Kdyby byl Twitter hospoda

Je kousek po půlnoci, Růženka je v papundeklovým domečku a Eliáš se cpe za ní. Dokud tam není, přijde mi nepravděpodobný, že se tam oba vejdou. Růženka je tam pár vteřin utemovaná a pak proklouzne ven. Eliáš se uraženě pokouší otočit, nejde mu to, obtížně couvá, zakopne o práh, a je taky venku. Tyhlety paralely.

Byla jsem na Twitteru víc než čtyři roky, a to hodně. Nemá smysl rozebírat počet tweetů, prostě tam jsou. Odhadem to bude víc než pět milionů písmenek.

Tak teď si představte Twitter jako hospodu. Pozvete tam ženskou, která miluje pozornost a obecenstvo. Sedne si k pěknýmu stolu, kousek od baru, vidí na dveře, má i výhled z okna. Vařej slušně, sklo maj čistý, záchody taky. Tak tam dřepí a prozkoumává terén. Ke stolu si přisedají další lidi, s některejma prohodí pár slov, s některejma víc, až s nima občas jde před hospodu na cigárko, nebo jen tak pokecat, aby to neslyšeli ostatní.

V podniku přibejvají další hosti; už je docela zkušená, teda myslí si to, okoukne, někdy se dají do řeči, někdy si otočí židli tak, aby na toho novýho hosta neviděla. Na stole má spoustu fotek koček, nějaký knížky, muziku, jídlo, kafe, sem tam víno, hlavně červený.

Lidi si přisedaj a zase odsedaj, je jich tam docela hromada a někdy pomalu není slyšet hlasy těch pár lidí, kvůli kterejm v tý hospodě zůstala. Taky tam jsou hosti, který čekali před hospodou, až se tam uvolní místa k sezení, ale choděj dovnitř po jednom, a tak se tam dokola točej ty samý řeči. Pár jich stojí na baru a posílá panáky ke stolu štamgastů, a když se jdou vyčůrat, tak se navzájem trochu pomlouvaj. Taky si prohlížej, jakej má kdo kabát a jaký má na stole knížky a vyvozujou z toho všelijaký závěry.

Taky si vyprávěj, co dělali, koho budou volit, co čtou. Některý si ty knížky dokonce půjčujou, to je pěkný. Sem tam někdo za někoho zaplatí účet. A občas taky někdo odejde bez placení.
Vedle v salónku jsou nějaký paní, kterým občas nedopatřením vypadnou prsa z výstřihu a nějaký pánové, který jim něco šeptaj, a když si taková paní někam odskočí, šeptaj to samý úplně jiný paní.

Tak ta ženská začne ty fotky koček schovávat a některý historky vypráví docela potichu, protože společnost má fakt hodně členů. Taky si všímá, že si sice otočila židli, aby některý neviděla, ale když se někdo do tý hospody kouká zvenku, tak to vypadá, že jsou jedna společnost.

A pak jí dojde, kolik času tam strávila a že tam je slušně vydejchanej vzduch, že bude lepší jít domů a jenom občas chodit ven na skleničku a cigárko s kámoškama a kámošema, jak to dělala předtím, aby to nikdo uvnitř podniku neslyšel. Že tam není slyšet vlastního slova; že mluví tak, aby ji poslouchalo co nejvíc lidí. Že miluje drámo a divadýlko, ale nejlepší představení je takový, který má uvěřitelnej konec. A hlavně takový, který skončí včas.

Tak já to zkusím, skončit včas. Držte mi palce, jdu na odvykačku.

Přeju vám, abyste měli divoký srdce, soucit, drzý čelo, a vlastní hlavu.

(A kočku.)