Poslouchám

Jojo, tuhle jsem si uvědomila, že většinou detektivek, třeba Poirota, znám díky tomu, že u toho žehlím, spíš jako rozhlasovou hru. Sorry, milé kostýmní výtvarnice, sorry, osvětlovači a kameramani. Hlasy a hudba mi rozhejbávají smysly.
No a jinak prostě poslouchám. Jídlo se přejí, film se ztratí, z knížky si můžete pamatovat pár pasáží, lidi zmizí, když to nejmíň čekáte a potřebujete, ale písničku si zapamatujete. Hudba je můj výtah kamkoliv.
Nejdřív Doors, patetický, básnický, dravý, který jsem objevila někdy ve čtrnácti letech. Nejúžasnější hudební koktejl, vymakaný Manzarekovy klávesy, Morrisonova neučesanost, nádhernej hlas a nějakej ten přízrak, co nad ním furt visel, a Kriegerova Light My Fire mi asi nafurt budou připadat nepřekonatelný. Soul Kitchen, kdy mi kuchyň poprvý v životě připadala sexy, a Crystal Ship, která plyne tak samozřejmě...
Stejně jako třiatřicátá vteřina Hendrixovy Voodoo Child, kdy mi vždycky projede hřejivej pocit po páteři. Jo, podobnej tamtomu.
Rolling Stones s drzou Stray Cat Blues, chemickým koktejlem Wild Horses, You Can't Always Get Want You Want, u který snad pokaždý najdu novou rovinu, a epickou Satisfaction, u který jsem si říkala, že eště měl někdo chuť něco skládat, protože tyvole!
Nebo naléhavá Get It While You Can od Janis Joplin. Ta jedinečná ženská (ne)odevzdanost, chuť nečemu věřit a ty soulový vibrace.
Nebo medovej hlas Dusty Springfield ve Spooky. Jako by ani neměla dělat nic jinýho, než zpívat.
Na dřeň něžná Alanis Morissette v Head Over Feet.
Nebo "that's all in your head", který šeptne Damon Albarn v druhý minutě a šestapadesátý vteřině songu Clint Eastwood. U nich mě baví ta zdánlivá lehkost, střídaná peckama jako je Melancholy Hill. A Blur, drzá Stereotypes a nečekaně hluboká Tender.
Nirvana, která strhla začátkem devadesátejch let lavinu a já na ně dokonce měla lístky.
Famózní Faith No More. Hudební vtípky i nářez jako kráva.
Pearl Jam, naprostý hudební zjevení. Barva Vedderova hlasu a Even Flow, u který jsem dostala první opravdovou pusu. Takovu tu, jak se pak prohnete v zádech a zatmí se vám před očima.
Fenomenální a porád trochu smutnej Eric Clapton.
A Tom Petty. A Bob Dylan. Písníčkáři v nejlepším slova smyslu.
Radim Hladík, jeho Čajovna, která mě jednou donutila zastavit autem u krajnice a doposlouchat ji s bradou na volantu.
A moje láska, David Bowie. Poprvý mi ho táta pustil, když jsem byla školková, to si nepamatuju, ale jeho hravý songy jako Laughing Gnome jo. A jedinečnou Life On Mars. Fantastickej hlas a hudba se spoustou schovanejch vrstev, malej pozemskej vesmír.
Edit: Vynechala jsem Nicka Cavea. Skoro punková Deanna, pak ta s "girl with big fat cat" a moje nejoblíbenější Into My Arms a Do You Love Me. Cave je pro mě hudebně takovej kazatel a sňatkovej podvodník v jednom.

Nevěřím tomu

Koukám na ten trend selflove a všech těch love-nazi věcí.
Vůbec mi nepřipadá, že je nějakej zvláštní důvod se domnívat, že je svět extra pěkný místo. Upřímně, domnívám se, že je spíš zralej na zásah nějakejma sirnejma deštěma.
Ne, klídek, nedošly mi prášky, žádný neberu.
Nemyslím, že je dobrý radovat se z maličkostí. Znáte to, nejdřív máte dát do pomyslnýho batohu velký věci a pak teprve malý.
Mám dojem, že se většinu času, ač bezvěrci, modlíme, abychom tím nějak propluli a občasnejma radostma jenom zmírňujeme marnost.
Můžeme jenom malejma krůčkama uhejbat od nevyhnutelnýho konce, teda cíle. Někdo dává pětku na útulek, někdo dělá v neziskovce, někdo usilovně třídí odpad, ale stejně všichni čumíme někam na obzor. Vzdálenej.
Každýho z nás někdo zklamal, opustil, každýmu někdo umřel. Jestli to dokážete odpustit nebo překonat, máte můj obdiv, já to s sebou vleču.
Přes všechny srandičky mi každý ráno přijde, jako bych si cpala kameny do kapes a mířila si to s nima k řece, jako to kdysi dávno udělala Virginia Woolf.

Jak jsem potkávala kluky

Vzpomněla jsem si na to tuhle, ani nevim jak.

Takový to best/worst of, sice už si nepamatuju některý jména, ale co.

První rande byl Bohoušek od nás z baráku. Byl o měsíc starší, bylo nám rok a něco a já mu nechtěla pučit plechovou bandasku, a když mi ji nakonec sebral, narval do ní ruku a nemohl ji dostat ven, pročež přišla paní Štěrbová, vrhla na Bohouška káravý pohled a šla pro mejdlo. 

To jsem byla na gymplu a nemělo to bejt rande, ale že bratranec spolužáka, co jsme se potkali někde v hospodě, má to vzácný album, co tak moc chci. Na vinylu.

Tak to teda měl, ale taky byl o deset let starší, což bylo v mejch šestnácti mírně řečeno strašidelný, ale že si dáme kafe a probereme muziku. Po asi třech minutách se mě zeptal, jestli mám ráda šlehačku. Znejistěla jsem. A jestli ji mám ráda na těle. Hlavou mi blesklo, jaký mají okýnka na záchodech a jestli prolezu. Vstala jsem a odešla. Bez toho vinylu teda. 

Další bylo poněkud epičtější a bylo to fakt skoro rande. Potkali jsme se na prázdninách, zjistili, že on je kamarád mý bejvalý spolužačky, nějak to fungovalo, tak jsme si dali rande v romantickým podniku Thirsty Dog. Považovala jsem to za schůzku přesně do okamžiku, kdy jsem po hodinách úprav se staženým žaludkem vešla a on haleká "čau, Oli, tohle je Simča, pojď si k nám sednout!" Jasně, Simča. Simča byla takový to "chcípla ti kočka, ale můžeš si ji nechat vycpat".

Vtipnej byl Bezzubka. Potkali jsem se u spolužačky, kde jsme si všichni tři povídali do rána a on se mi nad ránem svěřil, že má vyndavací zub, protože měl havárku a ten zub zůstal ve volantu, a jestli mi to neva. Neva. Ani básničky do diáře mi neva. Vzkazy psaný na jízdenky z vlaku mi neva. Ani že mě pokaždý vyprovázel až domů a jednou v létě to nestihl a ujel mu vlak, ale táta řekl, že k nám nesmí, a tak počkal do rána v parku u hřbitova a pak přišel na snídani. Fakt mi to neva. Pak mi teda trochu va, že chodil s jinou holkou a neřekl mi to.

Jedno rande na gymplu jsem maličko pokazila tím, že jsem předtím šla s kamarádkama na víno, abych překonala nervozitu, takže jsem dorazila pozdě, měla jsem docela špičku a poučena z předchozích nezdarů jsem ho preventivně poslala do háje a nakonec se rozbrečela, čímž jsem mu v asi deseti minutách v kostce předvedla, o čem by byl život se mnou. 

No a taková ta moje klasická performance byla, když jsme měli jet na výlet.

No tak jsem dáma, že jo, je mi dvacet, beru propínací šaty až na kotníky, a botičky na podpatku. Jeho výraz byl k nezaplacení. Mlčel. Jeli jsme na Bezděz. Zvládla jsem to a ještě jsem u poloviny spoluturistů vyvolala dojem, že se tam něco natáčí. Ty šaty byly černý. A vzala jsem si šátek, kdyby foukalo. Černej.

Pak jsem si dali nějaký kafe a on kouká na moje ruce, říkám si, teď řekne, jak mám malý a rozkošný ruce, stopro... "Tys měla ty malíčky voba zlomený?"

Mám ráda

Děti (dvě)

Lidi, některý
hlavně chlapy ;-)
zábavný, chytrý, okatý
a taky můžou mít pěknej zadek ;-)
kámošky; vždycky jsou blízko

Muziku
nejvíc Doors
Rolling Stones
Pearl Jam
Blur
prostě takovou, co mě roztancuje, nebo rozbrečí

Filmy
Formanovy
21 gramů
Pulp Fiction
je jich snad milión

Kočky, jejich oči a kožíšky

Vůně

Kafe
Víno, nejvíc červený
Čokoládu
Maliny a borůvky
Pečení
a vaření

Margaret Bourke-White
Adolfa Borna
Knížky
třeba Johna Irvinga
Medojedky
Antona Myrera
a tak... byla by to spousta řádků

Babičky

Měla jsem, jak byste asi i čekali, dvě.

Jedna byla babi Maru. (Dědu si moc nepamatuju.) Bydlela v bytě, pod kterým byla prádelna, v zimě mohla mít stažený kohouty topení, protože tam bylo teplo i tak. Prádelna byla skvělá, bylo tam šero, velký pračky s oprejskaným kamínkovým lakem, horko jako v pekle a vonělo to jako v nebi. Do pozinkovanýho lavóru se obrovskou vařečkou přendavaly horký mokrý kusy prádla, babička vždycky říkala " bacha na ty cejchy, kočičko moje".
Maru byla taková ta "obyčejná ženská", ale hlavně ženská. Kulatá, s hlubokejma hnědejma očima, vykrojenýma rtama, měla takovej ten ikonickej obličej a vlasy z padesátejch let. Vždycky nosila rtěnku a sukni. Hodně šila; její šicí stroj se mi líbil, to malý světýlko a jak měla sladěný prsty, kterejma posouvala látku, a chodidlo, kterým šlapala na pedál. Taky pletla a to pletení vždycky vonělo tím, co ten den akorát vařila. Za rohem měla velikej proutěnej koš s víkem, ve kterým byly všemožný zbytky látek a klubíčka vlny. Půlku dětství jsem strávila tím, že jsem se tím omotávala. Před zrcadlem, pochopitelně. V létě jsme spolu chodily v Jizerkách na borůvky a pak mi večer dělala palačinky s borůvkama a já jsem jí vyprávěla vymyšlený příběhy, co se v tom lese dělo, když jsme sbíraly borůvky a nekoukaly se okolo.

A druhá byla babička Alena. (Dědu si pamatuju dobře, hodnej chlapík, co rád vařil, a když nevařil, seděl v křesle, v uchu měl sluchátko z rádia a poslouchal hlavně přenosy fotbalovejch zápasů. A hlavně tím pádem neslyšel babičku.)
Alena byla taková kavárnice a dámička. Taková bledá tmavovlasá bludička, hodně si potrpěla na boty a říkala, že jak budu mít kindrštůbe a pěkně rovný záda, budu svítit přes celou ulici. Vždycky měla krásně upravený nehty, používala parfémy Opium nebo Dune a měla hodně knížek, který mi půjčovala a taky dávala. První byly od Oty Pavla, pak od Karla Čapka, pak Medojedky a Poslední kabriolet. A taky ráda pekla, hlavně třeba štrůdl a vždycky jsem si mohla dát obě prdelky. Od školkovýho věku jsem u ní měla speciální místo na gauči u lampy, po obědě jsem tam měla naskládaný knížky a papíry a tužky a fixky, abych se nenudila, když si budou dospělí povídat. Některý fixky byly už trochu vyschlý, ale nechtěla jsem prudit, takže když se ptala, jestli ještě kreslej, říkala jsem, že ještě docela jo.

Na babičkách byla nejlepší ta bezpodmínečná láska. Že prostě stačilo, že jsem byla a motala se jim po bytě, protože každá ve mně viděla kousek sebe, a nakonec já jsem taky vlastně poskládaná z babiček.

(Sebe) klamu

Tohle bude kapánek zmatený.

Mám pár dobrejch vlastností. Jsem empatická, upřímná, umím si ze sebe dělat srandu. Mám taky několik docela ohavnejch. Ta nejhorší je skoro posedlost. Mám ráda pozornost, chci, aby mě lidi okolo mě považovali za zábavnou a chytrou a pozoruhodnou. Nejhorší představa je, že si mě s někým spletou. Že splynu v nějaký statistice. A neumím přitom nic výjimečnýho. Nemám hudební sluch, neumím na nic hrát, neumím kreslit; celou kariéru mám postavenou na okecávání. Umím péct, a hodně (opravdu hodně) mluvit.

Ale to moje sbírání živejch lajků je otřesný; jako by to bylo palivo, bez kterýho nefunguju.

Nedokážu přitom obhájit, co se to uvnitř odehrává, a proč jsem taková drama queen. Mám vlastně takovej pocit, že se snažím před lidma, který mám blízko sebe, nějak vyniknout. Oni třeba uměj lítat s kluzákem, mluvit plynně maďarsky a německy; rozuměj integrálům, skládají hudbu, dělají grafiku, programujou, vystudovali chemii, nebo práva, píšou scénáře, a já mám pocit, že pokud je nerozesměju a neukážu aspoň kousek nějakýho šarmu a intelektu, bude moje přítomnost v týhle společnosti irelevantní.

Potíž je v tom, že přes tohle divadýlko je těžký poznat, co je doopravdy. A já sama s tím mám problém. Před těma, který ráda nemám, žádný hry nehraju, nemám motivaci je zaujmout a bavit. A jak roky jedu v tomhle divným módu, kdy si trochu svérázným přístupem tvořím filtry pohledu na svět, předpokládám, že to ostatní mají stejně. Lehkomyslně předpokládám, že "nemám čas" opravdu znamená, že nemá čas.

Že by na mě nikdo nehrál levou, protože divadýlko se hraje, aby bylo veselo, ne proto, že nemá koule na drama. Že moje upřímnost nikomu nevadí. Že moje spontánnost není na obtíž, že mí blízcí vědí, že to je to nejodvážnější a nejosobnější, co můžu nabídnout, jako když plachá kočka tak moc touží po podrbání, že celá rozklepaná potichu našlapuje a s rozšířenýma zorničkama nastaví bříško. Že tak možná nevypadám, ale vlastně mám celou dobu srdce na dlani.