Nafurt si budu pamatovat cestu z naší chalupy do Smržovky, nejdřív dolů na silnici, u Försterů přidat, mají vlčáka, toho se bojím, tady mají chlívek s kozou, u sáňkařský dráhy to ve létě smrdí rozteklým asfaltem. Ale v prvním baráku bydlí Inka, její máma umí jenom německy, Inka umí supr bábovku a nikdy neříká, kolik to je kam kilometrů, ale kolik to je hodin, což je děsná blbost, protože ona chodí hrozně rychle. Pak do lesa, kde je zima snad pořád, ale voní to tam. A abych nemusela serpetinama, projdu lesem a jdu kus po starý sáňkařský, dřevěný, a můžu sbírat borůvky. A nakonec vidím dům po levý straně, mají tam plot ze skleněnejch tyčí a tříbarevnou kočku, hřbitov a kostel a nepěknej Parkhotel; snad jsem to pořadí nespletla.
Nebo tímhle Polabím. Když jsme byli malí a jeli jsme přes Počernice, vždycky jsme s bráchama hlídali, jestli už je hospoda Na Kovárně, protože pak byl už jen kravín a my jsme mohli zařvat: "Vidíme černobílou!" Teď tam je restaurace a hotel.
Pak tam jsou vysypaný docela milý vesnice, tahle zatáčka vynáší, musím ubrat, tady nalevo je stánek se zeleninou a na jaře tam maj sazeničky, pak pár zatáček před Labem, tady pěstujou česnek a v létě to dřív ucejtím, než uvidím.
Doprava je kousek Hájenka, ta z filmu, sem chodil Hrabal krmit kočenky.
Tady musím zastavit, dřív tu nic moc nebylo, ale teď tu maj dobrou točenou zmrzku, a vpravo bylinky a levandulový pole.
Vesnice s kočičíma hlavama a alejí.
Na některejch cestách mám v hlavě pořád léto.
