalevo je stánek se zeleninou a na jaře tam maj sazeničky, pak pár zatáček před Labem, tady pěstujou česnek a v létě to dřív ucejtím, než uvidím. 

Doprava je kousek Hájenka, ta z filmu, sem chodil Hrabal krmit kočenky.

Tady musím zastavit, dřív tu nic moc nebylo, ale teď tu maj dobrou točenou zmrzku, a vpravo bylinky a levandulový pole.

Vesnice s kočičíma hlavama a alejí. 

Na některejch cestách mám v hlavě pořád léto.

Pracovní pohovory

Jak mi loni bouchly saze, že teda takhle ne, tak to bylo potřeba nějak řešit. Poměrně rychle jsem usoudila, že chci-li dát výpověď, musím si sehnat práci.

Odpověděla jsem na pár inzerátů a přišlo mi pár pozvánek na pohovor.

Na prvním se mě záhy zeptali, kde se vidím za pět let. Měla jsem v kabelce připravenou vyfotošopovanou fotku, kde mi Jake Gyllenahaal v horský chatě u zapálenýho krbu masíruje záda, ale nevypadali, že na to jsou připraveni, tak jsem jim řekla, že děkuju za čas, kterej mi věnovali a přeju hodně štěstí.

Hned na druhým jsem byla nadšená. Pěkný místo, recepce jako kavárna, muškáty na oknech. Lidi vypadali pohodově. 

Přišel možná budoucí šéf a ptal se, jak jsem si vybrala právě je. Pravdou je, že jsem líná mrcha a hledala jsem něco, co by bylo nejdál na Praze 8. Odpověděla jsem, že mám ráda výzvy. Pak jsme probírali nějaký běžný věci a zastavili se u mýho CV. 

Tady máte, že jste na střední školu chodila pět let.

No jo.

No on člověk ve čtrnácti moc neví, že.

Neví.

Říkala jsem si, za jak dlouho bude jasný, že furt moc nevím.

Uzavřel to tím, že dají vědět. (Pracuju tam.)

Jeden z nejlepších zážitků byl pohovor, u kterýho nebylo jasný vůbec nic. Inzerát vyšel v květnu, přihlášky měly být vyhodnoceny do konce měsíce, kandidát měl nastoupit v červnu. Měla jsem poslat motivační dopis. Ustoupila jsem od verze "potřebuju práci, nebude mě to stát moc úsilí, vím, že v kancelářích máte klimatizaci, tak překousnu, že to nemám zrovna blízko", což je moje oblíbená verze dopisu, která bezpečně prověří, zda personalista ty líbesbrífy čte. Pozvali mě. Volal možná budoucí šéf a ubezpečil se, že vím, kde to je a že určitě přijdu včas.

Tak jsem přišla včas. Bylo šílený vedro, ale vzala jsem si punčochy, dresscode, žejo. Za chvíli bylo jasný, že se na mě připejkaj a dolů to pude leda toluenem. Prošla jsem recepcí úctyhodný instituce a vydala se někam do labyrintu, kde se mě ujaly dvě mladé ženy. Daly mi vyplnit dotazník s otázkami typu "spoléháte se na intuici? ano-spíše ano-ne-spíše ne". Posadily mě do čela stolu a každá si sedla na jednu stranu. Že to zatím vyplníme, že šéf se zdržel. To bude asi ten, co mi kladl na srdce, abych přišla včas. Koukala jsem, co budou vyplňovat, když použily ten plurál, ale kočeny se k ničemu neměly, tak jsem začala. Střílela jsem to tam víceméně od boku, vem to čert. Musela jsem snažit sedět rovně, aby se mi nelepila bílá košile na záda. V kanclech bylo pěkných 30 stupňů. 

Dorazil šéf a povídal, že je fajn, že jsem dorazila včas a že už to mám vyplněný. Spadla mi čelist. Ptala jsem se, jaká je vlastně náplň práce. Dostalo se mi docela uspokojivý odpovědi. Další mě trochu vylekala "víte, není to jen klasicky obchod, my to tady hlavně musíme mít vyfutrovaný smlouvama".

Dozvěděla jsem se, že jejich obchodní tým je velice soudržný a přátelský (což znamená, že jsou buď příbuzný, nebo spolu spěj a v každým případě to znamená, že kdokoliv zvenku se musí hodně snažit, aby zapad') a prémie se dostávají tehdy, když se splní plán. Řekli mi, jakej bych měla příjem po zkušebce a v případě, že budou prémie. Ptala jsem se, jakej by byl před zkušebkou. To prej takhle z hlavy neví. Ale nástup není v červnu, ale v červenci, nebo v srpnu.

Punčochy se mi podařilo servat hned na záchodě v kavárně přes ulici.

Druhý kolo. Pohovor s šéfovou toho šéfa. Nabídli mi vodu a plastovej kelímek. Že o mně chtějí vědět víc. Ať jí prej řeknu pět věcí, který by se daly udělat s tím kelímkem. Tak jsem to řekla. Prej výborně, teď ještě dalších patnáct. Udělalo se mi černo před očima. Nenapadlo mě žádný slušný slovo. Zapřela jsem se vypotila dalších krávoviny. Paní povídala, že stres zvládám obdivuhodně, že většina lidí říká, jak by ho rozdupalo a tak. Pokejvala jsem pohoršeně hlavou, jaký to jsou dneska lidi. Tak prej dobrý, budeme si rozumět. V tu chvíli už moje domněnka, že si rozumět rozhodně nebudeme, hraničila s jistotou. Tohle bylo poslední kolo, nástup by byl v září. Dají vědět.

Napsali za pár dní, chtěli nějakou prezentaci, kterou můžu obhájit v třetím kole. A referenční dopisy. Jestli je mám přinýst až na čtvrtý kolo, kde bych se dozvěděla, že nástup by byl v říjnu, to už jsem nedozvěděla.

Poděkovala jsem jim, odpověď nikdy nepřišla. 

Co bych řekla

Kdybych byla na ty velký proslovy k dětem, a kdyby to dávalo smysl, předávat zkušenosti, tak tohle bych řekla dceři. Protože jediný, co dává smysl, je nastavit hranice a věřit.

- miluj
- neboj se
- respektuj
- zůstaň divoká
- čti knížky
- usmívej se
- zalejvej kytky
- měj nadhled
- z nikoho se neposer
- ale nesuď
- pořiď si kočku
- nos sukně a podpatky
- když se nechceš česat, nečeš se
- klidně buď trochu drama queen
- ale buď soucitná
- poslouchej, dozvíš se tak víc, než když se ptáš
- pij kafe
- buď princezna
- jezdi na hory a sbírej maliny do dlaně
- neboj se bejt ženská: dělej drámo, mrkej, směj se, koketuj
- užívej si všecko, co děláš
- občas upeč bábovku
- buď upřímná, i když si strašně rozbiješ hubu; kdo nevydrží tvoji upřímnost, nestojí za to

Poslouchám

Jojo, tuhle jsem si uvědomila, že většinou detektivek, třeba Poirota, znám díky tomu, že u toho žehlím, spíš jako rozhlasovou hru. Sorry, milé kostýmní výtvarnice, sorry, osvětlovači a kameramani. Hlasy a hudba mi rozhejbávají smysly.
No a jinak prostě poslouchám. Jídlo se přejí, film se ztratí, z knížky si můžete pamatovat pár pasáží, lidi zmizí, když to nejmíň čekáte a potřebujete, ale písničku si zapamatujete. Hudba je můj výtah kamkoliv.
Nejdřív Doors, patetický, básnický, dravý, který jsem objevila někdy ve čtrnácti letech. Nejúžasnější hudební koktejl, vymakaný Manzarekovy klávesy, Morrisonova neučesanost, nádhernej hlas a nějakej ten přízrak, co nad ním furt visel, a Kriegerova Light My Fire mi asi nafurt budou připadat nepřekonatelný. Soul Kitchen, kdy mi kuchyň poprvý v životě připadala sexy, a Crystal Ship, která plyne tak samozřejmě...
Stejně jako třiatřicátá vteřina Hendrixovy Voodoo Child, kdy mi vždycky projede hřejivej pocit po páteři. Jo, podobnej tamtomu.
Rolling Stones s drzou Stray Cat Blues, chemickým koktejlem Wild Horses, You Can't Always Get Want You Want, u který snad pokaždý najdu novou rovinu, a epickou Satisfaction, u který jsem si říkala, že eště měl někdo chuť něco skládat, protože tyvole!
Nebo naléhavá Get It While You Can od Janis Joplin. Ta jedinečná ženská (ne)odevzdanost, chuť nečemu věřit a ty soulový vibrace.
Nebo medovej hlas Dusty Springfield ve Spooky. Jako by ani neměla dělat nic jinýho, než zpívat.
Na dřeň něžná Alanis Morissette v Head Over Feet.
Nebo "that's all in your head", který šeptne Damon Albarn v druhý minutě a šestapadesátý vteřině songu Clint Eastwood. U nich mě baví ta zdánlivá lehkost, střídaná peckama jako je Melancholy Hill. A Blur, drzá Stereotypes a nečekaně hluboká Tender.
Nirvana, která strhla začátkem devadesátejch let lavinu a já na ně dokonce měla lístky.
Famózní Faith No More. Hudební vtípky i nářez jako kráva.
Pearl Jam, naprostý hudební zjevení. Barva Vedderova hlasu a Even Flow, u který jsem dostala první opravdovou pusu. Takovu tu, jak se pak prohnete v zádech a zatmí se vám před očima.
Fenomenální a porád trochu smutnej Eric Clapton.
A Tom Petty. A Bob Dylan. Písníčkáři v nejlepším slova smyslu.
Radim Hladík, jeho Čajovna, která mě jednou donutila zastavit autem u krajnice a doposlouchat ji s bradou na volantu.
A moje láska, David Bowie. Poprvý mi ho táta pustil, když jsem byla školková, to si nepamatuju, ale jeho hravý songy jako Laughing Gnome jo. A jedinečnou Life On Mars. Fantastickej hlas a hudba se spoustou schovanejch vrstev, malej pozemskej vesmír.
Edit: Vynechala jsem Nicka Cavea. Skoro punková Deanna, pak ta s "girl with big fat cat" a moje nejoblíbenější Into My Arms a Do You Love Me. Cave je pro mě hudebně takovej kazatel a sňatkovej podvodník v jednom.

Nevěřím tomu

Koukám na ten trend selflove a všech těch love-nazi věcí.
Vůbec mi nepřipadá, že je nějakej zvláštní důvod se domnívat, že je svět extra pěkný místo. Upřímně, domnívám se, že je spíš zralej na zásah nějakejma sirnejma deštěma.
Ne, klídek, nedošly mi prášky, žádný neberu.
Nemyslím, že je dobrý radovat se z maličkostí. Znáte to, nejdřív máte dát do pomyslnýho batohu velký věci a pak teprve malý.
Mám dojem, že se většinu času, ač bezvěrci, modlíme, abychom tím nějak propluli a občasnejma radostma jenom zmírňujeme marnost.
Můžeme jenom malejma krůčkama uhejbat od nevyhnutelnýho konce, teda cíle. Někdo dává pětku na útulek, někdo dělá v neziskovce, někdo usilovně třídí odpad, ale stejně všichni čumíme někam na obzor. Vzdálenej.
Každýho z nás někdo zklamal, opustil, každýmu někdo umřel. Jestli to dokážete odpustit nebo překonat, máte můj obdiv, já to s sebou vleču.
Přes všechny srandičky mi každý ráno přijde, jako bych si cpala kameny do kapes a mířila si to s nima k řece, jako to kdysi dávno udělala Virginia Woolf.

Jak jsem potkávala kluky

Vzpomněla jsem si na to tuhle, ani nevim jak.

Takový to best/worst of, sice už si nepamatuju některý jména, ale co.

První rande byl Bohoušek od nás z baráku. Byl o měsíc starší, bylo nám rok a něco a já mu nechtěla pučit plechovou bandasku, a když mi ji nakonec sebral, narval do ní ruku a nemohl ji dostat ven, pročež přišla paní Štěrbová, vrhla na Bohouška káravý pohled a šla pro mejdlo. 

To jsem byla na gymplu a nemělo to bejt rande, ale že bratranec spolužáka, co jsme se potkali někde v hospodě, má to vzácný album, co tak moc chci. Na vinylu.

Tak to teda měl, ale taky byl o deset let starší, což bylo v mejch šestnácti mírně řečeno strašidelný, ale že si dáme kafe a probereme muziku. Po asi třech minutách se mě zeptal, jestli mám ráda šlehačku. Znejistěla jsem. A jestli ji mám ráda na těle. Hlavou mi blesklo, jaký mají okýnka na záchodech a jestli prolezu. Vstala jsem a odešla. Bez toho vinylu teda. 

Další bylo poněkud epičtější a bylo to fakt skoro rande. Potkali jsme se na prázdninách, zjistili, že on je kamarád mý bejvalý spolužačky, nějak to fungovalo, tak jsme si dali rande v romantickým podniku Thirsty Dog. Považovala jsem to za schůzku přesně do okamžiku, kdy jsem po hodinách úprav se staženým žaludkem vešla a on haleká "čau, Oli, tohle je Simča, pojď si k nám sednout!" Jasně, Simča. Simča byla takový to "chcípla ti kočka, ale můžeš si ji nechat vycpat".

Vtipnej byl Bezzubka. Potkali jsem se u spolužačky, kde jsme si všichni tři povídali do rána a on se mi nad ránem svěřil, že má vyndavací zub, protože měl havárku a ten zub zůstal ve volantu, a jestli mi to neva. Neva. Ani básničky do diáře mi neva. Vzkazy psaný na jízdenky z vlaku mi neva. Ani že mě pokaždý vyprovázel až domů a jednou v létě to nestihl a ujel mu vlak, ale táta řekl, že k nám nesmí, a tak počkal do rána v parku u hřbitova a pak přišel na snídani. Fakt mi to neva. Pak mi teda trochu va, že chodil s jinou holkou a neřekl mi to.

Jedno rande na gymplu jsem maličko pokazila tím, že jsem předtím šla s kamarádkama na víno, abych překonala nervozitu, takže jsem dorazila pozdě, měla jsem docela špičku a poučena z předchozích nezdarů jsem ho preventivně poslala do háje a nakonec se rozbrečela, čímž jsem mu v asi deseti minutách v kostce předvedla, o čem by byl život se mnou. 

No a taková ta moje klasická performance byla, když jsme měli jet na výlet.

No tak jsem dáma, že jo, je mi dvacet, beru propínací šaty až na kotníky, a botičky na podpatku. Jeho výraz byl k nezaplacení. Mlčel. Jeli jsme na Bezděz. Zvládla jsem to a ještě jsem u poloviny spoluturistů vyvolala dojem, že se tam něco natáčí. Ty šaty byly černý. A vzala jsem si šátek, kdyby foukalo. Černej.

Pak jsem si dali nějaký kafe a on kouká na moje ruce, říkám si, teď řekne, jak mám malý a rozkošný ruce, stopro... "Tys měla ty malíčky voba zlomený?"

Mám ráda

Děti (dvě)

Lidi, některý
hlavně chlapy ;-)
zábavný, chytrý, okatý
a taky můžou mít pěknej zadek ;-)
kámošky; vždycky jsou blízko

Muziku
nejvíc Doors
Rolling Stones
Pearl Jam
Blur
prostě takovou, co mě roztancuje, nebo rozbrečí

Filmy
Formanovy
21 gramů
Pulp Fiction
je jich snad milión

Kočky, jejich oči a kožíšky

Vůně

Kafe
Víno, nejvíc červený
Čokoládu
Maliny a borůvky
Pečení
a vaření

Margaret Bourke-White
Adolfa Borna
Knížky
třeba Johna Irvinga
Medojedky
Antona Myrera
a tak... byla by to spousta řádků

Babičky

Měla jsem, jak byste asi i čekali, dvě.

Jedna byla babi Maru. (Dědu si moc nepamatuju.) Bydlela v bytě, pod kterým byla prádelna, v zimě mohla mít stažený kohouty topení, protože tam bylo teplo i tak. Prádelna byla skvělá, bylo tam šero, velký pračky s oprejskaným kamínkovým lakem, horko jako v pekle a vonělo to jako v nebi. Do pozinkovanýho lavóru se obrovskou vařečkou přendavaly horký mokrý kusy prádla, babička vždycky říkala " bacha na ty cejchy, kočičko moje".
Maru byla taková ta "obyčejná ženská", ale hlavně ženská. Kulatá, s hlubokejma hnědejma očima, vykrojenýma rtama, měla takovej ten ikonickej obličej a vlasy z padesátejch let. Vždycky nosila rtěnku a sukni. Hodně šila; její šicí stroj se mi líbil, to malý světýlko a jak měla sladěný prsty, kterejma posouvala látku, a chodidlo, kterým šlapala na pedál. Taky pletla a to pletení vždycky vonělo tím, co ten den akorát vařila. Za rohem měla velikej proutěnej koš s víkem, ve kterým byly všemožný zbytky látek a klubíčka vlny. Půlku dětství jsem strávila tím, že jsem se tím omotávala. Před zrcadlem, pochopitelně. V létě jsme spolu chodily v Jizerkách na borůvky a pak mi večer dělala palačinky s borůvkama a já jsem jí vyprávěla vymyšlený příběhy, co se v tom lese dělo, když jsme sbíraly borůvky a nekoukaly se okolo.

A druhá byla babička Alena. (Dědu si pamatuju dobře, hodnej chlapík, co rád vařil, a když nevařil, seděl v křesle, v uchu měl sluchátko z rádia a poslouchal hlavně přenosy fotbalovejch zápasů. A hlavně tím pádem neslyšel babičku.)
Alena byla taková kavárnice a dámička. Taková bledá tmavovlasá bludička, hodně si potrpěla na boty a říkala, že jak budu mít kindrštůbe a pěkně rovný záda, budu svítit přes celou ulici. Vždycky měla krásně upravený nehty, používala parfémy Opium nebo Dune a měla hodně knížek, který mi půjčovala a taky dávala. První byly od Oty Pavla, pak od Karla Čapka, pak Medojedky a Poslední kabriolet. A taky ráda pekla, hlavně třeba štrůdl a vždycky jsem si mohla dát obě prdelky. Od školkovýho věku jsem u ní měla speciální místo na gauči u lampy, po obědě jsem tam měla naskládaný knížky a papíry a tužky a fixky, abych se nenudila, když si budou dospělí povídat. Některý fixky byly už trochu vyschlý, ale nechtěla jsem prudit, takže když se ptala, jestli ještě kreslej, říkala jsem, že ještě docela jo.

Na babičkách byla nejlepší ta bezpodmínečná láska. Že prostě stačilo, že jsem byla a motala se jim po bytě, protože každá ve mně viděla kousek sebe, a nakonec já jsem taky vlastně poskládaná z babiček.

(Sebe) klamu

Tohle bude kapánek zmatený.

Mám pár dobrejch vlastností. Jsem empatická, upřímná, umím si ze sebe dělat srandu. Mám taky několik docela ohavnejch. Ta nejhorší je skoro posedlost. Mám ráda pozornost, chci, aby mě lidi okolo mě považovali za zábavnou a chytrou a pozoruhodnou. Nejhorší představa je, že si mě s někým spletou. Že splynu v nějaký statistice. A neumím přitom nic výjimečnýho. Nemám hudební sluch, neumím na nic hrát, neumím kreslit; celou kariéru mám postavenou na okecávání. Umím péct, a hodně (opravdu hodně) mluvit.

Ale to moje sbírání živejch lajků je otřesný; jako by to bylo palivo, bez kterýho nefunguju.

Nedokážu přitom obhájit, co se to uvnitř odehrává, a proč jsem taková drama queen. Mám vlastně takovej pocit, že se snažím před lidma, který mám blízko sebe, nějak vyniknout. Oni třeba uměj lítat s kluzákem, mluvit plynně maďarsky a německy; rozuměj integrálům, skládají hudbu, dělají grafiku, programujou, vystudovali chemii, nebo práva, píšou scénáře, a já mám pocit, že pokud je nerozesměju a neukážu aspoň kousek nějakýho šarmu a intelektu, bude moje přítomnost v týhle společnosti irelevantní.

Potíž je v tom, že přes tohle divadýlko je těžký poznat, co je doopravdy. A já sama s tím mám problém. Před těma, který ráda nemám, žádný hry nehraju, nemám motivaci je zaujmout a bavit. A jak roky jedu v tomhle divným módu, kdy si trochu svérázným přístupem tvořím filtry pohledu na svět, předpokládám, že to ostatní mají stejně. Lehkomyslně předpokládám, že "nemám čas" opravdu znamená, že nemá čas.

Že by na mě nikdo nehrál levou, protože divadýlko se hraje, aby bylo veselo, ne proto, že nemá koule na drama. Že moje upřímnost nikomu nevadí. Že moje spontánnost není na obtíž, že mí blízcí vědí, že to je to nejodvážnější a nejosobnější, co můžu nabídnout, jako když plachá kočka tak moc touží po podrbání, že celá rozklepaná potichu našlapuje a s rozšířenýma zorničkama nastaví bříško. Že tak možná nevypadám, ale vlastně mám celou dobu srdce na dlani.

Pozoruju

Možná vypadám jako šmírák, ale nemůžu si pomoct. Někdy se v metru nebo autobusu začtu, ale většinou poslouchám a pozoruju.
Jak se lidi prohlížej ve skle, hledaj žvejky v tašce, kontrolujou doručený zprávy, co čtou, jak spolu mluvěj.

Je brzo ráno a ještě je tma. Holka, která stojí vedle mě, se už třikát podívala, jestli je ta její zpráva zobrazená. Paní luští křížovku a propiska sem tam udělá v papíru dírku. Pán, kterej má na klíně tak tříletýho syna a oba koukají na světla přistávací dráhy; kluk se drží tátovejch palců a mhouří oči a zase je pootevírá; to si pamatuju, to jsem dělala jako malá taky, ty světla se prodlužujou a dělají se jim ocasy jako kometě. Chlapík, co otevře notebook a něco usilovně datluje; už to má nacvičený, vůbec se nemusí podívat z okna a stejně to zaklapne přesně tak, aby stačil vystoupit na přestupu na metro. Kluk v klobouku, někdy mívá kytaru.

A jak mám takhle cestou do práce před očima desítky hlavních a vedlejších postav, říkám si, jak ty scénáře pokračujou. Jestli jí přijde odpověď, až bude mít v metru signál, jaký to budou mít ten táta se synem, až budou dospělí, jestli ten html spisovatel vůbec ví, kudy jezdí a jakou má ten kluk kytaru. Jestli by chtěl hrát jako Clapton a co mu hraje v uších.

Bude to mít asi 02:30

Říkám si, co mi tak asi proběhne před očima.
Nejdřív cesta kloubovým autobusem do jeslí. Jak mě kousla vzteklá křečice do ukazováčku. Jak jsem venčila křečky a ani jeden se kupodivu nevrátil.
Jak jsem chodila s maminkou do lékárny a "vařila" lektvary.
Jak mě táta naučil jezdit na kole na ochozu obchoďáku Ládví.
Jak maminka přivezla z porodnice bráchu Oldu a já ho nabízela sousedům výměnou za kotě.
Jak mi Müller v první třídě jednu fláknul a já ho kousla a oba jsme šli do ředitelny.
Jak jsem se ztratila ve Smržovce a všichni mě hledali a já jsem se vrátila po starý sáňkařský dráze.
Jak svítilo sluníčko a já jsem šla s Lenkou ze školy schválně tou delší cestou.
Jak jsem upekla první bábovku.
Jak jsem zatahovala na střední a kupovala si levný víno.
Nádraží v Aldershotu a paragánskej odznáček.
Jak voněly a chutnaly chorvatský přístavy a jak přišla bouřka.
Její dlouhý řasy.
Jeho oči jako čokoláda.
Kutnohorský kostely.
Šumava a maliny a borůvky a výšlapy a sešupy.
Kočičí oči.
A čert ví co dál.

Stráně

Chodila jsem tam na základku od čtvrtý do osmý třídy. Přistěhovali jsme se, všecko nový, samá partička; sedla jsem si ve škole v září vedle nějaký holky, že mi s tím pomůže a ono se ukázalo, že se přistěhovala z Brna, tak jsme tam seděly jako bambuly a nevěděly.

Byla to ta nejvíc nejlepší kámoška a je doteď. Nevídáme se často, ale víme o sobě. Tehdá to byla každopádně pecka. Pančelka brzy zjistila, že není zdaleka nutný, abychom seděly porád ve třídě, když nám lehce nadprůměrná inteligence dovoluje zvládnout učivo a ještě vyzvednout boty z opravy, prádlo z mandlu... Tak jsme si s Lenkou semtam v době vyučování trajdaly po Počernicích, jednou nesly voňavý prádlo rovnou k pančelce domů, koupily si zmrzku, mluvily o všem možným a bylo nám fajn. Byly jsme diskrétní a pančelka pochopila, že osnovy nejsou všecko. Klika, že se nám nic nestalo. 

Nebývale vtipný bylo, když nás poslala do lékárny pro Švédský kapky, já zapomněla, že má maminka, která tam byla laborantka, dopolední, a Lenka, ovlivněná nějakou četbou, požadovala po paní magistře španělský mušky.

"Hani, máš tady Olinku, a chce po mě španělský mušky, no to si pojď vyřídit", houkla dozadu. Máma už dávno věděla (bylo mi dvanáct), že výchova takňák skončila, tak mi jen řekla, ať jsme vopatrný na přechodu, a ať sním sváču.

Nejhezčí byly cesty ze školy, chodili jsme někdy na Stráně, takový skalky a travnatý místa, nejaký ty šeříky, hlohy a ostře vonící bez takhle vpravo od silnice cestou do kopečka. Blbli jsme tam, hráli na schovku a jen tak čumákovali.

S Lenkou jsme ležely na zádech pod tím hlohem a koukaly skrz tmavý křehký listí na nebe a říkaly si, co budeme dělat, já chtěla bejt spisovatelka a Lenka mě vlastně spíš jen poslouchala, já mlela pantem furt.

Pamatuju si, jak voněla ta suchá tráva a taky třešně, až mi bylo líto, že budou prázdniny a Lenka pojede na tři neděle pryč, byl to můj záchytnej bod s malým pihatým nosem a očima, co měly barvu jako čokoláda uvnitř lentilky. 

Občas jezdím okolo, stojím na světlech, mrknu doprava a říkám si, hele, Stráně, už jsou oplocený, tak nám to zakonzervovali, Lenko.

Tik ťak

Hodně věcí mám napsanejch, tahle uzrála dneska. Včera jsem přemejšlela o tom, že jsem některý blízký lidi dlouho neviděla, ale co se dá dělat, spousta práce, není čas, není vůle, čert to vem, že jo…

No a pak mi napsala kámoška. Pamatujete, stalo se to loni, v ranní špičce na trase C spadl někdo do kolejiště metra. Komentovali jsme to online i offline; super, chlastá do rána, pak se tam motá jak Maďar v kukuřici, jestli to chtěl ukončit, tak mohl počkat, až se dostanou lidi do práce.

Tak to bylo jinak. Byl to kamarád tý mý kámošky. Má epilepsii a byla to nehoda, ten pád. Tuhle byl doma sám, měl záchvat, bůhvíjak dlouho byl v bezvědomí, než přišel spolubydlící a zavolal mu sanitku, a ten kluk jim při převozu začal mizet z přístrojů, oživovali ho skoro půl hodiny. Šance jsou malý. Ale nikdy to není nula, nebo jedna jako na spínači, a zázraky se dějou.

Žádný poselství nebude, jen chci říct, že konec není blízko, ale možná mnohem blíž, než bychom čekali.

Vývrtka

Chvíli před šestou zvoní budík, sednu si, hned zase upadnu zpátky, eště pět minut, pak to doženu, přijde kocour a opře se mi o chodidla, sakra, deset minut – to je moc, tak rychle, rozpůlím tyčinku kočkám, podrbu je, malou obejmu do půli hřbetu, prohne se, v kocourově kožichu mi zmizí prsty, dosypu granule, ještě čerstvou vodu, houbičku se mi brát nechce, tak jen bříškem ukazováčku přejedu po hladkým povrchu misky, ta jedna tam má drobnej ďobanec. Vyndám máslo z lednice, postavím vodu na čaj, trošku přes rysku max, tak to mám se vším.

Než se uvaří voda, seběhnu dolů, otevřu na zahradu a dám si cigaretu a tweetnu dobrýráno kočku. Ještě je docela ticho, sem tam projede auto, zahrada v tý divný zimě páchne syrovou hlínou.

Sprcha, na konci už se objeví naléhavá tlapa velikosti malý sněžnice na skle, upozorňující mě, že je Té mínus pět, kde mám kruci osušku, mokrý stopy k věšáku, zrcadlo – podvědomě se narovnám, nojo, na stříbrný plátno už by to nebylo, ale co už. Vybírám ze všech těch utrejchů, co mě mají udržet pohromadě a hebkou a hydratovanou k tomu, že jo, no dobrý, nahrabu si prstama stejný množství vlasů doleva jako doprava. 

Snídaně, svačiny do krabiček, nakrájím ovoce, dotáhnu uzávěry, dopij ten čaj, prosimtebe, tohle tričko ne, tohle je k tý šedivý mikině lepší. Pustím kávovar, ráno piju jediný sladký kafe za celej den, koukám, jak cukr tlumí tenkej čůrek kafe, voní to jako v ráji, přivřu oči, hřeje to a padá dolů, úplná transfúze... běžím ke dveřím, kávovou pusu a bacha na přechodu, jo?

Najednou je ticho, kočky se courají k pelíškům, už jen vyčistím zuby a nahodím makeup, sakra, fakt tu nejsou jediný punčocháče, vymotávám z klubka nějaký, co nejsou odraný od zipů vysokejch bot, zatáhnu břicho, dopnu zip, poslepu najdu v krabičce prstýnky, pak ještě telefon, knížku, brejle, a hlavně, abych poznala, že mi to padá do vývrtky, že musím přitáhnout a s citem šlápnout a pomalu si srovnat horizont.

Čichám

Pamatuju si hrozný nesmysly, třeba číslo táty Míry do práce, kam jsem vždycky chtěla volat o víkendu, když jsem jezdila k vlastnímu tátovi (protože doma jsme telefon neměli a on míval noční, tak jsem věděla, že je vzhůru ) a nechtěla jsem tam bejt, tak aby si pro mě přijel. A nejlíp si pamatuju, jak voněl ten jeho osmdesátkovej kancl, trochu kafem, trochu papírama a trochu takovým tím prošlapaným linoleem.

Asi jako většina mám čichovou paměť. Zásadní a pozoruhodný, ale i docela banální chvíle mám spojený s vůněmi.

Jak voněl mámin svetr, kterej nosila na zahradu. Takovou tou vyfoukanou vůní a trochu po březovým šamponu. Visel vždycky v chodbě, byl myslím světle šedej, na knoflíky.

Pak samozřejmě vůni školy v Počernicích, směs vůně křídy, kafe z kabinetů, starejch map a pachu kamennýho baráku – ten se proměňoval podle toho, jestli bylo horko, nebo zima. Studená vůně nebyla moc příjemná, ale když na schody svítilo celý dopoledne sluníčko a za okno vylezla sousedovic kočka, tak to šlo. 

Gympl byl nejdřív takovej neurčitej, ale začaly tam vonět první cigarety a levný vína. A moje vanilková voňavka, a taky parfém učitelky společenskejch věd, co voněl jako ozón. A trochu umělej pach nějakých nátěrů podlahy v tělocvičně, smíchanej s odérem žíněnek a studeným kovovým pachem mobilních branek a štendrů na sítě. A pak ty další vůně, zajímavější cigaretky, vlasy jednoho kluka, kterej byl o rok vejš a měl zelený oči a uměl to vokecat jako žádnej jinej. 

Tu vanilkovou voňavku jsem měla, ještě když jsem odjela do Anglie.

Tam to vonělo úplně jinak. Jednak různýma fastfoodama na ulici, ale taky čajem s mlíkem a rozpustným kafem. To bylo úplně nový. Vybavuju si, jak voněl dřevěnej plot, okolo kterýho jsem vodila děti, který jsem hlídala, do školy. Trochu térem a trochu za ním voněly nějaký jehličnany. 

A taky trochu zatuchlej pach polstrovanejch sedaček v hospodě na hlavní ulici a jak divně smrdělo pivo, který nemělo pěnu, tak jsem radši pila gin s tonikem.

Jeho parfém, smíchanej s vůní kožený bundy a modrejch L&M. Vůně horkýho června a hotelovejch ručníků.

A taky třeba jedna kavárna nad pasáží, kudy jsem často chodila, kafe a zvláštní vůně prostoru, směs pachů z vinotéky a závanu z ulice, trochu smradu z výfuků a trochu čerstvýho vzduchu, kterej se měnil, jak se stmívalo a ulice chladla.

Paralela

Tuhle jsem viděla dokument, kde byly porovnávány dva odlišné živočišné druhy – kočky a psi.

Jejich smysly, fyzické možnosti a schopnosti.

Třeba to, jak vysoko vyskočí kočka a srovnatelně velký pes. Kočka psa hravě překonala, navíc velmi elegantně a lehkostí. Stejně tak se mnohem lépe orientovala ve tmě a zcela tmavým bludištěm prošla pětkrát rychleji než pes.

Pes měl mnohem lepší čich, byl vytrvalejší a snaživější. Kočka všechno dělala ledabyle, nebo aspoň naoko ledabyle. Lovila efektivně, ale dala si obrovsky záležet na tom, aby to vypadalo jako hra.

Napadlo mě, že kočičí vlastnosti jsou vlastně obdivuhodné, ale nevyužitelné, že to je jen záležitost pro fanoušky, kterou můžeme adorovat, ale nedokážeme racionálně vysvětlit proč. Oproti tomu pes je opravdu užitečný. Chrání svoje teritorium a chrání i pánovo. Jeho úžasný čich a cvičitelnost zachraňují životy – vyhledá lidi pod lavinou, troskami domu… 

A tak jsem se dostala k paralele se vztahy – možná existuje psí a kočičí láska – je snazší mít rád toho, kdo nám poskytuje určitý komfort, kdo nám usnadňuje život. Loajálního přítele. Někoho, kdo trpělivě čeká, až k němu obrátíte pozornost a dává vám najevo svůj vděk a oddanost a nikdy vás nezklame. Někoho pragmatického, cílevědomého a zodpovědného. Opravdovou oporu.

Oproti tomu je o dost těžší milovat někoho bezpodmínečně, pro iracionální pocit blízkosti; pro to, že je vám dobře, když je nablízku, i když se přijde přitulit jen na chvíli a domáhá se pozornosti hlavně tehdy, kdy se vám to vůbec nehodí, má obrácený biorytmus, straší v noci; primadonu, která si vybírá z vašeho života jen to nejlepší a nejzábavnější. Ale zároveň někoho, s kým sdílíte vášeň a těžko popsatelné občasné životní zrychlení z nuly na sto za pět vteřin. Ale kdyby zmizel, nepochopitelně by vás to bolelo a těžko byste na něj zapomněli.