Žijí, zdrávi?

Jak jsem tuhle spadla z kola a mám ty tři štychy, tak jsem musela na tetanovku a nějak vyšlo najevo, že jsem byla u lékaře naposled před léta Páně 2005 a že by bylo vhodný se dostavit na prevenci.
Všecko bylo cajk až do chvíle, kdy pan doktor revidoval rodinnou anamnézu a zeptal se: "Rodiče žijí, jsou zdrávi?"
To  by se opravdu mohlo stát, že... to se mě přece takhle nemůže ptát, může mi vyčítat kouření nebo kila navíc, ale nemůže tohle, tady se řeší moje fyzická schránka, a ne, že tu jednou s bráchama budeme sami.
Si říkám, jestli bychom se chovali jinak s vědomím, kolik komu z nás zbejvá času. Jak snadno plejtváme časem, jak snadno někoho zavrhneme a opustíme, protože se domníváme, že máme spoustu času a příležitostí.
A jak je ten konec vlastně blízko.

Opatrně

Nejsem expert na vztahy a rozhodně nevím, co je správně, a už vůbec nemůžu říct, že to dělám správně.
Často takhle slyším od kamarádek, a taky to čtu online, jak jsou ve vztazích opatrný. Svobodný lidi, většinou třicátníci, provozují tzv. vztahy s nadhledem. Teď je nám fajn, uvidíme. Užíváme si to. Nevážeme se. Takový stand-by vztahy. Opatrný a nedospělý. Jeden nebo druhej se bojí něco říct, nebo neříct, aby toho druhýho nevyplašil. Aby neprojevil větší emoční zaujetí než ten druhej. To by přece bylo blbý.
Jedna moje kamarádka, nyní už šťastně zadaná, léta pěstovala takovej vztah. Roky ho milovala, ale on si zřejmě nebyl jistej, nebo měl pocit, že by mohlo přijít něco lepšího, tak se tak příležitostně potkávali, ona nechtěla působit tlak, tak využila pracovní šance pár let v zahraničí, že on třeba dozraje... ne. Proflákala roky, když jí to došlo – že mu poskytuje komfort ženský, která mu vždycky odpoví na zprávu, a její představy o sexu jsou v souladu s jeho, mají tu správnou chemii a vášeň, ale že kvůli ní nikdy nezavře pomyslný zadní vrátka. Teď už je pozdě na to, aby měla děti. Pročekala to. Od tý doby si myslím, že vzbuzování dojmu a falešnejch nadějí by mělo bejt trestný.
Další mi často říká, jak se bojí, že se ocitne na tom obláčku. Jak se bojí, že to znova nevyjde. Že by chtěla vědět, na čem je, aby si v hlavě netvořila chiméry vztahu, kterej neexistuje, nebo přízrak vztahu, kterej nikdy existovat nebude.

Takže za mě je největší přednost upřímnost, otevřenost, ochota investovat sebe a nebát se. Jako když v ruletě vsadíš barvu nebo číslo. Prostě srdce na dlani. Nevíš, co bude, a samotnýmu ti líp nebude.

Místy

Mám ráda známý cesty, na kterých mám záchytný body. Taky proto, že to znamená, že mám důvod se někam vracet. 

Nafurt si budu pamatovat cestu z naší chalupy do Smržovky, nejdřív dolů na silnici, u Försterů přidat, mají vlčáka, toho se bojím, tady mají chlívek s kozou, u sáňkařský dráhy to ve létě smrdí rozteklým asfaltem. Ale v prvním baráku bydlí Inka, její máma umí jenom německy, Inka umí supr bábovku a nikdy neříká, kolik to je kam kilometrů, ale kolik to je hodin, což je děsná blbost, protože ona chodí hrozně rychle. Pak do lesa, kde je zima snad pořád, ale voní to tam. A abych nemusela serpetinama, projdu lesem a jdu kus po starý sáňkařský, dřevěný, a můžu sbírat borůvky. A nakonec vidím dům po levý straně, mají tam plot ze skleněnejch tyčí a tříbarevnou kočku, hřbitov a kostel a nepěknej Parkhotel; snad jsem to pořadí nespletla.

Nebo tímhle Polabím. Když jsme byli malí a jeli jsme přes Počernice, vždycky jsme s bráchama hlídali, jestli už je hospoda Na Kovárně, protože pak byl už jen kravín a my jsme mohli zařvat: "Vidíme černobílou!" Teď tam je restaurace a hotel.

Pak tam jsou vysypaný docela milý vesnice, tahle zatáčka vynáší, musím ubrat, tady nalevo je stánek se zeleninou a na jaře tam maj sazeničky, pak pár zatáček před Labem, tady pěstujou česnek a v létě to dřív ucejtím, než uvidím. 

Doprava je kousek Hájenka, ta z filmu, sem chodil Hrabal krmit kočenky.

Tady musím zastavit, dřív tu nic moc nebylo, ale teď tu maj dobrou točenou zmrzku, a vpravo bylinky a levandulový pole.

Vesnice s kočičíma hlavama a alejí. 

Na některejch cestách mám v hlavě pořád léto.

Pracovní pohovory

Jak mi loni bouchly saze, že teda takhle ne, tak to bylo potřeba nějak řešit. Poměrně rychle jsem usoudila, že chci-li dát výpověď, musím si sehnat práci.

Odpověděla jsem na pár inzerátů a přišlo mi pár pozvánek na pohovor.

Na prvním se mě záhy zeptali, kde se vidím za pět let. Měla jsem v kabelce připravenou vyfotošopovanou fotku, kde mi Jake Gyllenahaal v horský chatě u zapálenýho krbu masíruje záda, ale nevypadali, že na to jsou připraveni, tak jsem jim řekla, že děkuju za čas, kterej mi věnovali a přeju hodně štěstí.

Hned na druhým jsem byla nadšená. Pěkný místo, recepce jako kavárna, muškáty na oknech. Lidi vypadali pohodově. 

Přišel možná budoucí šéf a ptal se, jak jsem si vybrala právě je. Pravdou je, že jsem líná mrcha a hledala jsem něco, co by bylo nejdál na Praze 8. Odpověděla jsem, že mám ráda výzvy. Pak jsme probírali nějaký běžný věci a zastavili se u mýho CV. 

Tady máte, že jste na střední školu chodila pět let.

No jo.

No on člověk ve čtrnácti moc neví, že.

Neví.

Říkala jsem si, za jak dlouho bude jasný, že furt moc nevím.

Uzavřel to tím, že dají vědět. (Pracuju tam.)

Jeden z nejlepších zážitků byl pohovor, u kterýho nebylo jasný vůbec nic. Inzerát vyšel v květnu, přihlášky měly být vyhodnoceny do konce měsíce, kandidát měl nastoupit v červnu. Měla jsem poslat motivační dopis. Ustoupila jsem od verze "potřebuju práci, nebude mě to stát moc úsilí, vím, že v kancelářích máte klimatizaci, tak překousnu, že to nemám zrovna blízko", což je moje oblíbená verze dopisu, která bezpečně prověří, zda personalista ty líbesbrífy čte. Pozvali mě. Volal možná budoucí šéf a ubezpečil se, že vím, kde to je a že určitě přijdu včas.

Tak jsem přišla včas. Bylo šílený vedro, ale vzala jsem si punčochy, dresscode, žejo. Za chvíli bylo jasný, že se na mě připejkaj a dolů to pude leda toluenem. Prošla jsem recepcí úctyhodný instituce a vydala se někam do labyrintu, kde se mě ujaly dvě mladé ženy. Daly mi vyplnit dotazník s otázkami typu "spoléháte se na intuici? ano-spíše ano-ne-spíše ne". Posadily mě do čela stolu a každá si sedla na jednu stranu. Že to zatím vyplníme, že šéf se zdržel. To bude asi ten, co mi kladl na srdce, abych přišla včas. Koukala jsem, co budou vyplňovat, když použily ten plurál, ale kočeny se k ničemu neměly, tak jsem začala. Střílela jsem to tam víceméně od boku, vem to čert. Musela jsem snažit sedět rovně, aby se mi nelepila bílá košile na záda. V kanclech bylo pěkných 30 stupňů. 

Dorazil šéf a povídal, že je fajn, že jsem dorazila včas a že už to mám vyplněný. Spadla mi čelist. Ptala jsem se, jaká je vlastně náplň práce. Dostalo se mi docela uspokojivý odpovědi. Další mě trochu vylekala "víte, není to jen klasicky obchod, my to tady hlavně musíme mít vyfutrovaný smlouvama".

Dozvěděla jsem se, že jejich obchodní tým je velice soudržný a přátelský (což znamená, že jsou buď příbuzný, nebo spolu spěj a v každým případě to znamená, že kdokoliv zvenku se musí hodně snažit, aby zapad') a prémie se dostávají tehdy, když se splní plán. Řekli mi, jakej bych měla příjem po zkušebce a v případě, že budou prémie. Ptala jsem se, jakej by byl před zkušebkou. To prej takhle z hlavy neví. Ale nástup není v červnu, ale v červenci, nebo v srpnu.

Punčochy se mi podařilo servat hned na záchodě v kavárně přes ulici.

Druhý kolo. Pohovor s šéfovou toho šéfa. Nabídli mi vodu a plastovej kelímek. Že o mně chtějí vědět víc. Ať jí prej řeknu pět věcí, který by se daly udělat s tím kelímkem. Tak jsem to řekla. Prej výborně, teď ještě dalších patnáct. Udělalo se mi černo před očima. Nenapadlo mě žádný slušný slovo. Zapřela jsem se vypotila dalších krávoviny. Paní povídala, že stres zvládám obdivuhodně, že většina lidí říká, jak by ho rozdupalo a tak. Pokejvala jsem pohoršeně hlavou, jaký to jsou dneska lidi. Tak prej dobrý, budeme si rozumět. V tu chvíli už moje domněnka, že si rozumět rozhodně nebudeme, hraničila s jistotou. Tohle bylo poslední kolo, nástup by byl v září. Dají vědět.

Napsali za pár dní, chtěli nějakou prezentaci, kterou můžu obhájit v třetím kole. A referenční dopisy. Jestli je mám přinýst až na čtvrtý kolo, kde bych se dozvěděla, že nástup by byl v říjnu, to už jsem nedozvěděla.

Poděkovala jsem jim, odpověď nikdy nepřišla. 

Co bych řekla

Kdybych byla na ty velký proslovy k dětem, a kdyby to dávalo smysl, předávat zkušenosti, tak tohle bych řekla dceři. Protože jediný, co dává smysl, je nastavit hranice a věřit.

- miluj
- neboj se
- respektuj
- zůstaň divoká
- čti knížky
- usmívej se
- zalejvej kytky
- měj nadhled
- z nikoho se neposer
- ale nesuď
- pořiď si kočku
- nos sukně a podpatky
- když se nechceš česat, nečeš se
- klidně buď trochu drama queen
- ale buď soucitná
- poslouchej, dozvíš se tak víc, než když se ptáš
- pij kafe
- buď princezna
- jezdi na hory a sbírej maliny do dlaně
- neboj se bejt ženská: dělej drámo, mrkej, směj se, koketuj
- užívej si všecko, co děláš
- občas upeč bábovku
- buď upřímná, i když si strašně rozbiješ hubu; kdo nevydrží tvoji upřímnost, nestojí za to

Poslouchám

Jojo, tuhle jsem si uvědomila, že většinou detektivek, třeba Poirota, znám díky tomu, že u toho žehlím, spíš jako rozhlasovou hru. Sorry, milé kostýmní výtvarnice, sorry, osvětlovači a kameramani. Hlasy a hudba mi rozhejbávají smysly.
No a jinak prostě poslouchám. Jídlo se přejí, film se ztratí, z knížky si můžete pamatovat pár pasáží, lidi zmizí, když to nejmíň čekáte a potřebujete, ale písničku si zapamatujete. Hudba je můj výtah kamkoliv.
Nejdřív Doors, patetický, básnický, dravý, který jsem objevila někdy ve čtrnácti letech. Nejúžasnější hudební koktejl, vymakaný Manzarekovy klávesy, Morrisonova neučesanost, nádhernej hlas a nějakej ten přízrak, co nad ním furt visel, a Kriegerova Light My Fire mi asi nafurt budou připadat nepřekonatelný. Soul Kitchen, kdy mi kuchyň poprvý v životě připadala sexy, a Crystal Ship, která plyne tak samozřejmě...
Stejně jako třiatřicátá vteřina Hendrixovy Voodoo Child, kdy mi vždycky projede hřejivej pocit po páteři. Jo, podobnej tamtomu.
Rolling Stones s drzou Stray Cat Blues, chemickým koktejlem Wild Horses, You Can't Always Get Want You Want, u který snad pokaždý najdu novou rovinu, a epickou Satisfaction, u který jsem si říkala, že eště měl někdo chuť něco skládat, protože tyvole!
Nebo naléhavá Get It While You Can od Janis Joplin. Ta jedinečná ženská (ne)odevzdanost, chuť nečemu věřit a ty soulový vibrace.
Nebo medovej hlas Dusty Springfield ve Spooky. Jako by ani neměla dělat nic jinýho, než zpívat.
Na dřeň něžná Alanis Morissette v Head Over Feet.
Nebo "that's all in your head", který šeptne Damon Albarn v druhý minutě a šestapadesátý vteřině songu Clint Eastwood. U nich mě baví ta zdánlivá lehkost, střídaná peckama jako je Melancholy Hill. A Blur, drzá Stereotypes a nečekaně hluboká Tender.
Nirvana, která strhla začátkem devadesátejch let lavinu a já na ně dokonce měla lístky.
Famózní Faith No More. Hudební vtípky i nářez jako kráva.
Pearl Jam, naprostý hudební zjevení. Barva Vedderova hlasu a Even Flow, u který jsem dostala první opravdovou pusu. Takovu tu, jak se pak prohnete v zádech a zatmí se vám před očima.
Fenomenální a porád trochu smutnej Eric Clapton.
A Tom Petty. A Bob Dylan. Písníčkáři v nejlepším slova smyslu.
Radim Hladík, jeho Čajovna, která mě jednou donutila zastavit autem u krajnice a doposlouchat ji s bradou na volantu.
A moje láska, David Bowie. Poprvý mi ho táta pustil, když jsem byla školková, to si nepamatuju, ale jeho hravý songy jako Laughing Gnome jo. A jedinečnou Life On Mars. Fantastickej hlas a hudba se spoustou schovanejch vrstev, malej pozemskej vesmír.
Edit: Vynechala jsem Nicka Cavea. Skoro punková Deanna, pak ta s "girl with big fat cat" a moje nejoblíbenější Into My Arms a Do You Love Me. Cave je pro mě hudebně takovej kazatel a sňatkovej podvodník v jednom.

Nevěřím tomu

Koukám na ten trend selflove a všech těch love-nazi věcí.
Vůbec mi nepřipadá, že je nějakej zvláštní důvod se domnívat, že je svět extra pěkný místo. Upřímně, domnívám se, že je spíš zralej na zásah nějakejma sirnejma deštěma.
Ne, klídek, nedošly mi prášky, žádný neberu.
Nemyslím, že je dobrý radovat se z maličkostí. Znáte to, nejdřív máte dát do pomyslnýho batohu velký věci a pak teprve malý.
Mám dojem, že se většinu času, ač bezvěrci, modlíme, abychom tím nějak propluli a občasnejma radostma jenom zmírňujeme marnost.
Můžeme jenom malejma krůčkama uhejbat od nevyhnutelnýho konce, teda cíle. Někdo dává pětku na útulek, někdo dělá v neziskovce, někdo usilovně třídí odpad, ale stejně všichni čumíme někam na obzor. Vzdálenej.
Každýho z nás někdo zklamal, opustil, každýmu někdo umřel. Jestli to dokážete odpustit nebo překonat, máte můj obdiv, já to s sebou vleču.
Přes všechny srandičky mi každý ráno přijde, jako bych si cpala kameny do kapes a mířila si to s nima k řece, jako to kdysi dávno udělala Virginia Woolf.