Vývrtka

Chvíli před šestou zvoní budík, sednu si, hned zase upadnu zpátky, eště pět minut, pak to doženu, přijde kocour a opře se mi o chodidla, sakra, deset minut – to je moc, tak rychle, rozpůlím tyčinku kočkám, podrbu je, malou obejmu do půli hřbetu, prohne se, v kocourově kožichu mi zmizí prsty, dosypu granule, ještě čerstvou vodu, houbičku se mi brát nechce, tak jen bříškem ukazováčku přejedu po hladkým povrchu misky, ta jedna tam má drobnej ďobanec. Vyndám máslo z lednice, postavím vodu na čaj, trošku přes rysku max, tak to mám se vším.

Než se uvaří voda, seběhnu dolů, otevřu na zahradu a dám si cigaretu a tweetnu dobrýráno kočku. Ještě je docela ticho, sem tam projede auto, zahrada v tý divný zimě páchne syrovou hlínou.

Sprcha, na konci už se objeví naléhavá tlapa velikosti malý sněžnice na skle, upozorňující mě, že je Té mínus pět, kde mám kruci osušku, mokrý stopy k věšáku, zrcadlo – podvědomě se narovnám, nojo, na stříbrný plátno už by to nebylo, ale co už. Vybírám ze všech těch utrejchů, co mě mají udržet pohromadě a hebkou a hydratovanou k tomu, že jo, no dobrý, nahrabu si prstama stejný množství vlasů doleva jako doprava. 

Snídaně, svačiny do krabiček, nakrájím ovoce, dotáhnu uzávěry, dopij ten čaj, prosimtebe, tohle tričko ne, tohle je k tý šedivý mikině lepší. Pustím kávovar, ráno piju jediný sladký kafe za celej den, koukám, jak cukr tlumí tenkej čůrek kafe, voní to jako v ráji, přivřu oči, hřeje to a padá dolů, úplná transfúze... běžím ke dveřím, kávovou pusu a bacha na přechodu, jo?

Najednou je ticho, kočky se courají k pelíškům, už jen vyčistím zuby a nahodím makeup, sakra, fakt tu nejsou jediný punčocháče, vymotávám z klubka nějaký, co nejsou odraný od zipů vysokejch bot, zatáhnu břicho, dopnu zip, poslepu najdu v krabičce prstýnky, pak ještě telefon, knížku, brejle, a hlavně, abych poznala, že mi to padá do vývrtky, že musím přitáhnout a s citem šlápnout a pomalu si srovnat horizont.