V pondělí před půlnocí

Tohle je zvláštní doba, je čas jít spát, ale taky je potřeba dokoukat epizodu seriálu, jsou tam vrahovi blíž a blíž; doma je ticho, všichni spí, zvenku je slyšet jen sem tam projíždějící auto a všecko je trochu ostřejší, spíš emočně než smyslově. Každá zpráva a každá písnička teď mají úplně jinej náboj a ozvěnu, protože mají přesný adresáty.
Displej na chvíli ztmavne, takže je z něj zrcadlo, tak tam zahlídnu poctivejch čtyřicet, tohle bych už neukecala. Sundám si brejle, oči chvíli přeostřujou, chytaj se kresby na prostírání, další epizoda se načítá, na displeji vidím furt sebe, zatím docela drobný vrásky a stopy únavy a rozmazaný stíny, na hřbetech rukou mám lesklý šmouhy v barvě kafe, jak jsem si ty oči protřela, nemusím nic hrát, ale stejně na sebe povytáhnu obočí, než se napiju čaje.
Z kuchyně se ozve plácnutí tablety do myčky, kocour, kterej chrupe na schodech, jí nevrle odpoví, pauznu seriál a koukám místo toho z okna do louží světla, který dělají lampy; léto už je za půlkou a vzduch je chladnej, to se ví. Do lokte mi ducne kocour, kterej se diví, co mu fušuju do řemesla, zírání z okna je jeho práce.
Zamotám si jeden pramen vlasů, aby mi nepřekážel a jak tak koukám přes ofinu, říkám si, co když vidím svět trochu jinak, jak mám možnost to ověřit, co když týhle barvě všichni říkáme modrá, ale každej ji vidí jinak, třeba ji ostatní vidí víc do zelena, a co když to tak je i s ostatníma věcma.
Že máme ty spřízněný duše daleko a i když vás někdo miluje, nemá šanci vás vytrhnout z proudu, když se takhle pondělí překlápí ke konci a vy jste v tý splínový řece a proud vás táhne dál, je spletenej z marnosti a bezradnosti a vědomí, že štěstí neexistuje, jen jeho deriváty.