Jak jsem potkala lidi

Občas si vzpomenu, jak jsem dělala řidičák a nějakej plechovka se nám furt lepil na prdel a celkově se choval jako mešuge a já jsem se teda docela zoufalá ptala pana Kulhana, kterej mě učil a měl nervy ze železa, co s tím, a pan Kulhan povídal, že tohle je speciální případ, ať si tam nechám pětku, levou ruku si nechám na volantu, pravou zvednu v prostoru mezi sedačkami do úrovně hlavy a nechám prsty sevřený v pěst až na prostřední prst, kterej mám naopak vztyčit. Měla jsem obavu, jestli to je vidět. Prej jo.

Někdy to jinak nejde. Vlezu do kabinky, zkouším si prádlo.
"Nechcete k tomu i kalhotky?"
"Ne, děkuju, já takový nerada."
"Ale měla byste krásnou soupravičku."
"Ne, děkuju, nebudu je nosit, nemám tenhle typ ráda."
"Já si koupila takovej komplítek a jak mě pan doktor pochválil..."
(Cože tyvole, doktor? Psychiatr? Nebo jako randí s doktorem? Hrajou si na doktora?)
"To věřím, ale já je opravdu nechci."
(v kabince se objevuje ruka s kalhotkami a pak i hlava)
"Krásně vám sedí! A ta barva! Co ty kalhotky?"
"Prosimvás, já tu chci bejt sama, když se převlíkám, šlo by to?"
"No a jak jste si to rozmyslela s..."
"Ne, opravdu je nechci, děkuju. Nikdy. Je mi čtyřicet jedna a vím, jaký chci spoďáry. Fakt."
"Snad jsem tak moc neřekla."

"Dobrý den, proč jste se přihlásila na tuto pozici?"
"Protože mi připadala zajímavá."
"Ohodnotila byste ji jako práci snů?"
"No... to úplně ne. Ale je zajímavá."
"Myslíte, že má cenu se ucházet o práci, která není vaší prací snů?"
"Když se na to dívám vaší optikou, tak rozhodně nemá."
"Kdybyste byla barva, jaká barva byste byla?"
"..."
"Jaký by neměl být váš šéf?"
"Kretén."