Oříšky

Okolo šestý začalo pěkně pršet, a jak jsem spěchala se skloněnou hlavou, aby mi nezmokly brejle... hele, oříšek, šup do kapsy.
Pokaždý si vzpomenu, jak mi Johanka říkala, jak si vyprávěly s kámoškou, jak se jim změnil svět, když se jim narodily děti, a ta kámoška říkala, viď, já třeba vždycky kupovala vlašský ořechy na vánoční cukroví v krámě a teď jsem jich na procházkách nasbírala tolik, že do krámu nemusím a to budu píct šest druhů a Johanka říkala, že to myslela jinak, ale tohle je taky dobrý.
A taky na toho krkavýho pána z podskalí, co nás sprdnul, že sbíráme ořechy z trávy a chodníku na ulici, tak jsme je teda nechali a když jsem se vraceli, tak byly rozmydlený na kaši, protože pod tím stromem šíboval někdo s avií a po těch oříškách zbyly pověstný mastný fleky.
To byla totiž ta avie, která jednou porazila velikýho zrzavýho kocoura, kterej se jmenoval nejspíš Karel, ale my mu říkali Šustr. Bydlel v klempírně na statku a byl to přísňák, jednou ho totiž trefila avie a odhodila ho našim na předzahrádku a máma volala panu Šustrovi, že to Karel koupil, že ho jde sebrat a ať si pro něj přijde, ale když vyšla před dům, Karel se začal sbírat sám a když přišel pan Šustr, tak si Karel si myl kožich a vypadal líp než kdy jindy. A Šustr, teda ten kocour, byl od tý doby eště větší frajer, takže když po něm jednou vyjel nějakej kříženec Kerbera, tak ležel úplně nevzrušeně u buxusů a definitivně se rozhodl, že na náměstí a ve statku je prostě šéf.
Jo a ty oříšky, na ty jsem málem zapomněla. Ty první, s tenkou šlupkou, která se dá sloupnout, křehký, to je něco. Nebo ty zralý, takový ostřejší, který dávala babička do štrůdlu, ona tam dávala taky rozinky, který máčela v rumu a já jsem je jako malá ujídala, a jak jsem byla prcek, tak jsem byla hned zmatlaná a obvykle jsem usnula stočená v křesle. To se vlastně moc nezměnilo.

Límečky

Práce je dost, tak je potřeba si trochu přispat a teď eště tohle... autobus nikde, už deset minut zpoždění, prší a je hezkej vzduch, listí voní trochu hořce a rozvázala se mi tkanička, jenže v jedný ruce mám kabelku a v druhý deštník, tak já nevim co teď, támhleten pán v hábitu by mi mohl pomoct, když jeho šéf umřel za cizí hříchy, tak zašněrovat botu by ho nezabilo, aha, sakra, mluví německy a já zrovna nevím, jak se řekne tkanička a zašněrovat už vůbec.
V metru už je poloprázdno, jedu pozdě, akorát si nemůžu vzpomenout, co je za den, nejspíš středa, jestli ne, tak jsem tu popelnici ráno vytáhla před barák zbytečně.
Představuju si bubliny nad lidma, ale místo přímý řeči by tam bylo "Josef, 43, žena, děti, hypo, nemá čas na kámoše, na dětský sny si už skoro nevzpomíná, středně šťastnej".
Na schodech z metra za sebou slyším nějaký holky, jak potichu říkaj "ta se toho nebojí" a říkám si, kdo se čeho nebojí, možná mám na sobě něco blbě, ale čert to vem.
Už jen trochu poprchává, okolo jde starší pár, on je takovej ten typ, co bejval frajer a furt na sebe dbá, jde docela svižně, je hezky oblečenej, vedle něj drobná babička, má pršiplášť a šátek přes vlasy, ale ne babskej, spíš takovej, jako nosily filmový hvězdy do kabrioletu; tak mi přijde, že ty dva nejsou manželé, ale že se spíš potkali až teď... no a tý paní kouká zpod kabátu límeček z krajky, tak jsem si vzpomněla, že babička měla krajkový límečky a ty si podle potřeby různě přehazovala mezi různejma šatama a ty tak byly pokaždý trochu jiný.
Kdyby tyhle dny měly nějaký límečky, aby byly pokaždý trochu jiný, ale to nejspíš nebudou.

Jako pokaždý

Jako každej kvartál na mě dopadl ten pitomej splín, že nejsem taková, jaká bych potřebovala bejt.
Hledala jsem včera bráchovu fotku, když byl malej – jsme tam spolu v ZOO a vedle mě je kamarádka Miluška, která bydlela na konci ulice a brácha je malej a culí se a já mám takovej lehce ofrněnej ksicht, že byste mi vrazili facku. No, tak takhle já to mám porád.
Jenže furt mě něco žere. Včera jsem se musela smát, v jednom zúžení na dálnici za Budějcema jsem viděla nějaký tři chlapíky v tom svahu, co vede k dálnici, dva dolejvali benzín do sekačky a jeden jenom tak zevloval. Fakt mě pobavilo, že tam sekaj trávu, ponivač byla úplně suchá a šedožlutá, ale vono to až tak kór moc vtipný není, když si uvědomím, že dělat v reklamce je dost podobný, vona ta tráva je taky suchá a my děláme, že je co sekat, ale co už.
No, furt mě něco žere. Že mám spoustu závislostí, a nemyslím teď kafe a cigára, ale spíš jak lpím na některejch lidech víc, než si ty lidi budou kdy schopný domyslet, jak mi záleží na jejich přízni a pozornosti.
A taky mě žere, jak se neumím vysrat na všelijaký hry a taky to, že se bojím, že pracovně neuspěju a vadí mi, že mám nejspíš nějaký ambice, radši bych žádný neměla a uspěla jen tak ležérně, mimochodem, ale to se prostě nestává, tak mám ten ofrněnej výraz jako před třiceti rokama v tý zoologický, abych vypadala nad věcí.
Ale nejsem, hrozně se bojím, o rodiče, který začali stárnout, taky že moje děti s sebou vlečou ty samý běsy co já, že jsou v úplně divným světě, kterej už nedokážu odhadnout, plným nějakejch influencerů, divnejch virulentních existencí.
Taky mě žere, že vím, že nejlíp by mi bylo, kdybych uměla psát a bydlela někde u lesa, ale neumím nic, čím bych se tam uživila, a navíc se se mi teďkonc stává, že nemůžu ani stát s lidma na zastávce, natož jet tramvají, tak jdu do práce kus pěšky, ale takhle to nemůžu řešit, že jo.

Tak zas za čtvrt roku.

Šimpanzí zadky

Tuhle jsem se pracovně zaobírala tím, co přitahuje lidskou pozornost. V televizi, na internetu a na sociálních sítích. Analyzovala jsem muže, ženy, mladý, starší, různě vzdělaný. V datech lze najít nějaký vzorce chování, ale horko těžko najdete nějakej jednotící prvek. Nejspíš to budou emoce, ty lidem chybí, tak je sosají aspoň takhle. Víme, že krásný obrázky a dokonalý zvuk, který ty emoce vyvolávají, je možný snadno vyrobit, stačí mít nápad a peníze, a můžete klidně prodávat štěrk nebo vzduch v oblemcaný zavařovačce.
No a pak jsme si s bráchou a švagrovou otevřeli na dovolený láhev vína a pak eště jednu a brácha mi říkal, že nedávno četl nějakej výzkum chování v šimpanzích skupinách, z kterýho vyplynulo, že níže postavení členové tlupy se rádi a déle dívají na zadky výše postavených členů. I když mají ty zadky uplně stejný. Trochu jsem ten vzorec chování viděla v lidský aktivitě.
Tak bacha, abyste přes dosažený vzdělání a všecky zkušenosti vlastně jenom nečuměli na cizí prdel.

Úhel pohledu

Před rokem jsem v autobusu koukala někomu přes rameno do telefonu, to je taková moje záliba hned po pití tuzemáku z plastovejch panáků a sbírání vajglů v Sherwoodu. No a viděla jsem tam něčí otevřenej Twitter a úplně mě to šokovalo, protože to byl jinej Twitter, než jsem měla já, prostě ten člověk – ani nedokážu říct, jestli to byl kluk, nebo holka, nebo jestli to mělo chapadla, tak moc mě to vykolejilo – sledoval jiný lidi. Říkala jsem si, jak je možný, že tohle jsem si ve svý omezenosti vůbec nepřipustila, že se každej dívá ven jiným průzorem, že některý věci prostě nevidí.
Tyjo, co když se mi to stalo víckrát, že ty důležitý věci byly za rohem, ale já jsem je těsně minula a je to jako v tom filmu, jak Gwyneth Paltrow jede domů a buď jí ujede, nebo neujede metro, a ona zjistí, nebo nezjistí něco fakt zásadního a její život je v tu chvíli na křižovatce, ale ona to netuší. Co když jsem na Googlu už neklikla na další výsledky a zrovna tam bylo to, co jsem hledala, co když jsem poslala mraky lidí do hajzlu těsně předtím, než jsem mohla zjistit, že to jsou citlivý duše, potácející se ve spleti pocitů, zatímco já je měla za prolhaný hajzly. No, to asi ne, tak pěknej svět není.
Vybavila jsem si spoustu knížek, který jsem nedočetla, a možná zrovna na dalších stránkách, který už asi nikdy nebudu číst, bylo něco, co by mi otevřelo oči. A filmy, který jsem vypnula dřív, než měl hlavní hrdina šanci se nějak projevit, a třeba zrovna ten film by mě rozbrečel nebo přiměl přemejšlet.
Docela bych to chtěla vidět zfilmovaný (ale chtěla bych, aby to bylo maďarsky a simultánně tlumočený Danou Hábovou), můj dosavadní příběh bez pointy, třeba tam byla nějaká křižovatka, kterou jsem projela na červenou a ještě zapomněla odbočit.

Kratší dny

V kanclu a na schůzkách to jsou samý ratingy a sledovanosti a všelijaký lidský hry bez pointy a taky slevy a jánevimco a vlastně prodáváme čas, jenže tenhle čas je divnej, nikdy nedojde, leda byste vypnuli elektriku; porád se objevujou nový časový sloty a kdyžtak se dá vložit čas i do programu, když je ten pořad hodně zajímavej.
Aspoň že venku to není hlavou dolů a má to nějaký neohebný pravidla, takže když vystrčím čenich z kanceláře, je tam teď cejtit podzim, syrová vůně půdy a podzimního ovoce. Hlavně čas tam běží tak, jak má, nedá se koupit, natož prodat, ráno i večer má stejnou hodnotu, a taky tam není žádnej primetime.
Akorát se nepočítá po vteřinách, jako v televizi; hlavní měnou jsou spíš lidi a zážitky. To je jedinej prime, lidi, na který se těšíte a spolíháte.
Nojo, lidi středního věku jsou takhle na konci léta takový patetický, jak to na ně sedá.
Mám ráda tyhle časový a pachový stopy cesty domů. Konečně je po prázdninách otevřená knihovna, takže okolo pátý to voní ošmatanejma i nečtenejma knížkama, pak kafem z bistra u zastávky, pak je cejtit vlhko řeky, pak smrad friťáků ze stánků u metra, ještě puch spálený nafty a slabá sladká vůně pekárny, která akorát zavírá, a jak se blíží šestá, cejtím cestou domů daleko míň město, voní tam holý pole a tráva z golfovýho hřiště po levý straně, pak vlhká vůně farský zahrady plný krtinců a spadanejch jablek, pak na mě dusivě prskne kebab a vůně rýžovejch nudlí a tamarindu a chilli.
Už za tmy doma voní po večeři kafe a taky z koupelny meruňkovej šampon zabalenej v páře, která se z koupelny šine jako takový ty bloudivý kulatý keře, co jsou ve westernech.
A na zahradě to je v noci cejtit chladem a vadnoucíma kytkama a strachem ze spousty věcí; ty dny jsou teďka prostě kratší.