Myslíte si, že máte právo po letech udržování statu quo bez nějakých konkrétního impulsu říct, že nemáte chuť a sílu pokračovat? Já si nejsem moc jistá. Za krkem mi sedí pocit, že někomu ublížím, komu jsem roky přítomnosti dávala najevo, že je všecko ok.
Pamatujete si asi scénu z filmu Hodiny, kde Julianne Moore upeče manželovi dort a pak prostě odejde a manžela a syna tam nechá a ať se děje vůle boží. Přišlo mi to hrozně sobecký, takhle zasáhnout někomu do života, ale pak mi došlo, že by to v případě, že by zůstala, mohlo bejt mnohem horší, byť by dokázala udržovat klidnou hladinu, nejspíš by uvnitř umřela.
Já to takhle měla roky s otcem. Je to poměrně dost chladnej a sebestřednej člověk, s maminkou se rozešli, než jsem šla do školky a bez emocí se rozvedli. Dělal minimum, platil minimum, roky jsem byla taková stafáž a fakt jsem se na těch obvíkendových návštěvách necejtila dobře. Jenže maminka o něm nemluvila špatně, jen že byli rozdílní a tak mi přišlo fér to vydržet, krev není voda a prostě jsem to od chvíle, kdy jsem mohla rozhodovat sama, nějak vlekla s sebou. Říkala jsem si, že holt ty věci neprožívá a život ho donutil po všech stránkách preferovat nově nabytou dceru a co už. Tátu má člověk jen jednoho a já mám taky chyby... Uběhlo nám dalších 20 let, které se mohl věnovat vnoučatům, a které zahrnovaly mimo jiné jednu návštěvu ZOO, jednu Království železnic a to třetí jsem zapomněla. Víte co, kdyby pil, zadlužil nás, nebo něco takovýho, tak bych měla právo říct, že ho už nikdy nepotřebuju vidět. Ale on prostě neudělal nic navíc, než o čem rozhodl soud.
Nedošlo k výměně názorů, ani mi nebylo odhaleno něco, co mi mi otevřelo oči, prostě jsem takhle seděla o Vánocích u stolu a poslouchala nějaký indiferentní kydy o tom, jak jsou ta druhá vnoučata tohle a tamto a pak jsem ho poprosila, jestli by nemohli jít domů.
Se středním věkem mi došla chuť dělat věci, který jsem dělala ze slušnosti. Vždycky jsem si připadala svobodná, ale když si sečtu věci, který dělám, abych dodržela očekávání a normy, aniž by to generovalo cokoliv jinýho, než pocit, že je klid, tak si připadám jako naprostej idiot. Nechci hazardovat se vztahy, ale napadlo mě, jestli to má nějakou záruční lhůtu, kdy můžu říct, pecka, všichni jsme si to užili, ale teď jsem fakt unavená a zmizte mi ze života.
Tak já fakt asi nakonec umřu sama a sežerou mě kočky.
Skvělý jako vždycky.
OdpovědětVymazat