Kratší dny

V kanclu a na schůzkách to jsou samý ratingy a sledovanosti a všelijaký lidský hry bez pointy a taky slevy a jánevimco a vlastně prodáváme čas, jenže tenhle čas je divnej, nikdy nedojde, leda byste vypnuli elektriku; porád se objevujou nový časový sloty a kdyžtak se dá vložit čas i do programu, když je ten pořad hodně zajímavej.
Aspoň že venku to není hlavou dolů a má to nějaký neohebný pravidla, takže když vystrčím čenich z kanceláře, je tam teď cejtit podzim, syrová vůně půdy a podzimního ovoce. Hlavně čas tam běží tak, jak má, nedá se koupit, natož prodat, ráno i večer má stejnou hodnotu, a taky tam není žádnej primetime.
Akorát se nepočítá po vteřinách, jako v televizi; hlavní měnou jsou spíš lidi a zážitky. To je jedinej prime, lidi, na který se těšíte a spolíháte.
Nojo, lidi středního věku jsou takhle na konci léta takový patetický, jak to na ně sedá.
Mám ráda tyhle časový a pachový stopy cesty domů. Konečně je po prázdninách otevřená knihovna, takže okolo pátý to voní ošmatanejma i nečtenejma knížkama, pak kafem z bistra u zastávky, pak je cejtit vlhko řeky, pak smrad friťáků ze stánků u metra, ještě puch spálený nafty a slabá sladká vůně pekárny, která akorát zavírá, a jak se blíží šestá, cejtím cestou domů daleko míň město, voní tam holý pole a tráva z golfovýho hřiště po levý straně, pak vlhká vůně farský zahrady plný krtinců a spadanejch jablek, pak na mě dusivě prskne kebab a vůně rýžovejch nudlí a tamarindu a chilli.
Už za tmy doma voní po večeři kafe a taky z koupelny meruňkovej šampon zabalenej v páře, která se z koupelny šine jako takový ty bloudivý kulatý keře, co jsou ve westernech.
A na zahradě to je v noci cejtit chladem a vadnoucíma kytkama a strachem ze spousty věcí; ty dny jsou teďka prostě kratší.