Jaroušek

Každej máme nějaký lidi, o který jsme přišli. Některý nám umřeli a zbylo po nich místo, kterým je s odstupem času příjemný procházet, a po některejch zůstalo místo, kterýmu se vyhejbáte jako čert kříži, protože odešli nějak brzo.

S někerejma jsme se přestali chápat a už se asi nikdy nepotkáme. Některý jsme možná ani potkat neměli. 

Pak nám zmizeli takovým tím přirozeným během věcí. Po škole, když jsme odešli z nějaký práce, pořídili si partnera neslučitelnýho s předchozím životním stylem, nebo jsme neměli čas a najednou pffůůůů a byli fuč. 

Někdy mě napadá, kde jsou teď ty kdysi vídaný lidi. Který jsem potkávala, ale nic moc o nich nevím. Učitelka dějepisu ze základky, milá dáma, která do vyprávění míchala různý bulvarizující historky, třeba o tom, že ve starým Řecku bylo pro muže vysokýho postavení typický mít – kromě ženy, dětí, velkýho domu a služebnictva – taky milence. Ona byla taková droboučká a měla tiziánový vlasy a nosila perly. No, a už to bylo pětadvacet let, kolik jí tehdy mohlo bejt? Přes čtyřicet, tak to teď asi neučí.

Nebo Jaroušek. Asi padesátník, kterej žil celej život s maminkou, a hezky se o sebe starali. Jaroušek vyrůstal v době, kdy bylo tady na vsi nepřijatelný žít s osobou stejnýho pohlaví, rodinu by tím přivedl do řečí. Ani nevím, jakou měl práci, ale měli velikou zahradu a pěstovali zeleninu a tu pak v sezóně jako přivýdělek rozváželi po domech. A Jaroušek taky rybařil. “Tak, mladá paní, ty vaše vlasy, to je dar, dneska tu máme květáček, křehkej, podívejte sama, brambory, dvě kila?, a tady, podívejte, kapr, vykuchanej, podkovy, tak to máme tři stovečky.” Maminka jezdila s ním, aby taky přišla mezi lidi.

Nebo hrobník. Posedával na lavičce na cestě na zastávku, volal na nás, když jsme spěchali na autobus, že nemáme spěchat, že on počká. V zimě říkal, že se mu to štosuje v chlaďáku, že se nedá kopat, v létě hodně pil. Vlastně i v zimě hodně pil. A najednou tam nebyl, určitě už umřel, ale nevzpomínám si, že bych viděla parte, a taky jsem si říkala, když umře hrobník, to přijede nějakej hrobník z vedlejšího města, mají nějakou úmluvu?

Jednou jsem viděla film, kde se dva lidi, který se potkali ve špatný době a nemohli se vídat, kdysi dávno, v předinternetovejch časech, domluvili, že si na sebe každej večer v devět vzpomenou. Tak to občas takhle dělám teda. Že si vzpomenu.