Koukám na ten trend selflove a všech těch love-nazi věcí.
Vůbec mi nepřipadá, že je nějakej zvláštní důvod se domnívat, že je svět extra pěkný místo. Upřímně, domnívám se, že je spíš zralej na zásah nějakejma sirnejma deštěma.
Ne, klídek, nedošly mi prášky, žádný neberu.
Nemyslím, že je dobrý radovat se z maličkostí. Znáte to, nejdřív máte dát do pomyslnýho batohu velký věci a pak teprve malý.
Mám dojem, že se většinu času, ač bezvěrci, modlíme, abychom tím nějak propluli a občasnejma radostma jenom zmírňujeme marnost.
Můžeme jenom malejma krůčkama uhejbat od nevyhnutelnýho konce, teda cíle. Někdo dává pětku na útulek, někdo dělá v neziskovce, někdo usilovně třídí odpad, ale stejně všichni čumíme někam na obzor. Vzdálenej.
Každýho z nás někdo zklamal, opustil, každýmu někdo umřel. Jestli to dokážete odpustit nebo překonat, máte můj obdiv, já to s sebou vleču.
Přes všechny srandičky mi každý ráno přijde, jako bych si cpala kameny do kapes a mířila si to s nima k řece, jako to kdysi dávno udělala Virginia Woolf.
Moje řeč.
OdpovědětVymazat