Generace Z irl

Podle Wikipedie je pro generaci Z typický život online a ve vysokém tempu.

Hahahahahaha.

Sobota.
"Zlatíčko, ráda bych zítra vyrazila okolo desáté. Ráno."
(po 5 minutách)
"Mluvilas na mě?"
"Ano, říkala jsem, že bych ráda..."
"Já jsem tě slyšela."
"Tak proč se ptáš?"
"Zkouším, jestli si to pamatuješ."
(hluboký nádech, výdech, nádech, výdech)

Neděle, 8:30
"Vstávejte, snídaně, pojedeme na výlet!"
"My?"
"Ano."
"Teď pojedeme?"
"Ano."
"Kam?"
(tlumeně) "Tímhle tempem leda do prdele."
"Heeeej... do prdele nejedu."
"Promiň, měla jsem na mysli Český ráj."
"K" (už neříkají OK, je to dlouhý, říkají "K".)

10:30
"Už bychom mohli vyrazit."
"Ups, to nedávám, musím si umejt vlasy."
(hluboký nádech, výdech, nádech, výdech)

11:30
(nervózně) "Mohli bychom už jet, prosím?"
(uvolněně) "Nevim, co si mám vzít na sebe...."
(hystericky) "Některou ze svých osmiset mikin třeba?"
"Cožeee?"
"Vem si prostě nějaký voblečení, kurvadrát, já už nevim!"
"Buď dobrá."
(hluboký nádech, výdech, nádech, výdech)
"Mikinu myslíš jakou k těm botám?"
"Jakejm?"
(povzdech) "No to nevim právě. Mám si vzít bílý?"
"Jdeme do lesa, ne na Fashion Week!"
(udiveně) "My nejdeme na Fashion Week?"
"Ne."
"Ale budou tam lidi."
"Velmi pravděpodobně."
"K."
...
"Tak já si vezmu falcony."
"Buď tak hodná."

12:30
(umytá koupelna, kuchyně, vypitá třetí káva)
(radostně) "Heeeej, mám vyfénovaný vlasy, už jen make-up a můžu!"
"Neuspěchej to."
(podrážděně) "To byl sarkasmus?"
"Kdepak, miláčku."
"K."

13:00
"Najíme se cestou?"
"No jestli se chceme vrátit, než padne sníh, tak budeme muset."
"Hele, a chtělas vůbec děti?!"
"Nechtěla, ale co už."

13:15
(v autě)
"Můžete koukat ven a ne do mobilů?"
(dvojhlasně) "Proč jako?"
"Protože jsem to řekla."
(jeden k druhému) "Kámo, hele, random srnka."

13:45
"Tak jsme tady, vystupovat."
(otevře dveře a rychle je zavře) "Tyvole, tam je zima, nikam nejdu."
"Ale jdeš."
"K."
...

"Jakoby já asi nastydnu."
(podruhé promlouvá od 13:15) "Same."

"Už tam budem?"
"Děláš si prdel?!"
"LOL. Jo. Buď dobrá."

16:00, cesta zpět
(ležérně ze zadních sedadel)
"Ale bylo tam hezky třeba, neříkám nic."

Holčičko moje

Ahoj,

moc si přeju, aby na tohle existovalo očkování.

Očkování proti lidem uvnitř suchejm jako troud, který si do Tebe budou projektovat vlastní představy a Ty budeš věřit, že to je doopravdy. Abys poznala, že jim chybí respekt.
Očkování proti lidem, kteří Tě budou potřebovat jako záložní zdroj pozornosti a navlíknou tu habaďůru do slušivýho kabátku.

Přála bych Ti, abys neviděla ubohost sociálních sítí, kde je jen tisícina obsahu hodnotná a zbytek je PR, zoufalost, osamělost, mindráky a tunelový vidění.

Abys v práci neviděla arogantní pajduláky, ale našla tam kámošky, kterým můžeš napsat kdykoliv a i když si to neřeknete, budete to vědět.

Aby se Ti dostalo respektu, kterej si zasloužíš.

Abys věděla, že rodina, kamarádi a vzdělání jsou jediný věci, který Ti nikdo nesebere.

Abys měla nadhled dřív, než ztratíš poslední iluze. Abys přesto měla srdce na dlani. Aby ses definovala tím, co máš ráda, a ne tím, vůči čemu se vymezuješ. A abys uměla žít jako profík.

máma

Nebinární vložky

Dneska jsem četla o tom, že Procter & Gamble ustoupil tlaku aktivistů, kterým vadilo, že na obalu Always je symbol Venuše. "Mezi jejich argumenty bylo zejména to, že ne všichni, kteří menstruují, jsou ženy, a ne všechny ženy menstruují."
Zdroj: https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/procter-and-gamble-always-vlozky-genderova-neutralita-pohlavi.A191023_114944_domaci_vlc

Musela jsem si tu větu přečíst asi pětkrát, aby mi došlo, že to není tak, že ji nechápu, ale spíš tak, že ji nejsem ochotna přijmout.

Abychom si to ujasnili, jde o vložky, který se používají primárně v případě menstruace. Kupovat si je může každej, dělat si s nima může, co chce, třeba je používat na otop, jak je libo.
Menstruační vložky. Menstruace se děje zhruba tak, že každej měsíc takový vajíčko, který stejně jako miliony ostatních vajíček nedošlo svýho cíle potkat se spermií a je tudíž úplně plonkový, řekne nazdar a jde do háje a cestou s sebou urve, co může. A logicky teče krev. Jako když jste na blbým večírku, kde se ten největší ladykiller baví s nějakou úplně tupou flundrou, která vážně nemá úroveň, a rozhodnete se odejít, tak cestou aspoň shodíte pár skleniček a nakopnete vázu.

Když jsem bydlela u rodičů a kouřila jsem natajňačku z okna, dávala jsem vajgly do takový fajnový plechovky od holandskýho kakaa. Podle nebinární logiky jsem měla požadovat po firmě Van Houten, aby na plechovce nebyl kakaovej bob, ale obrázek vajgla z lehký marlborky.

Já teda měla pro vnoučata připravený jiný historky. Ale docela se na to těším, až jim budu vyprávět, že pamatuju, jak se začala ohejbat realita. Korektně.

Oříšky

Okolo šestý začalo pěkně pršet, a jak jsem spěchala se skloněnou hlavou, aby mi nezmokly brejle... hele, oříšek, šup do kapsy.
Pokaždý si vzpomenu, jak mi Johanka říkala, jak si vyprávěly s kámoškou, jak se jim změnil svět, když se jim narodily děti, a ta kámoška říkala, viď, já třeba vždycky kupovala vlašský ořechy na vánoční cukroví v krámě a teď jsem jich na procházkách nasbírala tolik, že do krámu nemusím a to budu píct šest druhů a Johanka říkala, že to myslela jinak, ale tohle je taky dobrý.
A taky na toho krkavýho pána z podskalí, co nás sprdnul, že sbíráme ořechy z trávy a chodníku na ulici, tak jsme je teda nechali a když jsem se vraceli, tak byly rozmydlený na kaši, protože pod tím stromem šíboval někdo s avií a po těch oříškách zbyly pověstný mastný fleky.
To byla totiž ta avie, která jednou porazila velikýho zrzavýho kocoura, kterej se jmenoval nejspíš Karel, ale my mu říkali Šustr. Bydlel v klempírně na statku a byl to přísňák, jednou ho totiž trefila avie a odhodila ho našim na předzahrádku a máma volala panu Šustrovi, že to Karel koupil, že ho jde sebrat a ať si pro něj přijde, ale když vyšla před dům, Karel se začal sbírat sám a když přišel pan Šustr, tak si Karel si myl kožich a vypadal líp než kdy jindy. A Šustr, teda ten kocour, byl od tý doby eště větší frajer, takže když po něm jednou vyjel nějakej kříženec Kerbera, tak ležel úplně nevzrušeně u buxusů a definitivně se rozhodl, že na náměstí a ve statku je prostě šéf.
Jo a ty oříšky, na ty jsem málem zapomněla. Ty první, s tenkou šlupkou, která se dá sloupnout, křehký, to je něco. Nebo ty zralý, takový ostřejší, který dávala babička do štrůdlu, ona tam dávala taky rozinky, který máčela v rumu a já jsem je jako malá ujídala, a jak jsem byla prcek, tak jsem byla hned zmatlaná a obvykle jsem usnula stočená v křesle. To se vlastně moc nezměnilo.

Límečky

Práce je dost, tak je potřeba si trochu přispat a teď eště tohle... autobus nikde, už deset minut zpoždění, prší a je hezkej vzduch, listí voní trochu hořce a rozvázala se mi tkanička, jenže v jedný ruce mám kabelku a v druhý deštník, tak já nevim co teď, támhleten pán v hábitu by mi mohl pomoct, když jeho šéf umřel za cizí hříchy, tak zašněrovat botu by ho nezabilo, aha, sakra, mluví německy a já zrovna nevím, jak se řekne tkanička a zašněrovat už vůbec.
V metru už je poloprázdno, jedu pozdě, akorát si nemůžu vzpomenout, co je za den, nejspíš středa, jestli ne, tak jsem tu popelnici ráno vytáhla před barák zbytečně.
Představuju si bubliny nad lidma, ale místo přímý řeči by tam bylo "Josef, 43, žena, děti, hypo, nemá čas na kámoše, na dětský sny si už skoro nevzpomíná, středně šťastnej".
Na schodech z metra za sebou slyším nějaký holky, jak potichu říkaj "ta se toho nebojí" a říkám si, kdo se čeho nebojí, možná mám na sobě něco blbě, ale čert to vem.
Už jen trochu poprchává, okolo jde starší pár, on je takovej ten typ, co bejval frajer a furt na sebe dbá, jde docela svižně, je hezky oblečenej, vedle něj drobná babička, má pršiplášť a šátek přes vlasy, ale ne babskej, spíš takovej, jako nosily filmový hvězdy do kabrioletu; tak mi přijde, že ty dva nejsou manželé, ale že se spíš potkali až teď... no a tý paní kouká zpod kabátu límeček z krajky, tak jsem si vzpomněla, že babička měla krajkový límečky a ty si podle potřeby různě přehazovala mezi různejma šatama a ty tak byly pokaždý trochu jiný.
Kdyby tyhle dny měly nějaký límečky, aby byly pokaždý trochu jiný, ale to nejspíš nebudou.

Jako pokaždý

Jako každej kvartál na mě dopadl ten pitomej splín, že nejsem taková, jaká bych potřebovala bejt.
Hledala jsem včera bráchovu fotku, když byl malej – jsme tam spolu v ZOO a vedle mě je kamarádka Miluška, která bydlela na konci ulice a brácha je malej a culí se a já mám takovej lehce ofrněnej ksicht, že byste mi vrazili facku. No, tak takhle já to mám porád.
Jenže furt mě něco žere. Včera jsem se musela smát, v jednom zúžení na dálnici za Budějcema jsem viděla nějaký tři chlapíky v tom svahu, co vede k dálnici, dva dolejvali benzín do sekačky a jeden jenom tak zevloval. Fakt mě pobavilo, že tam sekaj trávu, ponivač byla úplně suchá a šedožlutá, ale vono to až tak kór moc vtipný není, když si uvědomím, že dělat v reklamce je dost podobný, vona ta tráva je taky suchá a my děláme, že je co sekat, ale co už.
No, furt mě něco žere. Že mám spoustu závislostí, a nemyslím teď kafe a cigára, ale spíš jak lpím na některejch lidech víc, než si ty lidi budou kdy schopný domyslet, jak mi záleží na jejich přízni a pozornosti.
A taky mě žere, jak se neumím vysrat na všelijaký hry a taky to, že se bojím, že pracovně neuspěju a vadí mi, že mám nejspíš nějaký ambice, radši bych žádný neměla a uspěla jen tak ležérně, mimochodem, ale to se prostě nestává, tak mám ten ofrněnej výraz jako před třiceti rokama v tý zoologický, abych vypadala nad věcí.
Ale nejsem, hrozně se bojím, o rodiče, který začali stárnout, taky že moje děti s sebou vlečou ty samý běsy co já, že jsou v úplně divným světě, kterej už nedokážu odhadnout, plným nějakejch influencerů, divnejch virulentních existencí.
Taky mě žere, že vím, že nejlíp by mi bylo, kdybych uměla psát a bydlela někde u lesa, ale neumím nic, čím bych se tam uživila, a navíc se se mi teďkonc stává, že nemůžu ani stát s lidma na zastávce, natož jet tramvají, tak jdu do práce kus pěšky, ale takhle to nemůžu řešit, že jo.

Tak zas za čtvrt roku.

Šimpanzí zadky

Tuhle jsem se pracovně zaobírala tím, co přitahuje lidskou pozornost. V televizi, na internetu a na sociálních sítích. Analyzovala jsem muže, ženy, mladý, starší, různě vzdělaný. V datech lze najít nějaký vzorce chování, ale horko těžko najdete nějakej jednotící prvek. Nejspíš to budou emoce, ty lidem chybí, tak je sosají aspoň takhle. Víme, že krásný obrázky a dokonalý zvuk, který ty emoce vyvolávají, je možný snadno vyrobit, stačí mít nápad a peníze, a můžete klidně prodávat štěrk nebo vzduch v oblemcaný zavařovačce.
No a pak jsme si s bráchou a švagrovou otevřeli na dovolený láhev vína a pak eště jednu a brácha mi říkal, že nedávno četl nějakej výzkum chování v šimpanzích skupinách, z kterýho vyplynulo, že níže postavení členové tlupy se rádi a déle dívají na zadky výše postavených členů. I když mají ty zadky uplně stejný. Trochu jsem ten vzorec chování viděla v lidský aktivitě.
Tak bacha, abyste přes dosažený vzdělání a všecky zkušenosti vlastně jenom nečuměli na cizí prdel.

Úhel pohledu

Před rokem jsem v autobusu koukala někomu přes rameno do telefonu, to je taková moje záliba hned po pití tuzemáku z plastovejch panáků a sbírání vajglů v Sherwoodu. No a viděla jsem tam něčí otevřenej Twitter a úplně mě to šokovalo, protože to byl jinej Twitter, než jsem měla já, prostě ten člověk – ani nedokážu říct, jestli to byl kluk, nebo holka, nebo jestli to mělo chapadla, tak moc mě to vykolejilo – sledoval jiný lidi. Říkala jsem si, jak je možný, že tohle jsem si ve svý omezenosti vůbec nepřipustila, že se každej dívá ven jiným průzorem, že některý věci prostě nevidí.
Tyjo, co když se mi to stalo víckrát, že ty důležitý věci byly za rohem, ale já jsem je těsně minula a je to jako v tom filmu, jak Gwyneth Paltrow jede domů a buď jí ujede, nebo neujede metro, a ona zjistí, nebo nezjistí něco fakt zásadního a její život je v tu chvíli na křižovatce, ale ona to netuší. Co když jsem na Googlu už neklikla na další výsledky a zrovna tam bylo to, co jsem hledala, co když jsem poslala mraky lidí do hajzlu těsně předtím, než jsem mohla zjistit, že to jsou citlivý duše, potácející se ve spleti pocitů, zatímco já je měla za prolhaný hajzly. No, to asi ne, tak pěknej svět není.
Vybavila jsem si spoustu knížek, který jsem nedočetla, a možná zrovna na dalších stránkách, který už asi nikdy nebudu číst, bylo něco, co by mi otevřelo oči. A filmy, který jsem vypnula dřív, než měl hlavní hrdina šanci se nějak projevit, a třeba zrovna ten film by mě rozbrečel nebo přiměl přemejšlet.
Docela bych to chtěla vidět zfilmovaný (ale chtěla bych, aby to bylo maďarsky a simultánně tlumočený Danou Hábovou), můj dosavadní příběh bez pointy, třeba tam byla nějaká křižovatka, kterou jsem projela na červenou a ještě zapomněla odbočit.

Kratší dny

V kanclu a na schůzkách to jsou samý ratingy a sledovanosti a všelijaký lidský hry bez pointy a taky slevy a jánevimco a vlastně prodáváme čas, jenže tenhle čas je divnej, nikdy nedojde, leda byste vypnuli elektriku; porád se objevujou nový časový sloty a kdyžtak se dá vložit čas i do programu, když je ten pořad hodně zajímavej.
Aspoň že venku to není hlavou dolů a má to nějaký neohebný pravidla, takže když vystrčím čenich z kanceláře, je tam teď cejtit podzim, syrová vůně půdy a podzimního ovoce. Hlavně čas tam běží tak, jak má, nedá se koupit, natož prodat, ráno i večer má stejnou hodnotu, a taky tam není žádnej primetime.
Akorát se nepočítá po vteřinách, jako v televizi; hlavní měnou jsou spíš lidi a zážitky. To je jedinej prime, lidi, na který se těšíte a spolíháte.
Nojo, lidi středního věku jsou takhle na konci léta takový patetický, jak to na ně sedá.
Mám ráda tyhle časový a pachový stopy cesty domů. Konečně je po prázdninách otevřená knihovna, takže okolo pátý to voní ošmatanejma i nečtenejma knížkama, pak kafem z bistra u zastávky, pak je cejtit vlhko řeky, pak smrad friťáků ze stánků u metra, ještě puch spálený nafty a slabá sladká vůně pekárny, která akorát zavírá, a jak se blíží šestá, cejtím cestou domů daleko míň město, voní tam holý pole a tráva z golfovýho hřiště po levý straně, pak vlhká vůně farský zahrady plný krtinců a spadanejch jablek, pak na mě dusivě prskne kebab a vůně rýžovejch nudlí a tamarindu a chilli.
Už za tmy doma voní po večeři kafe a taky z koupelny meruňkovej šampon zabalenej v páře, která se z koupelny šine jako takový ty bloudivý kulatý keře, co jsou ve westernech.
A na zahradě to je v noci cejtit chladem a vadnoucíma kytkama a strachem ze spousty věcí; ty dny jsou teďka prostě kratší.

V pondělí před půlnocí

Tohle je zvláštní doba, je čas jít spát, ale taky je potřeba dokoukat epizodu seriálu, jsou tam vrahovi blíž a blíž; doma je ticho, všichni spí, zvenku je slyšet jen sem tam projíždějící auto a všecko je trochu ostřejší, spíš emočně než smyslově. Každá zpráva a každá písnička teď mají úplně jinej náboj a ozvěnu, protože mají přesný adresáty.
Displej na chvíli ztmavne, takže je z něj zrcadlo, tak tam zahlídnu poctivejch čtyřicet, tohle bych už neukecala. Sundám si brejle, oči chvíli přeostřujou, chytaj se kresby na prostírání, další epizoda se načítá, na displeji vidím furt sebe, zatím docela drobný vrásky a stopy únavy a rozmazaný stíny, na hřbetech rukou mám lesklý šmouhy v barvě kafe, jak jsem si ty oči protřela, nemusím nic hrát, ale stejně na sebe povytáhnu obočí, než se napiju čaje.
Z kuchyně se ozve plácnutí tablety do myčky, kocour, kterej chrupe na schodech, jí nevrle odpoví, pauznu seriál a koukám místo toho z okna do louží světla, který dělají lampy; léto už je za půlkou a vzduch je chladnej, to se ví. Do lokte mi ducne kocour, kterej se diví, co mu fušuju do řemesla, zírání z okna je jeho práce.
Zamotám si jeden pramen vlasů, aby mi nepřekážel a jak tak koukám přes ofinu, říkám si, co když vidím svět trochu jinak, jak mám možnost to ověřit, co když týhle barvě všichni říkáme modrá, ale každej ji vidí jinak, třeba ji ostatní vidí víc do zelena, a co když to tak je i s ostatníma věcma.
Že máme ty spřízněný duše daleko a i když vás někdo miluje, nemá šanci vás vytrhnout z proudu, když se takhle pondělí překlápí ke konci a vy jste v tý splínový řece a proud vás táhne dál, je spletenej z marnosti a bezradnosti a vědomí, že štěstí neexistuje, jen jeho deriváty.

Doba ledová

V době bronzový se lidi naučili vyrábět slitinu mědi a cínu. V době ledový bylo sucho a prašno a pak byla Země pokryta ledem. Podle všeho teď máme dobu informační, síťovou. Každej žblept se šíří rychlostí světla a za 3% slevu na šunkovej salám lidská bytost předá kdejakýmu řetězci osobní údaje. Furt tu máme lidi, který se objevujou nový věci, ale pozornost mají vyndaný kozy nějaký pseudocelebrity na večírku. Nic novýho.
Člověče, postůj a přemejšlej, komu dopřáváš pozornost a přízeň, než se ti to sesype pod rukama. Vážně se chceš na sockách prezentovat vysmíváním se čemukoliv, tvorbou vlastního PR, byť jediný, cos stvořil, je blog sporný kvality? Fakt tam chceš mít fotky prsou v plavkách nebo bez? Smažeš to, než tvý děti vyrostou, nebo než to najdou jejich spolužáci? Nebo trváš na tom, že to jsi ty a jsi stejnej/stejná v opravdovým životě (pro lidi pod 25 - irl) a má to tak (tam) bejt?
Znáte pojem zájmový sdružení, žejo. Taky existujou různý kluby. Jsou tam chovatelé suchozemských želv, modeláři, šachisti. Jsou to tedy uskupení lidí, který mají něco rádi, zajímá je to. Možná to vidím nakřivo, ale doba síťová (už ten název trochu naznačuje, že to má díry, hehe) je doba uskupování lidí, který něco nemají rádi nebo se něčeho bojí, samoty nejspíš,  a lidí, který tvořej clustery. V takovým clusteru se řekne, že holky z Instagramu jsou krásný a holky z Twitteru chytrý. Nabalí se na to hromada validátorů – uživatelů, který daný tvrzení budou rozvíjet a lajkovat. Bodejť by ne. Protože jsou členy, protože to okolo nich tvoří ochrannej val.  Nenašli se navzájem proto, že by chtěli sdílet zájem o něco, ale proto, že na internetu je získání zájmu a pozornosti snazší a snazší je především získat pocit, že nejsou sami.
Člověče, postůj a přemejšlej. Slyšels o tom, že telefony poslouchají a pak ti nabízejí reklamu podle toho, o čem mluvíš? Fakt by se jim to vyplatilo? Není to spíš tak, že jsi podle chování na síti předvídatelnej? Nebojíš se toho, že jsou tvý emoce, vyhledávání, vyplněný kvízy, přečtený články a prohlídnutý obrázky sumarizovaný do nul a jedniček, zatímco velmi pravděpodobně neznáš lidi u vás v ulici jménem? Já teda jo.

P.S.
Po měsících bez denního kontaktu se sockama považuju za skoro strašidelný, jak je tahle konstrukce životaschopná a dravá, dostala se ke mně, i když jsem ten den zapnula jen Počasí a Kalendář. Bohužel teda tweet o tom, že něčí psi zabili kočku.

Tak normálně

Napadlo mě, že si sem zapíšu, jak se zrovna mám. Mám se dobře, vaří tu dobře, pozdravujte doma. Vlastně tu vařím já, takže výborně.

Taky bych si ráda zapsala, že jsem rozpačitá sama ze sebe. Mám obavu, že mám poruchu prožívání zlomovejch životních událostí. V půlce května jsem skončila v práci, normálně jsme se dohodli a furt jsem čekala, jak to bude špatný, nějakej propad, ale nic takovýho nepřišlo, jen takovej stojatej vzduch pár dní. Poslala jsem na pár míst životopis a hodněkrát mi přišla odpověď, že nemám chodit a taky mi párkrát přišlo, že mám přijít na pohovor. Taky jsem to napsala kámoškám a najednou mi hledalo práci pět lidí. No a za dva tejdny jsem tu práci zase měla. Mezitím jsem se tak různě flákala, do ničeho se mi nechtělo, byla jsem unavená, ale přečetla jsem hromadu knížek a naplánovala samý velký věci, který jsem ale většinou zapomněla; pro začátek vytřídím ty letitý kompoty a džemy, to by mohlo stačit.

Zjistila jsem, že když někam jdu, kočky spěj v ložnici, kdežto když jsem doma, spěj na křesle, aby viděly do kuchyně.

Poprvý jsem viděla pošťačku, která nosí dopoledne dopisy.

Absurdita popisků pracovních pozic mě dovedla k úvaze, že moje práce je docela nesmysl, i když je měřitelná penězma i divákama. Jenže doktorka, hasička, nebo policajtka ze mě už těžko bude, tak jsem se zakotvila v alibistický pozici, že ta hra je otevřená a dobrovolná a obchod všeho druhu tu byl odjakživa, i když z chrámu Páně by nás vyhnali, tak jakýpak copak.

Zasadila jsem petůnie, byla jsem volit, koukala, jak extrémismus zvolna vaří Evropu jako tamtu blbou žábu, která si nevšimne, že se jí ta voda ohřejvá víc a víc, až je úplně uvařená; koukala, jak ode dna odraženej Hamáček přijímá vzkaz od voličů a Andyho čubčí skvarda boduje. 

Taky jsem byla na kafi za kamarádkou a v sobotu na koncertě a konečně jsem posekala trávu. Ještě se musím stavit za Růženkou, za prvý jen tak a za druhý se podívat na štěňata. Prej už koukaj.

Taky si chci zapsat, jak mi na málo věcech doopravdy záleží, na rodině a kamarádech a taky na práci jo, jinak to je slabota. Asi mám prostě porád štěstí, že jsem nikdy o nic moc nebojovala a ani na nic nečekala. Fakt se skoro stydím, když čtu, jak někdo roky studoval, pak dřel, aby získal skvělou pozici ve firmě, případně sloužil přesčasy v nemocnici a po nocích studoval. Tak to teda respekt, ale nic pro mě. Nemám ambice. Chci mít dobrý vztahy, chci mít nezbytný peníze a kousek víc, nechci bejt zbytečná a chci se bavit. 

Tuhle jsem měla cukání se podívat na Twitter, byla zrovna teplo, tak jsem představila fotky piva a sluníčkem opalovaných nohou a nějaký ty dvojsmysly, politický glosy a už jsem to cukání neměla, tak snad jsem z toho venku.

Jinak to je furt stejný.

Den matek

Co to máš v kapse? Křeček s náma nemůže na procházku.

Který normální dítě nosí domů ploštice?

Jdi do pokojíčku a vrať se, až budeš normální.

Okamžitě vrať to kotě a přiveď zpátky bratříčka.

Co to máš na sobě? 

Jak dlouho ses nečesala?

Volali ze školy.

Tak já se tady dřu, uklízím, vařím, peru, a vděk veškerej žádnej. Beze mě byste tu umřeli ve špíně.

Dokud tě živíme, budeš nás poslouchat.

Teď se ti zdá, že fyzika není důležitá, ale časem to uvidíš jinak.

My s tatínkem si myslíme, že by sis měla najít hodného chlapce a netahat se po hospodách.

No, tak hlavně, že si tě chce vzít.

To je jedno, že jsi vdaná, pořád jsi moje dcera.

Jak dlouho ses nečesala? Neměla by ses česat, když už chodíš do práce?

Jedeš na služebku? Tak hlavně... aspoň nekuř v posteli.

Nemysli si, že všecko víš, já jsem vychovala tři děti.

Neměla bys tolik pracovat.

Neměla bys tolik pít.

Spíš dost? Jsi nějaká bledá.

Ty nic nebereš vážně.

No tak snad aspoň brácha se o nás postará, až budeme staří.

Všechno nejlepší ke Dni matek.

 

Jak se stát influencerem

Buďte středně pohledný jedinec okolo osmnácti let věku (rodičové ve vás uvidí neškodnou celebritku, děcka vzor, značky prima žrádlo)

Založte si profily na YouTube a Instagramu. Obsah není důležitý, forma a filtry ano.

Pokud bydlíte mimo Prahu, zdůrazňujte, že nepotřebujete ruch velkoměsta, že tady máte klid na práci. Skutečnost, že chodíte do školy a živí vás rodiče, není nutné zmiňovat.

Randěte s někým, jehož věhlas vychází z podobně podnětného a svět obohacujícího prostředí. Části publika to bude rvát srdce, ale ty prachy, který spojení dvou brandů přinesou, ty na stromě nevyrostou.

Sdílejte všecko. Upravujte realitu. Tip pro dívky: vstaňte v šest, 40 minut makejte na perfektně přirozeném makeupu, 20 minut na stylingu snídaně, vraťte se do postele a v sedm udělejte takhle jsem se probudila selfíčko.

Dostáváte první smlouvu od velkého brandu. Poprvé jíte avokádový toast a zapíjíte to cold brew. Schopnost spolknout prakticky cokoliv se vám bude hodit.

Přestěhujte se do Prahy. Zdůrazněte, že ve městě to žije, ale vy si umíte odpočinout, že na venkově najdete klid a duševní rovnováhu a nevyhoříte. Skutečnost, že vám je sotva dvacet a nedělali jste nic, z čeho byste měli vyhořet, není důležitá, důležité je, kolikrát zmíníte pojem burn out.

Dělejte reklamu na cokoliv. Vaše publikum jsou děti 12-17 a ty mají obrovský vliv na přetížené rodiče neschopné odporu vůči požadavkům na koupi sluchátek, tepláků, makeupů, mobilů nebo sportovní obuvi v ceně ojetého vozu nižší střední třídy. Děti nepoznají, že jejich svět vám je v lepším případě lhostejný, v horším případě jím lehce pohrdáte. Máte to v kapse.

Zřejmě v důsledku naprosté jalovosti vašeho života začínáte pociťovat potřebu stát influencerem.
Dejte si "pauzu" od sociálních sítí a dramaticky to ohlašte předem. (Celý týden bude mít samozřejmě tlamu přilepenou na Instáči, ale nepostnete nic, takže to bude vypadat, že odpočíváte.)

Vraťte se online a užívejte si úlevně-orgastický ryk publika. Smažte některé staré příspěvky, aby bylo zjevné, že odstřiháváte od minulosti. Teď budete něco jako věrozvěst. Na Instagram postujte signifikantní množství černobílých fotografií, doporučují se zejména kužely světel pouličních lamp, industriál, artritické ruce náhodných stařenek z tramvaje. Ukážete tak, že jste citliví, pozorní a máte křehkou duši umělce.

Přichází čas na rozhovor v nějaké internetové TV. Pohovořte o vlivu sociálních sítí na mladé, jejich prioritách, o tom, že společnost se mění. Mějte tak zaujatý a pravdyplný výraz, že nikdo nepozná, že jde po posun od explicitní komerce k její rafinované formě.
Doporučuje se mít černý rolák, mrkváče, boty New Balance a párkrát si opřít prsty o bradu, jako to dělal Steve Jobs. Pokud jste mužského pohlaví, je čas nechat si narůst vousy, pokud vám už rostou. Pokud ženského, chce to drdůlek, nebo odrosty. Mluvte o knihách.

Gratuluju, jste influencer. Teď se ty prachy pohrnou jako děti na Utubering.

120 kroků za minutu

Ve středu jsem ve fitku zahlídla popis cvičení. Víc mě kdysi překvapil jen fakt, že krávy neuměj chodit dolů ze schodů.

Údajně se uvolním, spálím kalorie, posílím svalstvo, protáhnu se a budu odcházet odpočatá.

Ani ne. 

20:00 – lezu na pás, začíná lekce, jsem plna optimismu, od minulýho tejdne jsem všecko zapomněla

20:05 – dle slov lektorky se začínáme zahřívat; mám žízeň

20:10 – pociťuju mírnou euforii, skoro jako když jsem poprvý jedla samotnej slanej karamel prstem ze skleničky

20:15 – při pohledu do zrcadla jsou patrný fyzický změny - začínám se lesknout, kolegyně dokonce rudne

20:20 – dle lektorky spaluju; ve skutečnosti mám chuť na cigárko a představa dalších 25 minut mě děsí

20:25 – lektorka nás vyzývá k naklonění pásu a chůzi do kopce; přemejšlím o opuštění místnosti 

20:30 – lektorka tvrdí, že nám to jde pěkně; jediný, co mě drží na pásu, je úcta k předkům, kteří údajně přešli poušť, tak to přece nevzdám

20:35 – lektorka nám oznamuje, že "už jen tři rychlý, teď půjdeme 125 kroků za minutu"; vypadám jako portugalský vodní pes, potí se mi i tak nečekaná místa jako předloktí

20:40 – lektorka říká, že půjdeme jen 110 kroků za minutu a parádně si odpočineme; kdybych mohla promluvit, navrhla bych poněkud vhodnější formy odpočinku

20:45 – lektorka oznamuje konec a strečink; opakovaně zjišťuju, že mám patrně nějakou dysfunkci, protože neumím otáčet levým kotníkem doleva, koukám, jestli si toho nikdo nevšiml, ale kolabující spolucvičící jsou zaujati sami sebou

20:50 - konec; balím, opucuju stroj, opět pociťuju euforii, kterýžto pocity se násobí, když si uvědomím, že si můžu zapálit a doma se navečeřet

Takže tak.

Když tak pěkně cvrlikáte

Rozhodla jsem se nebejt na Twitteru, takže můžu jen domejšlet, jak se na Cvrlikyho dneska vzpomíná. A není to nijak zvlášť těžký. Taky jsem si vzpomněla, žejo.

Hodně z těch lidí, která na Twitteru je, je lepší, než vypadá online, docela dost jich je pěknejch bohužel jenom online. 

Než začnete vzpomínat – fakt to všechno zvládáte? Děláte dobrý skutky, o kterejch netweetujete? Vaříte a pečete a nefotíte? Stačí vám opravdový reakce, který zažijete jen vy sami a jednou, ne znásobený stovkou lajků? Nemělo něco z toho, co máte na účtu, zůstat mezi čtyřma očima?

Za sebe můžu říct, že jsem to nezvládala, ani trochu.

S odkazem na Cvrlikyho a vaše DM, který jste loni (imho nepochopitelně) zveřejňovali – nejsou ony důkaz, že to nejzajímavější je zvenku neviditelný?

Kdo se bojí Grety Thunberg

Jméno švédské studentky oblétlo internety. Je odvážná, urputná a inspirativní. Je dobře, že taková je.
Světoví lídři se na konferenci CPO24 dva týdny usnášeli, že budou dodržovat pařížskou dohodu o klimatu z roku 2015. Otázkou je, proč nebyla dodržována dosud, respektive do jaké míry byla dodržována. Odhaduju, že nebyla dodržována proto, že světovým lídrům je u prdele, protože jejich cílem je akumulovat zisk, nikoliv měnit svět.

Skutečnost, že je Greta odhodlaná, uvědomělá, a svým projevem dle světových médií zahanbila účastníky katovické konference, způsobí imho pouze to, že budou klimatické změny ještě asi měsíc diskutovány, a pak to zapadne. (Kéž bych se pletla.) Za prvé proto, že žádné usnesení nebo rezoluce nikdy nic nezměnily, a za druhé proto, že největšími znečišťovateli ovzduší jsou Rusko a Čína, a na jejich přístup k ochraně planety bych nevsadila.

Než začnete držkovat nad laxností „těch nahoře“, mrkněte se na pár bodů níže, jestli byste třeba taky nemohli. Takové ty malé kroky pro vás, ale velké kroky... prostě tipy, jak se nechovat, jako bychom měli dvě až tři náhradní Země.

1. nekupujte PETky, pijte vodu z kohoutku, kupte si domácí bublátor, pokud jsou pro vás bublinky zásadní
2. pořiďte si pytlíky na ovoce a pečivo, a nákupní tašky, a (tohle je důležitý!) noste se je s sebou, nebuďte líný mrchy
(nekupujte zejména kraviny jako třeba žampiony nebo rajčata, která jsou v plastové vaničce, a ještě zatavená v celofánu)
3. kupujte velká balení, třeba šampónů, znamená to méně obalů
4. kupujte lokální potraviny – bez avokáda se dá žít, bez argentinských steaků taky, proč byste měli jíst potraviny, který jsou z jiný polokoule – nedávejte vydělat společnostem, který svůj úspěch postavily na potřebě sociálního statutu a snobismu
5. myslete hlavou

Dutohlávka

Dumala jsem, co by mě tak nejlíp definovalo. Jedna bývalá kolegyně po mé prezentaci zpola obdivně a zpola zhnuseně prohlásila, že takovou schopnost udělat z hovna zlatou kuličku ještě neviděla. Vystačím si s málem. Jsem poměrně dost líná, a tak jsem nucena dostat z toho mála, co umím, maximum. Vlastně se dá říct, jsem trendsetter, jak je teď v módě slow fashion, slow food, a vůbec cesta minimální spotřeby, tak já na téhle vlně jedu už léta. Minimum vynaloženého úsilí, maximální efekt.

Je to dědičný. Brácha, biolog, si kdysi vzal asi pětiletou Aničku na odpoledne na procházku a učil jí různé mechy a lišejníky. Anička si zapamatovala jen dutohlávku sobí. O pár měsíců později jsme všichni byli na Šumavě, stáli jsme zrovna u nějaké poučné cedule u Schwarzenberského kanálu, když tam dorazila nějaká skupina turistů, kteří po čase začali analyzovat zeleně porostlé opodál ležící kmeny. Dohadovali se, o jakou rostlinu jde. A to byla Aniččina chvíle. Šoupla si brýle na nose a ofrněně a dost nahlas řekla: „Tohle je přece dutohlávka sobí.“ Jako by malá vědkyně blahosklonně upustila pouze jednu z milionu vědomostí, které má pečlivě katalogizovány v hlavě.

V bývalé práci jsem s nečekanou návštěvou ze Švédska vedla asi hodinu rozhovor o švédských reáliích, přičemž vše, co vím o Švédsku, vím z pár hodin zeměpisu na základce, četby Dětí z Bullerbynu, několika návštěv Ikey, zhlédnutí hororu Ať vejde ten pravý, a zhlédnutí ne více než desetiminutového úryvku filmu velmi specifického žánru.

Kamarádčin muž se na společné dovolené ošklivě vysekal na kole. Kamarádka mi od té doby, co jsem jí fundovaně – viděla jsem právě obsáhlý dokument z traumatologického pracoviště – poradila, ať mu to jen vyčistí a ováže, že do nemocnice není potřeba, že to Honza rozchodí na túře na jezero Laka, říká poněkud jízlivě doktorka Olga. Pravdou je, že jím několik nocí cloumaly horečky a zimnice, ale o tu ruku nakonec nepřišel, což dokazuje správnost mého tvrzení, nebála bych se dokonce tvrdit, že i moji odbornost.

Je pravda, že moje slovní zásoba chorvatštiny, čítající asi 200 slov, z nichž polovina jsou názvy jídel a nápojů, mi sice spolu s přebujelým sebevědomím vystačila na třídenní návštěvu Záhřebu, ale byla jsem tak vyčerpaná, že jsem k veliké radosti posádky vozu přestala mluvit ještě před slovinskými hranicemi a nepromluvila až do Maďarska, kde se mi chtělo čůrat.

Tak nebuďte jako doktorka Olga.

P.S. Film specifického žánru je porno.

Blahoslavená chudá duchem

Mám svý limity. Onoho času jsme jely Růženkou na pracovní schůzku, když mě někdy pod Kunětickou horou upozornila, že navigace mi říká, že mám jet doprava, zatímco vizualizace mi ukazuje doleva. Ukázalo se, že tam mám nějaký divný – zjevně vlastní – nastavení, kdy mám sever vždycky nahoře. Což je v pohodě pouze tehdy, kdy jedu přímo na sever. Třeba do Písku jedu vždycky úplně blbě. Pokoušela jsem se o přenastavení, ale dostala jsem z toho prakticky závrať. Pak jsem si půjčila navigaci od Růženky, ale přišlo mi to nějaký divný. Když jsem se s tím svěřila bráchovi, bylo mi doporučeno, ať si ten telefon otočím, což jsem učinila, v kteroužto chvíli mi došlo, že se nic nestane, protože tam je ten gyroskop nebo co, a obraz zůstane, ať aparátem otáčím, kam chci.

V podobných chvílích, kdy mi jaksi nestačí znalosti, nebo zdravý úsudek, který by mě zbrzdil, mi naopak pomáhá jakási bohorovnost. To mi bylo asi dvacet, když jsem byla přibližne dva týdny v nový práci, a nevěděla jsem skoro nic. Jednou v polední pauze přišel do firmy nějaký pán, že se dceři rozbila klávesnice u Performy, a že by chtěl novou. Zjistila jsem, že je skladem fyzicky, ale ne v systému, tak jsem ho v nouzi přesvědčila, že to je zbytečná investice, a když zaplatí pouhý dvacetinásobek předražené zastaralé periferie, bude mít dcerka parádní počítač v barvě zralý mandarinky. Navíc jsme ho měli skladem fyzicky i systémově. Pán o čtyřicet minut později odcházel o padesát čtyři tisíc lehčí a o iMaca těžší.

Podobně jsem po asi třech letech používání auta, který mělo takhle vpravo takovej čudlík se zámkem na zamykání řadicí páky, zjistila, že klíč potřebuju pouze na odemčení, ale zamknout to můžu pouhým zatlačením čudlíku, zatímco doposavaď jsem používala klíč i na zamčení. Nedokážete si představit, jak byl ten střední panel od toho šmátrání klíčem neuvěřitelně orvanej. Dál jsem teda klíčem pouze odemykala, ale nebylo to ono.

Což je ale celkem prd proti pánovi, kterej tátovi do železářství, kde měl i výrobů klíčů, přinesl na papíře obkreslený klíč a dožadoval se jeho výroby. Táta se zmateně koukal na pána, na zelený neumělý obrys klíče, a klidným hlasem člověka pracujícího s narušenými osobami mu vysvětlil, že klíč se upíná do strojku a stavovská čest mu zakazuje vyrobit klíč z papírový předlohy. 

Jedním z mých nejlepších kousků, kdy jsem rozhodla, že systém v mojí hlavě je mnohem lepší než stávající, byla kauza z mojí první práce, kde jsem měla na starosti dopravu různých zásilek ze Skandinávie. Moje prakticky nulová schopnost orientace na mapě mi v kariéře v logistické společnosti naprosto nebyla překážkou, byť mapa ČR mi připadala jako avantgardní balicí papír. Tyhle dvě zásilky dorazily v pořádku až do Prahy, kde jsem se jich ujala já, která jsem se čerstvě rozhodla, že si zásilky budu rozřazovat nikoliv podle PSČ, ale podle váhy. Bohužel měly dvě z oné várky přesně jednu tunu, takže jednoho krásného odpoledne dorazila do Choustníku tuna čokoládové polevy, zatímco ve stejnou dobu se zaměstnanci Opavie radovali z nového stroje na výrobu chipsů.

Tak mě napadlo, že až budu jednou hledat práci, tohle bych měla smazat.

Předsevzetí

Nedávám si moc předsevzetí, a už vůbec ne s novým rokem. Občas mě třeba takhle na přelomu února a března nějaký rozhodnutí napadne, to zas jo. A taky nemám moc odvahu na nějaký velký rozhodnutí, hlavně proto, že by případná realizace tak nějak rozhoupala loďku, a ta by se mohla převrhnout, a já jsem byla ve škole na plavání většinou kapřík a na delfínka jsem to dotáhla jednou jedinkrát. 

Loni jsem dumala nad tím, že mám úplně marnou práci. Dělám reklamu. Nebo marketing. Prostě obchod. Vlastně nevím, jak to popsat, prodávám vzdušný zámky s ručením omezeným. Sice mě to baví, ale prospěšný to nijak zvlášť není. Proč já jsem se líp neučila (proč já jsem vlastně neučila aspoň trochu?), kdybych se do toho opřela, mohla jsem učit a teď jsem mohla bejt užitečná. A taky asi vyhořelá. 

Mám talent a sílu napsat knížku? Bude to držet pohromadě, není ten příběh dobrej jenom mý hlavě; prodávalo by se to? 

Tak mi je sem tam líto, že jsem leccos proflákala, ale hluboko uvnitř tuším, že jsem se tak narodila, jako slalomářka mez průšvihama. Jako takovej ten panáček v oldschool arkádovce, kterej skáče ve všelijakých prostředích a sbírá různý životy, síly, odměny, schopnosti, občas ho trefí příšera, která mu sebere život, tak musí makat a najít diamant, aby se obnovil; s každým levelem se to zrychluje, no, znáte to.

Tak jsem si řekla, že to zkusím tak, že i obchod se dá dělat slušně. Že si budu vybírat, s kým budu pracovat, že nikdy nebudu dělat finanční produkty, že budu trpělivá, i kdybych si na tu marži měla počkat třeba rok. Tak to bylo moje první předsevzetí.

Druhý bylo, že nebudu dělat věci, který dělám ze setrvačnosti nebo z touhy po pozornosti. Tak jsem na Twitteru uspala Notanymorovou.

Až jednou budu hodně odvážná, dám si předsevzetí, že nebudu nikdy lhát, aby něco bylo snazší, což zahrnuje třeba:

Promiň, ve čtvrtek to nejde, něco mi do toho vlezlo, ozvu se.

Nechci se dívat na tvejch 1000 fotek z Malediv, vem si knížku, a až budeš mít o čem mluvit, zavolej.

Nevadí mi, že mi to všechno vyprávíš.

Nevadí mi to, ale kdybys jednou byla ochotná poslouchat, vůbec bych se nezlobila.

Chápu, že v práci to je hrozný, a že sis to takhle nepředstavovala.

Chápu, ale asi bys měla dospět. Taky seš docela oříšek a možná se i trochu přeceňuješ. Přestaň brečet. 

A až to začnu dodržovat, budu mít hodně volnýho času.

MDŽ

Tak máme mezinárodní den. Být žena je úplně v pohodě, zejména do přibližně třinácti let, pak přijde estrogen a prsa.

To vám nikdo neřekne, co s tou hormonální horskou dráhou, která plynule vystřídá dětské úzkosti. “Aha, tak ty nevíš, co si počneš se světem, tak tady máš kýbl hormonů, a než budeš na střední, tak ti narostou dvojky, tak si nějak poraď.”

Narazila jsem na internetech na otázku, jaké dárky se nám mají dávat, jestli kytky nejsou moc klišé. Netroufnu si mluvit za ostatní, ale za mě – nejsou. Čokoláda je taky v pořádku. Parfémy taky cajk. Nějaký ten šperk – v pořádku, může být. Vlastně všecko kromě autobaterie nebo příklepové vrtačky je dobré. A dostat třeba oblíbenou knížku z bazaru, to je něco. 

Nebudu vzdávat hold těm fantastickým ženám, které jsou obecně oslavovány proto, že si vydobyly své ve světě, který je mylně považován za výhradně mužský. Kleopatra, Amelia Earhart, Eliška Junková, Marie Curie-Skłodowska, Coco Chanel, Golda Meir, Margaret Thatcher. Nemyslím si, že by to žádná jiná nedokázala. Jsem přesvědčená, že zrovna tyhle dámy prostě byly odhodlané a měly kuráž. A taky jsem přesvědčená, že ženskou ambicí není prosazovat se v mužském světě, naopak mám dojem, že mužský svět ani neexistuje, a jestli přece jo, jsou naše světy evolučně dokonale propojené. Skutečnost, že muži nemají nic lepšího na práci, než vymýšlet proudové motory a řídit jaderné štěpení, nám dává prostor pro ty skutečně důležité věci.

Tak jaké to je, být ženská. Není to jako být na prázdninách, co si budem. Nejdřív se musíte definovat. Můžete být křehká intelektuálka, pak doporučuju převážně černé oděvy s šálovým límcem a kostěné brejličky; vědkyně pohroužená do studia nebo výzkumu, ale měla by vám slušet bílá, kvůli laboratornímu plášti; nonkonformní lesana bez vetších materiálních potřeb, kromě bosobot a doma vyrobené kosmetiky, která chytne už druhý týden plíseň. Tam bych doporučila práci s obchodě s keramikou nebo bezobalovým zbožím. Tam nepotkáte celý den ani živáčka, takže nikomu nebude vadit, že používáte neefektivní přírodní deodorant. Dělám si prdel, klid.

Být ženská je skvělé. Máte k dispozici hebké tělo, vlasy na pohazování nebo natáčení na prsty, pusu na líbání nebo ofrněné špulení, úsměv, oči, které můžete mhouřit, klopit, nebo jima mrkat, případně je vykulit v němém úžasu, prsa, menší, nebo větší, schovaná, nebo poodhalená. Taky jemné ruce, a nohy a roztomilá chodidla. Taky máte naděje, fantazie, tajemství, ambice, vášně, šarm a kuráž.

Můžete mít muže, děti, kamarádky, kočky, práci, velkou knihovnu, spoustu bot a sbírku parfémů.  

Být ženská není tak úplně skvělé. Některé kamarádky nejsou tak úplně kamarádky. S muži to je ještě složitější. Muži totiž rozhodně nejsou kamarádky. Jejich zájem, pozornost, a zároveň neochota sdělovat emoce a věčná touha zůstat volný vám můžou udělat ze života první kruh pekelný. 

Není to skvělé, protože jste ve smyku nejistot a obav, a ve věčné smyčce očekávání a zklamání. Protože víte, že jednou rezignujete a necháte okolo sebe všecko jen tak plynout, protože jednoho dne umře vaše poslední vzdorovitá buňka, pozůstek rané dospělosti. 

Musíte se zorientovat v nárocích kladených společností a najít si přirozenou rovnováhu mezi obecnými požadavky na vzhled, BMI, vzdělání, přiměřenou kariéru, schopnost a ochotu zplodit potomky. A nesmíte se zbláznit a měla byste se brzy vrátit na předporodní váhu a nemít oprýskaný lak na nehtech. Vychováváte děti, a celou dobu máte strach, že děláte něco špatně. Pokud byste na to chtěla zapomenout, máte rodiče, kteří vám to kdykoliv ochotně připomenou. Čím lepší nedělní oběd uděláte, tím spíš se před polednem náhle objeví vaše, nebo jeho matka s krabičkami s uvařenými pokrmy. A běda, jak zašantročíte víčka.

Tak šťastnej a veselej, holky.

Kdyby byl Twitter hospoda

Je kousek po půlnoci, Růženka je v papundeklovým domečku a Eliáš se cpe za ní. Dokud tam není, přijde mi nepravděpodobný, že se tam oba vejdou. Růženka je tam pár vteřin utemovaná a pak proklouzne ven. Eliáš se uraženě pokouší otočit, nejde mu to, obtížně couvá, zakopne o práh, a je taky venku. Tyhlety paralely.

Byla jsem na Twitteru víc než čtyři roky, a to hodně. Nemá smysl rozebírat počet tweetů, prostě tam jsou. Odhadem to bude víc než pět milionů písmenek.

Tak teď si představte Twitter jako hospodu. Pozvete tam ženskou, která miluje pozornost a obecenstvo. Sedne si k pěknýmu stolu, kousek od baru, vidí na dveře, má i výhled z okna. Vařej slušně, sklo maj čistý, záchody taky. Tak tam dřepí a prozkoumává terén. Ke stolu si přisedají další lidi, s některejma prohodí pár slov, s některejma víc, až s nima občas jde před hospodu na cigárko, nebo jen tak pokecat, aby to neslyšeli ostatní.

V podniku přibejvají další hosti; už je docela zkušená, teda myslí si to, okoukne, někdy se dají do řeči, někdy si otočí židli tak, aby na toho novýho hosta neviděla. Na stole má spoustu fotek koček, nějaký knížky, muziku, jídlo, kafe, sem tam víno, hlavně červený.

Lidi si přisedaj a zase odsedaj, je jich tam docela hromada a někdy pomalu není slyšet hlasy těch pár lidí, kvůli kterejm v tý hospodě zůstala. Taky tam jsou hosti, který čekali před hospodou, až se tam uvolní místa k sezení, ale choděj dovnitř po jednom, a tak se tam dokola točej ty samý řeči. Pár jich stojí na baru a posílá panáky ke stolu štamgastů, a když se jdou vyčůrat, tak se navzájem trochu pomlouvaj. Taky si prohlížej, jakej má kdo kabát a jaký má na stole knížky a vyvozujou z toho všelijaký závěry.

Taky si vyprávěj, co dělali, koho budou volit, co čtou. Některý si ty knížky dokonce půjčujou, to je pěkný. Sem tam někdo za někoho zaplatí účet. A občas taky někdo odejde bez placení.
Vedle v salónku jsou nějaký paní, kterým občas nedopatřením vypadnou prsa z výstřihu a nějaký pánové, který jim něco šeptaj, a když si taková paní někam odskočí, šeptaj to samý úplně jiný paní.

Tak ta ženská začne ty fotky koček schovávat a některý historky vypráví docela potichu, protože společnost má fakt hodně členů. Taky si všímá, že si sice otočila židli, aby některý neviděla, ale když se někdo do tý hospody kouká zvenku, tak to vypadá, že jsou jedna společnost.

A pak jí dojde, kolik času tam strávila a že tam je slušně vydejchanej vzduch, že bude lepší jít domů a jenom občas chodit ven na skleničku a cigárko s kámoškama a kámošema, jak to dělala předtím, aby to nikdo uvnitř podniku neslyšel. Že tam není slyšet vlastního slova; že mluví tak, aby ji poslouchalo co nejvíc lidí. Že miluje drámo a divadýlko, ale nejlepší představení je takový, který má uvěřitelnej konec. A hlavně takový, který skončí včas.

Tak já to zkusím, skončit včas. Držte mi palce, jdu na odvykačku.

Přeju vám, abyste měli divoký srdce, soucit, drzý čelo, a vlastní hlavu.

(A kočku.)

Na půl plynu

Tohle je takovej spornej jev doprovázející mě asi čtyřicet let. Já se totiž nějak moc nesnažím. Ne, že by mi úplně chyběly ambice, ale jsem ochotná je naplňovat pouze tehdy, pokud mi to půjde samo. Mám celou dobu neuvěřitelný štěstí. Svoje místo kdekoliv jsem si vybudovala omylem a z nouze. Takový tý, která naučila Dalibora housti.

Třeba v jeslích jsem se, pokud si pamatuju, hrozně bála (všeho), a modlila jsem se, aby maminka zapomněla vystoupit na zastávce Krakov, a já s ní jela do lékárny. Nezapomněla, tak jsem dostala jeslovou uniformu, kostkovaný lacláče a byla zařazena do výchovně-pečujícího režimu. Byla jsem natolik malá, že jsem nebyla schopná jiné než pasivní rezistence. Tudíž jsem chodila a šmudlala látkovou plenku, a když se mi něco nelíbilo, hodila jsem si ji přes obličej. Po nějakým čase to v ostatních obyvatelích útulku pro potomky rodičů roztáčejících kola normalizace vzbudilo dojem, že nejsem úplně v pořádku. Mý první kroky k sebeurčení byly učiněny.

Ve školce jsem už byla frajerka. Furt jsem sice nechtěla bejt bez maminky, ale už jsem věděla, že se musím chopit příležitosti. Tak jsem nůžkama na papír v umývárce ostříhala Kopejskový ofinu, a pak z nervozity pozvracela (kakaem) prakticky celej náš stoleček. Myslím, že image blijící kadeřnice byla přinejmenším originální.

I na základce mě provázelo štěstí. Za prvý mi stačilo dávat trochu pozor, učit jsem se nemusela. Za druhý jsem byla fakt klikař. Pamatujte si takový ty písemky, jak jsme se v lavicích dělili na A a B, abychom neopisovali? Přísahám, že kdykoliv jsem byla A, tak kdybych bejvala byla B, nenapíšu ani ťuk. Nějak zázračně mi to tam padalo.

Na střední mě profesorka Oliberiusová rychle prokoukla a říkala, že jestli s touhle disciplínou odmaturuju, bude to největší překvapení v její učitelský kariéře.
Největší obavy jsem měla z dějěpisu, tam mi kvůli ne zcela pečlivýmu vyhejbání se jakýmkoliv jiným než školním aktivitám, alkoholu zejména, vznikly slušný mezery.
Cestou ke zkoušce mě napadlo, že třeba o Severu proti Jihu vím poměrně signifikantně hovno, tak jsem si to nastudovala, co kdyby. Jak čtenář tuší, vytáhla jsem si Sever proti Jihu. Po pár průměrně zahraných etudách "proboha, to ne!" jsem to odříkala a bylo.

Když jsem v Anglii hlídala děti, zapomněla jsem jednoho letního dne jedno ze tří v knihovně. Třetinový ztráty jsou z pohledu válečný strategie přijatelný, pro rodiče míň. Když jsem se v panice po asi 5 minutách vracela do knihovny, v očích obraz hrůzy – sociálka, zanedbání péče, vyhoštění ze země, doživotní zákaz vstupu na Ostrovy – paní knihovnice mi šla naproti a vedla provinilce. "Vy chudinko moje, vy jste ho šla hledat až ven, už je to v pořádku, ta potvůrka se nám schovala do skladu, podívejte, na něj, rošťáka!" Bylo to těsný.

V práci to je to samý. Jak si pečlivě připravím prezentaci, vyrazím včas, mám plnou nádrž, a s sebou kolegu nebo kolegyni, koktám jako idiot. Když jdu den předtím do pohostinství a způsobím si dietní chybu, spím čtyři hodiny, a pak to matlám cestou ve vlaku, je to jasný. Přijde jim to jako nejlepší strategie v galaxii.

Tak si prostě jedu na půl plynu. No, kde já mohla bejt, mít tu vůli.

Filtruju

Kolikrát jsem vedla s kamarády diskusi o (ne)škodlivosti socek a internetů obecně, tolikrát jsem narazila na malý názorový nesrovnalosti. Hodně těch chytřejších a odhodlanějších to na sociálních sítích dávno zabalilo, nebo aspoň minimalizovalo. Já se porád přesvědčuju, že to je v pohodě, že píšu a čtu jen to, co chci, a na Twitteru povětšinou dodržuju závazek "pobavit a neuškodit".

Často jsem slyšela teorii a jakýsi zahlcenosti informacemi, o neschopnosti filtrovat množství balastu. Pravda je, že perlu aby jeden pohledal. Nemyslím si, že fotky koček a moje historky o nich, odehrávající se v mojí hlavě, protože ty líný mrchy jsou aktivní asi 20 minut denně, na týhle skutečnosti cokoliv změní, natož k lepšímu, ale najednou koukám... už možná desátej člověk mi píše, že si četl ty mý neverending stories a "v sobotu si jedeme pro kočičku, dcera si ji moc přeje". V takovou chvíli horečně přemejšlím, jak napsat, že na Twitteru jsem s ručením omezením, že opravdu upřímně nedoporučuju prakticky nic z toho, co dělám. Teď si vemte ty křesla rozdrbaný, ty kytky zlámaný, těch peněz, co to stojí... aha, už mají koťátko, tak hodně štěstí.

Na sockách je hromada věcí, který nechci vidět. Fake news, nácci a komunisti; účty sdílející a lajkující bůhvíodkud postahovaný péčko ani nebudu komentovat. Účty, který jsou od pohledu fejk, účty, který se tváří opravdově, a taky jsou, ale je za tím obrovská hromada neštěstí a komplexů, nepochopitelných vzorců chování a neschopnosti vystrčit z nich nos, z čehož plyne, že tu bídu šíří dál. Ty jsem postupem času odfiltrovala a bylo zase dýchatelno. Naučila jsem se poděkovat za komentář, nebo to prostě nechala plynout. Nebo spíš, myslela jsem si, že jsem se to naučila.

K jádru pudla se blížím hodně oklikou, ale blížím. Dalším stěžejním bodem úspěchu mise Jak si seštelovat filtry na sockách je to, co budu pouštět ven, a s tím nutnost deklarovat, že ne všecko je tak úplně pravda, že často jde o snahu pobavit. A kdo to umí, ať hodí kamenem.

Dost mi pomáhá, že mám filtry nastavený už tak nějak defaultně. V mým světě je skutečně všecko maličko jiný; věřím, že i vy to tak částečně máte, ale možná si to neuvědomujete. Mám nějak nastavený priority. Některý věci prostě nevidím, což někdy ztěžuje život mýmu okolí a mně ho činí dočasně lehčím. Dočasně. Nevidím většinu vlastních chyb, vidím je až s odstupem. Nevidím pavučiny. Nevidím binec, kterej se mi nechce uklízet. Když si chci koupit nějakou drahou a zbytnou věc, tak se mi dokonce každým dnem zdá ta suma menší. Ne nižší částka, ale napsaná menším fontem, taková bezvýznamná a pomíjející. Narodila jsem se se schopností si plynule upravovat realitu. Ale na sockách to není doopravdy. Tak si víceméně bezstarostně proplouvám, chrlíce historky a kočky, a najednou mi začnou vysazovat motory. Protože jsem se to nenaučila dokonale, nechat věci plynout, furt jsem štelovala filtry těm ostatním, místo abych si dávala pozor, co to dělá se mnou.
Nedošlo mi, že si pouze myslím, že si vybírám, co chci vidět a číst, ale ve skutečnosti pozvolna dopřávám pozornost i lidem a věcem, který mi nic nepřináší a nebaví mě. Že i ty zajímavý věci jsem viděla pětkrát, protože lidi, který sleduju, sdílí prakticky totéž. A že opravdu nechci vidět patolízalství a servilnost nasměrovanou k internetovým, potažmo Twitter celebritám.
Prostě se mi ucpal filtr.

Porád mi přišlo, že zahlcená nejsem, že mě tu a tam něco ďobne, což mi pomůže vygenerovat pár jízlivých tweetů, a jedeme dál. A najednou koukám, jak se i o mý oblíbence, lidi, kterých si vážím, nebo prostě lidi se srdcem na dlani otírá kdekdo.

Tak tu sedím a čekám, až mi oschne ten vypranej filtr.

Jaroušek

Každej máme nějaký lidi, o který jsme přišli. Některý nám umřeli a zbylo po nich místo, kterým je s odstupem času příjemný procházet, a po některejch zůstalo místo, kterýmu se vyhejbáte jako čert kříži, protože odešli nějak brzo.

S někerejma jsme se přestali chápat a už se asi nikdy nepotkáme. Některý jsme možná ani potkat neměli. 

Pak nám zmizeli takovým tím přirozeným během věcí. Po škole, když jsme odešli z nějaký práce, pořídili si partnera neslučitelnýho s předchozím životním stylem, nebo jsme neměli čas a najednou pffůůůů a byli fuč. 

Někdy mě napadá, kde jsou teď ty kdysi vídaný lidi. Který jsem potkávala, ale nic moc o nich nevím. Učitelka dějepisu ze základky, milá dáma, která do vyprávění míchala různý bulvarizující historky, třeba o tom, že ve starým Řecku bylo pro muže vysokýho postavení typický mít – kromě ženy, dětí, velkýho domu a služebnictva – taky milence. Ona byla taková droboučká a měla tiziánový vlasy a nosila perly. No, a už to bylo pětadvacet let, kolik jí tehdy mohlo bejt? Přes čtyřicet, tak to teď asi neučí.

Nebo Jaroušek. Asi padesátník, kterej žil celej život s maminkou, a hezky se o sebe starali. Jaroušek vyrůstal v době, kdy bylo tady na vsi nepřijatelný žít s osobou stejnýho pohlaví, rodinu by tím přivedl do řečí. Ani nevím, jakou měl práci, ale měli velikou zahradu a pěstovali zeleninu a tu pak v sezóně jako přivýdělek rozváželi po domech. A Jaroušek taky rybařil. “Tak, mladá paní, ty vaše vlasy, to je dar, dneska tu máme květáček, křehkej, podívejte sama, brambory, dvě kila?, a tady, podívejte, kapr, vykuchanej, podkovy, tak to máme tři stovečky.” Maminka jezdila s ním, aby taky přišla mezi lidi.

Nebo hrobník. Posedával na lavičce na cestě na zastávku, volal na nás, když jsme spěchali na autobus, že nemáme spěchat, že on počká. V zimě říkal, že se mu to štosuje v chlaďáku, že se nedá kopat, v létě hodně pil. Vlastně i v zimě hodně pil. A najednou tam nebyl, určitě už umřel, ale nevzpomínám si, že bych viděla parte, a taky jsem si říkala, když umře hrobník, to přijede nějakej hrobník z vedlejšího města, mají nějakou úmluvu?

Jednou jsem viděla film, kde se dva lidi, který se potkali ve špatný době a nemohli se vídat, kdysi dávno, v předinternetovejch časech, domluvili, že si na sebe každej večer v devět vzpomenou. Tak to občas takhle dělám teda. Že si vzpomenu. 

Co já to tady vlastně

Tenhle střední věk má docela zřejmý výhody. Nejste o nic chytřejší, jen jste místy ošoupaný, jak po vás proběhly hloupý očekávání a ošklivý zklamání, až vám je leccos jedno.
Celej život se nějak pracovně nebo osobně prosazujete a najednou zjistíte, že tam máte autopilota, a i to vám je vlastně jedno.

Všechny ty malý radosti, někam vyrazit na výlet, uklidit dům a koupit novej polštář nebo ručníky, upéct koláč, jít na skleničku – to jsou jenom takový malý záchytný body, který vás najednou jenom rychlejc vracej' do kolotoče nikam nevedoucí nutný rutiny. Zničehonic se z nich stanou pomníčky zoufalý snahy udělat aspoň nejakej den jinej.
Troufale zavřete oči u knížky a zabloudíte v nějakým jiným životě s nadějí, že bude natolik krásnej a barevnej, že uvěříte, že takovej možná jednou bude i váš. Ten příští, nejspíš. Do třiceti, nanejvejš. Nebo bude ten život literárního hrdiny tak kardinálně posranej, že ten váš obyčejnej bude vypadat doslova nablejskanej samou smysluplností, pomocí bližním, sebevzděláváním, nemrháním ho po sockách s jiskřičkou naděje, že se v temnejch zákoutích zjeví vaše osudový cokoliv. Nějaká vyšší autorita, která vám řekne, že vaše dosavadní konání je úplně dobrý. Která vám milosrdně řekne věci, který jste chtěli slyšet. Takže lži.

Tak si říkám, co já to tady vlastně... Vyrábím si pohlednou krustičku z vtípků o vlastní prokazatelný nešikovnosti až neschopnosti (zaparkovat na první pokus, nepobryndat se u oběda, neříct celej den ani jedno spostý slovo, kurva), zčásti hranýho nadhledu nad tím vším, s občasným laciným náznakem, že jsem u toho vlastně velmi roztomilá a že jsem designově celkem dobrá, na ty léta. Taky dělám mocný píár všem kočkám světa, snažím se nějak do všech těchhle šustivejch obalů schovat strach, že hraju divadýlko sama sobě a jistotu, že žádný zvláštní ambice už vlastně ani nemám.

MLC

Tuhle jsme čekaly s kamarádkou na autobus a koukaly na projíždějící auta.
"Co to vlastně znamená to MLC?"
"Nevím, možná midlife crisis?"

Krize jak malovaná. Nějaký ty fyzický změny a lupající klouby jsem v tomhle věku čekala, ale nečekala jsem, že pomalu přestanu snášet lidi s výjimkou tak asi dvaceti jedinců.

Nedokázala jsem potisící poslouchat o nóbl dovolený v exotických krajích, ztracených kufrech, digitálních nomádech a jejich objevování Berlína nebo Islandu, nových autech, bytech na Letný "jinde bych žít nemohl, tady to žije", slow fashion a obědech za pětikilo.
Přestalo mi vadit, že neumím nic jedinečnýho, nebo že jsem neobjevila nějakou planetku, ale objevila se neochota čelit tomu, že mě někdo imrvére školí a někam šteluje. Doopravdy nebo online. Je mi přes čtyřicet a furt mám někde bejt, splňovat něčí očekávání, vyplňovat tabulky a projevovat vděk za věci, o který se neprosím, a jánevimco ještě.

Tak jsem si podobně jako ve filmu Yes Man řekla, že stačilo, jenom naopak.

Jak to bylo na jednoduchý na sockách, kde jsem přestala sledovat věci, který mě unavovaly, snůšky kryptoproblémů, attention whores nevalný úrovně, pseudointelektuály a bájivce, tak v reálným životě to šlo ztuha.

Tak jsem poprvé řekla, že o koučink, který ze mě udělá nejlepší obchodnici ve vesmíru, nestojím, že dovolenou budu oznamovat, nikoliv o ni žádat.
Že člověk, kterej nebyl ochoten investovat čas ani cokoliv jinýho do vnoučat, poněkud ztratil právo komentovat jejich prospěch.

Akorát se teda v noci občas budím a bojím se, že se jednou probudím jen s kočkama.