42

Mám narozky. Elvisovi bylo 42, když umřel. Vzhledem k tomu, že usnu i vsedě bez prášků a neleju jako zvíře, toho se bát nemusím. Tohohle ne.

Takový ty řeči ohledně chátrání (od čeho jsou na podprdách posuvný ramínka) a šedivění (kadeřnice by neměly co žrát) nechám stranou; k čemu by mi byly validační nebo oponující komentáře.
Nedospěla jsem do očekávanýho stavu v mnoha směrech, a asi se to nejspíš už nestane. Například – sice nemůžu bez navigace nikam mimo Prahu, ale než se koukat na displej a dát tu plzeňskou na první dobrou, radši si dám s Mercurym nějakej duet a někdy i taneček, takže mi tam skáčou kilometry jen to fikne.

Neumím přijímat kritiku. Umím zahrát, že ji přijímám.
Mluvím jako dlaždič. Fakt příšerně. O to horší je skutečnost, že kamarádi tvrdí, že jim to přijde nějak přirozený.
Moc mi to nejde v práci, osciluju mezi mamvpičismem, obavama, a vyhořením.

Blbý je, že si všecko nějak víc beru. Tuhle jsem chtěla svolat bejvalý spolužačky, byly jsme si blízký, nebo jsem si to myslela, zpráva zobrazena, ticho. Tak jsem do toho ťukla znova.
"To by šlo."
"Jo, to jsi ty, nemám tě uloženou, hele, ráda."
"Promiň... teď je toho moc... snad časem."
Půlka neodpověděla. Moje sentimentální a trapná snaha vyvolat na jeden večer starý bezstarostný časy pokukování po klucích z vyššího ročníku, cigaret před kinem Sparta a ochutnávání všeho možnýho dostala po držce.
Já jenom – znáte to, párkrát si nenapíšete, pak to jsou najednou roky a pak se náhodou dozvíte, že už není komu psát. Mám prostě ráda, když nemám děravý sítě. Čert to vem.
Nebo máma. "No, my tě s tatínkem máme rádi, ale neradi s tebou mluvíme, když si myslíme, že by se ti to nemuselo líbit. Tak losujeme, kdo ti zavolá, a pak ti stejně pošlu whatsappku".

Nejspíš jsem ve věku, když jsem už měla něco dokázat, ale nestalo se to. Po 20 letech v bance dostanete zlatý hodinky, v mým oboru tak leda Cipralex.

Když to vezmu z druhý strany, jsem tak nějak v půlce a co já vím, co bude, třeba moje sirka není ta nejkratší. 

Tak na zdraví.