Dutohlávka

Dumala jsem, co by mě tak nejlíp definovalo. Jedna bývalá kolegyně po mé prezentaci zpola obdivně a zpola zhnuseně prohlásila, že takovou schopnost udělat z hovna zlatou kuličku ještě neviděla. Vystačím si s málem. Jsem poměrně dost líná, a tak jsem nucena dostat z toho mála, co umím, maximum. Vlastně se dá říct, jsem trendsetter, jak je teď v módě slow fashion, slow food, a vůbec cesta minimální spotřeby, tak já na téhle vlně jedu už léta. Minimum vynaloženého úsilí, maximální efekt.

Je to dědičný. Brácha, biolog, si kdysi vzal asi pětiletou Aničku na odpoledne na procházku a učil jí různé mechy a lišejníky. Anička si zapamatovala jen dutohlávku sobí. O pár měsíců později jsme všichni byli na Šumavě, stáli jsme zrovna u nějaké poučné cedule u Schwarzenberského kanálu, když tam dorazila nějaká skupina turistů, kteří po čase začali analyzovat zeleně porostlé opodál ležící kmeny. Dohadovali se, o jakou rostlinu jde. A to byla Aniččina chvíle. Šoupla si brýle na nose a ofrněně a dost nahlas řekla: „Tohle je přece dutohlávka sobí.“ Jako by malá vědkyně blahosklonně upustila pouze jednu z milionu vědomostí, které má pečlivě katalogizovány v hlavě.

V bývalé práci jsem s nečekanou návštěvou ze Švédska vedla asi hodinu rozhovor o švédských reáliích, přičemž vše, co vím o Švédsku, vím z pár hodin zeměpisu na základce, četby Dětí z Bullerbynu, několika návštěv Ikey, zhlédnutí hororu Ať vejde ten pravý, a zhlédnutí ne více než desetiminutového úryvku filmu velmi specifického žánru.

Kamarádčin muž se na společné dovolené ošklivě vysekal na kole. Kamarádka mi od té doby, co jsem jí fundovaně – viděla jsem právě obsáhlý dokument z traumatologického pracoviště – poradila, ať mu to jen vyčistí a ováže, že do nemocnice není potřeba, že to Honza rozchodí na túře na jezero Laka, říká poněkud jízlivě doktorka Olga. Pravdou je, že jím několik nocí cloumaly horečky a zimnice, ale o tu ruku nakonec nepřišel, což dokazuje správnost mého tvrzení, nebála bych se dokonce tvrdit, že i moji odbornost.

Je pravda, že moje slovní zásoba chorvatštiny, čítající asi 200 slov, z nichž polovina jsou názvy jídel a nápojů, mi sice spolu s přebujelým sebevědomím vystačila na třídenní návštěvu Záhřebu, ale byla jsem tak vyčerpaná, že jsem k veliké radosti posádky vozu přestala mluvit ještě před slovinskými hranicemi a nepromluvila až do Maďarska, kde se mi chtělo čůrat.

Tak nebuďte jako doktorka Olga.

P.S. Film specifického žánru je porno.