Co já to tady vlastně

Tenhle střední věk má docela zřejmý výhody. Nejste o nic chytřejší, jen jste místy ošoupaný, jak po vás proběhly hloupý očekávání a ošklivý zklamání, až vám je leccos jedno.
Celej život se nějak pracovně nebo osobně prosazujete a najednou zjistíte, že tam máte autopilota, a i to vám je vlastně jedno.

Všechny ty malý radosti, někam vyrazit na výlet, uklidit dům a koupit novej polštář nebo ručníky, upéct koláč, jít na skleničku – to jsou jenom takový malý záchytný body, který vás najednou jenom rychlejc vracej' do kolotoče nikam nevedoucí nutný rutiny. Zničehonic se z nich stanou pomníčky zoufalý snahy udělat aspoň nejakej den jinej.
Troufale zavřete oči u knížky a zabloudíte v nějakým jiným životě s nadějí, že bude natolik krásnej a barevnej, že uvěříte, že takovej možná jednou bude i váš. Ten příští, nejspíš. Do třiceti, nanejvejš. Nebo bude ten život literárního hrdiny tak kardinálně posranej, že ten váš obyčejnej bude vypadat doslova nablejskanej samou smysluplností, pomocí bližním, sebevzděláváním, nemrháním ho po sockách s jiskřičkou naděje, že se v temnejch zákoutích zjeví vaše osudový cokoliv. Nějaká vyšší autorita, která vám řekne, že vaše dosavadní konání je úplně dobrý. Která vám milosrdně řekne věci, který jste chtěli slyšet. Takže lži.

Tak si říkám, co já to tady vlastně... Vyrábím si pohlednou krustičku z vtípků o vlastní prokazatelný nešikovnosti až neschopnosti (zaparkovat na první pokus, nepobryndat se u oběda, neříct celej den ani jedno spostý slovo, kurva), zčásti hranýho nadhledu nad tím vším, s občasným laciným náznakem, že jsem u toho vlastně velmi roztomilá a že jsem designově celkem dobrá, na ty léta. Taky dělám mocný píár všem kočkám světa, snažím se nějak do všech těchhle šustivejch obalů schovat strach, že hraju divadýlko sama sobě a jistotu, že žádný zvláštní ambice už vlastně ani nemám.

MLC

Tuhle jsme čekaly s kamarádkou na autobus a koukaly na projíždějící auta.
"Co to vlastně znamená to MLC?"
"Nevím, možná midlife crisis?"

Krize jak malovaná. Nějaký ty fyzický změny a lupající klouby jsem v tomhle věku čekala, ale nečekala jsem, že pomalu přestanu snášet lidi s výjimkou tak asi dvaceti jedinců.

Nedokázala jsem potisící poslouchat o nóbl dovolený v exotických krajích, ztracených kufrech, digitálních nomádech a jejich objevování Berlína nebo Islandu, nových autech, bytech na Letný "jinde bych žít nemohl, tady to žije", slow fashion a obědech za pětikilo.
Přestalo mi vadit, že neumím nic jedinečnýho, nebo že jsem neobjevila nějakou planetku, ale objevila se neochota čelit tomu, že mě někdo imrvére školí a někam šteluje. Doopravdy nebo online. Je mi přes čtyřicet a furt mám někde bejt, splňovat něčí očekávání, vyplňovat tabulky a projevovat vděk za věci, o který se neprosím, a jánevimco ještě.

Tak jsem si podobně jako ve filmu Yes Man řekla, že stačilo, jenom naopak.

Jak to bylo na jednoduchý na sockách, kde jsem přestala sledovat věci, který mě unavovaly, snůšky kryptoproblémů, attention whores nevalný úrovně, pseudointelektuály a bájivce, tak v reálným životě to šlo ztuha.

Tak jsem poprvé řekla, že o koučink, který ze mě udělá nejlepší obchodnici ve vesmíru, nestojím, že dovolenou budu oznamovat, nikoliv o ni žádat.
Že člověk, kterej nebyl ochoten investovat čas ani cokoliv jinýho do vnoučat, poněkud ztratil právo komentovat jejich prospěch.

Akorát se teda v noci občas budím a bojím se, že se jednou probudím jen s kočkama.

Žijí, zdrávi?

Jak jsem tuhle spadla z kola a mám ty tři štychy, tak jsem musela na tetanovku a nějak vyšlo najevo, že jsem byla u lékaře naposled před léta Páně 2005 a že by bylo vhodný se dostavit na prevenci.
Všecko bylo cajk až do chvíle, kdy pan doktor revidoval rodinnou anamnézu a zeptal se: "Rodiče žijí, jsou zdrávi?"
To  by se opravdu mohlo stát, že... to se mě přece takhle nemůže ptát, může mi vyčítat kouření nebo kila navíc, ale nemůže tohle, tady se řeší moje fyzická schránka, a ne, že tu jednou s bráchama budeme sami.
Si říkám, jestli bychom se chovali jinak s vědomím, kolik komu z nás zbejvá času. Jak snadno plejtváme časem, jak snadno někoho zavrhneme a opustíme, protože se domníváme, že máme spoustu času a příležitostí.
A jak je ten konec vlastně blízko.

Opatrně

Nejsem expert na vztahy a rozhodně nevím, co je správně, a už vůbec nemůžu říct, že to dělám správně.
Často takhle slyším od kamarádek, a taky to čtu online, jak jsou ve vztazích opatrný. Svobodný lidi, většinou třicátníci, provozují tzv. vztahy s nadhledem. Teď je nám fajn, uvidíme. Užíváme si to. Nevážeme se. Takový stand-by vztahy. Opatrný a nedospělý. Jeden nebo druhej se bojí něco říct, nebo neříct, aby toho druhýho nevyplašil. Aby neprojevil větší emoční zaujetí než ten druhej. To by přece bylo blbý.
Jedna moje kamarádka, nyní už šťastně zadaná, léta pěstovala takovej vztah. Roky ho milovala, ale on si zřejmě nebyl jistej, nebo měl pocit, že by mohlo přijít něco lepšího, tak se tak příležitostně potkávali, ona nechtěla působit tlak, tak využila pracovní šance pár let v zahraničí, že on třeba dozraje... ne. Proflákala roky, když jí to došlo – že mu poskytuje komfort ženský, která mu vždycky odpoví na zprávu, a její představy o sexu jsou v souladu s jeho, mají tu správnou chemii a vášeň, ale že kvůli ní nikdy nezavře pomyslný zadní vrátka. Teď už je pozdě na to, aby měla děti. Pročekala to. Od tý doby si myslím, že vzbuzování dojmu a falešnejch nadějí by mělo bejt trestný.
Další mi často říká, jak se bojí, že se ocitne na tom obláčku. Jak se bojí, že to znova nevyjde. Že by chtěla vědět, na čem je, aby si v hlavě netvořila chiméry vztahu, kterej neexistuje, nebo přízrak vztahu, kterej nikdy existovat nebude.

Takže za mě je největší přednost upřímnost, otevřenost, ochota investovat sebe a nebát se. Jako když v ruletě vsadíš barvu nebo číslo. Prostě srdce na dlani. Nevíš, co bude, a samotnýmu ti líp nebude.

Místy

Mám ráda známý cesty, na kterých mám záchytný body. Taky proto, že to znamená, že mám důvod se někam vracet. 

Nafurt si budu pamatovat cestu z naší chalupy do Smržovky, nejdřív dolů na silnici, u Försterů přidat, mají vlčáka, toho se bojím, tady mají chlívek s kozou, u sáňkařský dráhy to ve létě smrdí rozteklým asfaltem. Ale v prvním baráku bydlí Inka, její máma umí jenom německy, Inka umí supr bábovku a nikdy neříká, kolik to je kam kilometrů, ale kolik to je hodin, což je děsná blbost, protože ona chodí hrozně rychle. Pak do lesa, kde je zima snad pořád, ale voní to tam. A abych nemusela serpetinama, projdu lesem a jdu kus po starý sáňkařský, dřevěný, a můžu sbírat borůvky. A nakonec vidím dům po levý straně, mají tam plot ze skleněnejch tyčí a tříbarevnou kočku, hřbitov a kostel a nepěknej Parkhotel; snad jsem to pořadí nespletla.

Nebo tímhle Polabím. Když jsme byli malí a jeli jsme přes Počernice, vždycky jsme s bráchama hlídali, jestli už je hospoda Na Kovárně, protože pak byl už jen kravín a my jsme mohli zařvat: "Vidíme černobílou!" Teď tam je restaurace a hotel.

Pak tam jsou vysypaný docela milý vesnice, tahle zatáčka vynáší, musím ubrat, tady nalevo je stánek se zeleninou a na jaře tam maj sazeničky, pak pár zatáček před Labem, tady pěstujou česnek a v létě to dřív ucejtím, než uvidím. 

Doprava je kousek Hájenka, ta z filmu, sem chodil Hrabal krmit kočenky.

Tady musím zastavit, dřív tu nic moc nebylo, ale teď tu maj dobrou točenou zmrzku, a vpravo bylinky a levandulový pole.

Vesnice s kočičíma hlavama a alejí. 

Na některejch cestách mám v hlavě pořád léto.

Pracovní pohovory

Jak mi loni bouchly saze, že teda takhle ne, tak to bylo potřeba nějak řešit. Poměrně rychle jsem usoudila, že chci-li dát výpověď, musím si sehnat práci.

Odpověděla jsem na pár inzerátů a přišlo mi pár pozvánek na pohovor.

Na prvním se mě záhy zeptali, kde se vidím za pět let. Měla jsem v kabelce připravenou vyfotošopovanou fotku, kde mi Jake Gyllenahaal v horský chatě u zapálenýho krbu masíruje záda, ale nevypadali, že na to jsou připraveni, tak jsem jim řekla, že děkuju za čas, kterej mi věnovali a přeju hodně štěstí.

Hned na druhým jsem byla nadšená. Pěkný místo, recepce jako kavárna, muškáty na oknech. Lidi vypadali pohodově. 

Přišel možná budoucí šéf a ptal se, jak jsem si vybrala právě je. Pravdou je, že jsem líná mrcha a hledala jsem něco, co by bylo nejdál na Praze 8. Odpověděla jsem, že mám ráda výzvy. Pak jsme probírali nějaký běžný věci a zastavili se u mýho CV. 

Tady máte, že jste na střední školu chodila pět let.

No jo.

No on člověk ve čtrnácti moc neví, že.

Neví.

Říkala jsem si, za jak dlouho bude jasný, že furt moc nevím.

Uzavřel to tím, že dají vědět. (Pracuju tam.)

Jeden z nejlepších zážitků byl pohovor, u kterýho nebylo jasný vůbec nic. Inzerát vyšel v květnu, přihlášky měly být vyhodnoceny do konce měsíce, kandidát měl nastoupit v červnu. Měla jsem poslat motivační dopis. Ustoupila jsem od verze "potřebuju práci, nebude mě to stát moc úsilí, vím, že v kancelářích máte klimatizaci, tak překousnu, že to nemám zrovna blízko", což je moje oblíbená verze dopisu, která bezpečně prověří, zda personalista ty líbesbrífy čte. Pozvali mě. Volal možná budoucí šéf a ubezpečil se, že vím, kde to je a že určitě přijdu včas.

Tak jsem přišla včas. Bylo šílený vedro, ale vzala jsem si punčochy, dresscode, žejo. Za chvíli bylo jasný, že se na mě připejkaj a dolů to pude leda toluenem. Prošla jsem recepcí úctyhodný instituce a vydala se někam do labyrintu, kde se mě ujaly dvě mladé ženy. Daly mi vyplnit dotazník s otázkami typu "spoléháte se na intuici? ano-spíše ano-ne-spíše ne". Posadily mě do čela stolu a každá si sedla na jednu stranu. Že to zatím vyplníme, že šéf se zdržel. To bude asi ten, co mi kladl na srdce, abych přišla včas. Koukala jsem, co budou vyplňovat, když použily ten plurál, ale kočeny se k ničemu neměly, tak jsem začala. Střílela jsem to tam víceméně od boku, vem to čert. Musela jsem snažit sedět rovně, aby se mi nelepila bílá košile na záda. V kanclech bylo pěkných 30 stupňů. 

Dorazil šéf a povídal, že je fajn, že jsem dorazila včas a že už to mám vyplněný. Spadla mi čelist. Ptala jsem se, jaká je vlastně náplň práce. Dostalo se mi docela uspokojivý odpovědi. Další mě trochu vylekala "víte, není to jen klasicky obchod, my to tady hlavně musíme mít vyfutrovaný smlouvama".

Dozvěděla jsem se, že jejich obchodní tým je velice soudržný a přátelský (což znamená, že jsou buď příbuzný, nebo spolu spěj a v každým případě to znamená, že kdokoliv zvenku se musí hodně snažit, aby zapad') a prémie se dostávají tehdy, když se splní plán. Řekli mi, jakej bych měla příjem po zkušebce a v případě, že budou prémie. Ptala jsem se, jakej by byl před zkušebkou. To prej takhle z hlavy neví. Ale nástup není v červnu, ale v červenci, nebo v srpnu.

Punčochy se mi podařilo servat hned na záchodě v kavárně přes ulici.

Druhý kolo. Pohovor s šéfovou toho šéfa. Nabídli mi vodu a plastovej kelímek. Že o mně chtějí vědět víc. Ať jí prej řeknu pět věcí, který by se daly udělat s tím kelímkem. Tak jsem to řekla. Prej výborně, teď ještě dalších patnáct. Udělalo se mi černo před očima. Nenapadlo mě žádný slušný slovo. Zapřela jsem se vypotila dalších krávoviny. Paní povídala, že stres zvládám obdivuhodně, že většina lidí říká, jak by ho rozdupalo a tak. Pokejvala jsem pohoršeně hlavou, jaký to jsou dneska lidi. Tak prej dobrý, budeme si rozumět. V tu chvíli už moje domněnka, že si rozumět rozhodně nebudeme, hraničila s jistotou. Tohle bylo poslední kolo, nástup by byl v září. Dají vědět.

Napsali za pár dní, chtěli nějakou prezentaci, kterou můžu obhájit v třetím kole. A referenční dopisy. Jestli je mám přinýst až na čtvrtý kolo, kde bych se dozvěděla, že nástup by byl v říjnu, to už jsem nedozvěděla.

Poděkovala jsem jim, odpověď nikdy nepřišla. 

Co bych řekla

Kdybych byla na ty velký proslovy k dětem, a kdyby to dávalo smysl, předávat zkušenosti, tak tohle bych řekla dceři. Protože jediný, co dává smysl, je nastavit hranice a věřit.

- miluj
- neboj se
- respektuj
- zůstaň divoká
- čti knížky
- usmívej se
- zalejvej kytky
- měj nadhled
- z nikoho se neposer
- ale nesuď
- pořiď si kočku
- nos sukně a podpatky
- když se nechceš česat, nečeš se
- klidně buď trochu drama queen
- ale buď soucitná
- poslouchej, dozvíš se tak víc, než když se ptáš
- pij kafe
- buď princezna
- jezdi na hory a sbírej maliny do dlaně
- neboj se bejt ženská: dělej drámo, mrkej, směj se, koketuj
- užívej si všecko, co děláš
- občas upeč bábovku
- buď upřímná, i když si strašně rozbiješ hubu; kdo nevydrží tvoji upřímnost, nestojí za to