Babičky

Měla jsem, jak byste asi i čekali, dvě.

Jedna byla babi Maru. (Dědu si moc nepamatuju.) Bydlela v bytě, pod kterým byla prádelna, v zimě mohla mít stažený kohouty topení, protože tam bylo teplo i tak. Prádelna byla skvělá, bylo tam šero, velký pračky s oprejskaným kamínkovým lakem, horko jako v pekle a vonělo to jako v nebi. Do pozinkovanýho lavóru se obrovskou vařečkou přendavaly horký mokrý kusy prádla, babička vždycky říkala " bacha na ty cejchy, kočičko moje".
Maru byla taková ta "obyčejná ženská", ale hlavně ženská. Kulatá, s hlubokejma hnědejma očima, vykrojenýma rtama, měla takovej ten ikonickej obličej a vlasy z padesátejch let. Vždycky nosila rtěnku a sukni. Hodně šila; její šicí stroj se mi líbil, to malý světýlko a jak měla sladěný prsty, kterejma posouvala látku, a chodidlo, kterým šlapala na pedál. Taky pletla a to pletení vždycky vonělo tím, co ten den akorát vařila. Za rohem měla velikej proutěnej koš s víkem, ve kterým byly všemožný zbytky látek a klubíčka vlny. Půlku dětství jsem strávila tím, že jsem se tím omotávala. Před zrcadlem, pochopitelně. V létě jsme spolu chodily v Jizerkách na borůvky a pak mi večer dělala palačinky s borůvkama a já jsem jí vyprávěla vymyšlený příběhy, co se v tom lese dělo, když jsme sbíraly borůvky a nekoukaly se okolo.

A druhá byla babička Alena. (Dědu si pamatuju dobře, hodnej chlapík, co rád vařil, a když nevařil, seděl v křesle, v uchu měl sluchátko z rádia a poslouchal hlavně přenosy fotbalovejch zápasů. A hlavně tím pádem neslyšel babičku.)
Alena byla taková kavárnice a dámička. Taková bledá tmavovlasá bludička, hodně si potrpěla na boty a říkala, že jak budu mít kindrštůbe a pěkně rovný záda, budu svítit přes celou ulici. Vždycky měla krásně upravený nehty, používala parfémy Opium nebo Dune a měla hodně knížek, který mi půjčovala a taky dávala. První byly od Oty Pavla, pak od Karla Čapka, pak Medojedky a Poslední kabriolet. A taky ráda pekla, hlavně třeba štrůdl a vždycky jsem si mohla dát obě prdelky. Od školkovýho věku jsem u ní měla speciální místo na gauči u lampy, po obědě jsem tam měla naskládaný knížky a papíry a tužky a fixky, abych se nenudila, když si budou dospělí povídat. Některý fixky byly už trochu vyschlý, ale nechtěla jsem prudit, takže když se ptala, jestli ještě kreslej, říkala jsem, že ještě docela jo.

Na babičkách byla nejlepší ta bezpodmínečná láska. Že prostě stačilo, že jsem byla a motala se jim po bytě, protože každá ve mně viděla kousek sebe, a nakonec já jsem taky vlastně poskládaná z babiček.