Kdyby byl Twitter hospoda

Je kousek po půlnoci, Růženka je v papundeklovým domečku a Eliáš se cpe za ní. Dokud tam není, přijde mi nepravděpodobný, že se tam oba vejdou. Růženka je tam pár vteřin utemovaná a pak proklouzne ven. Eliáš se uraženě pokouší otočit, nejde mu to, obtížně couvá, zakopne o práh, a je taky venku. Tyhlety paralely.

Byla jsem na Twitteru víc než čtyři roky, a to hodně. Nemá smysl rozebírat počet tweetů, prostě tam jsou. Odhadem to bude víc než pět milionů písmenek.

Tak teď si představte Twitter jako hospodu. Pozvete tam ženskou, která miluje pozornost a obecenstvo. Sedne si k pěknýmu stolu, kousek od baru, vidí na dveře, má i výhled z okna. Vařej slušně, sklo maj čistý, záchody taky. Tak tam dřepí a prozkoumává terén. Ke stolu si přisedají další lidi, s některejma prohodí pár slov, s některejma víc, až s nima občas jde před hospodu na cigárko, nebo jen tak pokecat, aby to neslyšeli ostatní.

V podniku přibejvají další hosti; už je docela zkušená, teda myslí si to, okoukne, někdy se dají do řeči, někdy si otočí židli tak, aby na toho novýho hosta neviděla. Na stole má spoustu fotek koček, nějaký knížky, muziku, jídlo, kafe, sem tam víno, hlavně červený.

Lidi si přisedaj a zase odsedaj, je jich tam docela hromada a někdy pomalu není slyšet hlasy těch pár lidí, kvůli kterejm v tý hospodě zůstala. Taky tam jsou hosti, který čekali před hospodou, až se tam uvolní místa k sezení, ale choděj dovnitř po jednom, a tak se tam dokola točej ty samý řeči. Pár jich stojí na baru a posílá panáky ke stolu štamgastů, a když se jdou vyčůrat, tak se navzájem trochu pomlouvaj. Taky si prohlížej, jakej má kdo kabát a jaký má na stole knížky a vyvozujou z toho všelijaký závěry.

Taky si vyprávěj, co dělali, koho budou volit, co čtou. Některý si ty knížky dokonce půjčujou, to je pěkný. Sem tam někdo za někoho zaplatí účet. A občas taky někdo odejde bez placení.
Vedle v salónku jsou nějaký paní, kterým občas nedopatřením vypadnou prsa z výstřihu a nějaký pánové, který jim něco šeptaj, a když si taková paní někam odskočí, šeptaj to samý úplně jiný paní.

Tak ta ženská začne ty fotky koček schovávat a některý historky vypráví docela potichu, protože společnost má fakt hodně členů. Taky si všímá, že si sice otočila židli, aby některý neviděla, ale když se někdo do tý hospody kouká zvenku, tak to vypadá, že jsou jedna společnost.

A pak jí dojde, kolik času tam strávila a že tam je slušně vydejchanej vzduch, že bude lepší jít domů a jenom občas chodit ven na skleničku a cigárko s kámoškama a kámošema, jak to dělala předtím, aby to nikdo uvnitř podniku neslyšel. Že tam není slyšet vlastního slova; že mluví tak, aby ji poslouchalo co nejvíc lidí. Že miluje drámo a divadýlko, ale nejlepší představení je takový, který má uvěřitelnej konec. A hlavně takový, který skončí včas.

Tak já to zkusím, skončit včas. Držte mi palce, jdu na odvykačku.

Přeju vám, abyste měli divoký srdce, soucit, drzý čelo, a vlastní hlavu.

(A kočku.)

Na půl plynu

Tohle je takovej spornej jev doprovázející mě asi čtyřicet let. Já se totiž nějak moc nesnažím. Ne, že by mi úplně chyběly ambice, ale jsem ochotná je naplňovat pouze tehdy, pokud mi to půjde samo. Mám celou dobu neuvěřitelný štěstí. Svoje místo kdekoliv jsem si vybudovala omylem a z nouze. Takový tý, která naučila Dalibora housti.

Třeba v jeslích jsem se, pokud si pamatuju, hrozně bála (všeho), a modlila jsem se, aby maminka zapomněla vystoupit na zastávce Krakov, a já s ní jela do lékárny. Nezapomněla, tak jsem dostala jeslovou uniformu, kostkovaný lacláče a byla zařazena do výchovně-pečujícího režimu. Byla jsem natolik malá, že jsem nebyla schopná jiné než pasivní rezistence. Tudíž jsem chodila a šmudlala látkovou plenku, a když se mi něco nelíbilo, hodila jsem si ji přes obličej. Po nějakým čase to v ostatních obyvatelích útulku pro potomky rodičů roztáčejících kola normalizace vzbudilo dojem, že nejsem úplně v pořádku. Mý první kroky k sebeurčení byly učiněny.

Ve školce jsem už byla frajerka. Furt jsem sice nechtěla bejt bez maminky, ale už jsem věděla, že se musím chopit příležitosti. Tak jsem nůžkama na papír v umývárce ostříhala Kopejskový ofinu, a pak z nervozity pozvracela (kakaem) prakticky celej náš stoleček. Myslím, že image blijící kadeřnice byla přinejmenším originální.

I na základce mě provázelo štěstí. Za prvý mi stačilo dávat trochu pozor, učit jsem se nemusela. Za druhý jsem byla fakt klikař. Pamatujte si takový ty písemky, jak jsme se v lavicích dělili na A a B, abychom neopisovali? Přísahám, že kdykoliv jsem byla A, tak kdybych bejvala byla B, nenapíšu ani ťuk. Nějak zázračně mi to tam padalo.

Na střední mě profesorka Oliberiusová rychle prokoukla a říkala, že jestli s touhle disciplínou odmaturuju, bude to největší překvapení v její učitelský kariéře.
Největší obavy jsem měla z dějěpisu, tam mi kvůli ne zcela pečlivýmu vyhejbání se jakýmkoliv jiným než školním aktivitám, alkoholu zejména, vznikly slušný mezery.
Cestou ke zkoušce mě napadlo, že třeba o Severu proti Jihu vím poměrně signifikantně hovno, tak jsem si to nastudovala, co kdyby. Jak čtenář tuší, vytáhla jsem si Sever proti Jihu. Po pár průměrně zahraných etudách "proboha, to ne!" jsem to odříkala a bylo.

Když jsem v Anglii hlídala děti, zapomněla jsem jednoho letního dne jedno ze tří v knihovně. Třetinový ztráty jsou z pohledu válečný strategie přijatelný, pro rodiče míň. Když jsem se v panice po asi 5 minutách vracela do knihovny, v očích obraz hrůzy – sociálka, zanedbání péče, vyhoštění ze země, doživotní zákaz vstupu na Ostrovy – paní knihovnice mi šla naproti a vedla provinilce. "Vy chudinko moje, vy jste ho šla hledat až ven, už je to v pořádku, ta potvůrka se nám schovala do skladu, podívejte, na něj, rošťáka!" Bylo to těsný.

V práci to je to samý. Jak si pečlivě připravím prezentaci, vyrazím včas, mám plnou nádrž, a s sebou kolegu nebo kolegyni, koktám jako idiot. Když jdu den předtím do pohostinství a způsobím si dietní chybu, spím čtyři hodiny, a pak to matlám cestou ve vlaku, je to jasný. Přijde jim to jako nejlepší strategie v galaxii.

Tak si prostě jedu na půl plynu. No, kde já mohla bejt, mít tu vůli.

Filtruju

Kolikrát jsem vedla s kamarády diskusi o (ne)škodlivosti socek a internetů obecně, tolikrát jsem narazila na malý názorový nesrovnalosti. Hodně těch chytřejších a odhodlanějších to na sociálních sítích dávno zabalilo, nebo aspoň minimalizovalo. Já se porád přesvědčuju, že to je v pohodě, že píšu a čtu jen to, co chci, a na Twitteru povětšinou dodržuju závazek "pobavit a neuškodit".

Často jsem slyšela teorii a jakýsi zahlcenosti informacemi, o neschopnosti filtrovat množství balastu. Pravda je, že perlu aby jeden pohledal. Nemyslím si, že fotky koček a moje historky o nich, odehrávající se v mojí hlavě, protože ty líný mrchy jsou aktivní asi 20 minut denně, na týhle skutečnosti cokoliv změní, natož k lepšímu, ale najednou koukám... už možná desátej člověk mi píše, že si četl ty mý neverending stories a "v sobotu si jedeme pro kočičku, dcera si ji moc přeje". V takovou chvíli horečně přemejšlím, jak napsat, že na Twitteru jsem s ručením omezením, že opravdu upřímně nedoporučuju prakticky nic z toho, co dělám. Teď si vemte ty křesla rozdrbaný, ty kytky zlámaný, těch peněz, co to stojí... aha, už mají koťátko, tak hodně štěstí.

Na sockách je hromada věcí, který nechci vidět. Fake news, nácci a komunisti; účty sdílející a lajkující bůhvíodkud postahovaný péčko ani nebudu komentovat. Účty, který jsou od pohledu fejk, účty, který se tváří opravdově, a taky jsou, ale je za tím obrovská hromada neštěstí a komplexů, nepochopitelných vzorců chování a neschopnosti vystrčit z nich nos, z čehož plyne, že tu bídu šíří dál. Ty jsem postupem času odfiltrovala a bylo zase dýchatelno. Naučila jsem se poděkovat za komentář, nebo to prostě nechala plynout. Nebo spíš, myslela jsem si, že jsem se to naučila.

K jádru pudla se blížím hodně oklikou, ale blížím. Dalším stěžejním bodem úspěchu mise Jak si seštelovat filtry na sockách je to, co budu pouštět ven, a s tím nutnost deklarovat, že ne všecko je tak úplně pravda, že často jde o snahu pobavit. A kdo to umí, ať hodí kamenem.

Dost mi pomáhá, že mám filtry nastavený už tak nějak defaultně. V mým světě je skutečně všecko maličko jiný; věřím, že i vy to tak částečně máte, ale možná si to neuvědomujete. Mám nějak nastavený priority. Některý věci prostě nevidím, což někdy ztěžuje život mýmu okolí a mně ho činí dočasně lehčím. Dočasně. Nevidím většinu vlastních chyb, vidím je až s odstupem. Nevidím pavučiny. Nevidím binec, kterej se mi nechce uklízet. Když si chci koupit nějakou drahou a zbytnou věc, tak se mi dokonce každým dnem zdá ta suma menší. Ne nižší částka, ale napsaná menším fontem, taková bezvýznamná a pomíjející. Narodila jsem se se schopností si plynule upravovat realitu. Ale na sockách to není doopravdy. Tak si víceméně bezstarostně proplouvám, chrlíce historky a kočky, a najednou mi začnou vysazovat motory. Protože jsem se to nenaučila dokonale, nechat věci plynout, furt jsem štelovala filtry těm ostatním, místo abych si dávala pozor, co to dělá se mnou.
Nedošlo mi, že si pouze myslím, že si vybírám, co chci vidět a číst, ale ve skutečnosti pozvolna dopřávám pozornost i lidem a věcem, který mi nic nepřináší a nebaví mě. Že i ty zajímavý věci jsem viděla pětkrát, protože lidi, který sleduju, sdílí prakticky totéž. A že opravdu nechci vidět patolízalství a servilnost nasměrovanou k internetovým, potažmo Twitter celebritám.
Prostě se mi ucpal filtr.

Porád mi přišlo, že zahlcená nejsem, že mě tu a tam něco ďobne, což mi pomůže vygenerovat pár jízlivých tweetů, a jedeme dál. A najednou koukám, jak se i o mý oblíbence, lidi, kterých si vážím, nebo prostě lidi se srdcem na dlani otírá kdekdo.

Tak tu sedím a čekám, až mi oschne ten vypranej filtr.

Jaroušek

Každej máme nějaký lidi, o který jsme přišli. Některý nám umřeli a zbylo po nich místo, kterým je s odstupem času příjemný procházet, a po některejch zůstalo místo, kterýmu se vyhejbáte jako čert kříži, protože odešli nějak brzo.

S někerejma jsme se přestali chápat a už se asi nikdy nepotkáme. Některý jsme možná ani potkat neměli. 

Pak nám zmizeli takovým tím přirozeným během věcí. Po škole, když jsme odešli z nějaký práce, pořídili si partnera neslučitelnýho s předchozím životním stylem, nebo jsme neměli čas a najednou pffůůůů a byli fuč. 

Někdy mě napadá, kde jsou teď ty kdysi vídaný lidi. Který jsem potkávala, ale nic moc o nich nevím. Učitelka dějepisu ze základky, milá dáma, která do vyprávění míchala různý bulvarizující historky, třeba o tom, že ve starým Řecku bylo pro muže vysokýho postavení typický mít – kromě ženy, dětí, velkýho domu a služebnictva – taky milence. Ona byla taková droboučká a měla tiziánový vlasy a nosila perly. No, a už to bylo pětadvacet let, kolik jí tehdy mohlo bejt? Přes čtyřicet, tak to teď asi neučí.

Nebo Jaroušek. Asi padesátník, kterej žil celej život s maminkou, a hezky se o sebe starali. Jaroušek vyrůstal v době, kdy bylo tady na vsi nepřijatelný žít s osobou stejnýho pohlaví, rodinu by tím přivedl do řečí. Ani nevím, jakou měl práci, ale měli velikou zahradu a pěstovali zeleninu a tu pak v sezóně jako přivýdělek rozváželi po domech. A Jaroušek taky rybařil. “Tak, mladá paní, ty vaše vlasy, to je dar, dneska tu máme květáček, křehkej, podívejte sama, brambory, dvě kila?, a tady, podívejte, kapr, vykuchanej, podkovy, tak to máme tři stovečky.” Maminka jezdila s ním, aby taky přišla mezi lidi.

Nebo hrobník. Posedával na lavičce na cestě na zastávku, volal na nás, když jsme spěchali na autobus, že nemáme spěchat, že on počká. V zimě říkal, že se mu to štosuje v chlaďáku, že se nedá kopat, v létě hodně pil. Vlastně i v zimě hodně pil. A najednou tam nebyl, určitě už umřel, ale nevzpomínám si, že bych viděla parte, a taky jsem si říkala, když umře hrobník, to přijede nějakej hrobník z vedlejšího města, mají nějakou úmluvu?

Jednou jsem viděla film, kde se dva lidi, který se potkali ve špatný době a nemohli se vídat, kdysi dávno, v předinternetovejch časech, domluvili, že si na sebe každej večer v devět vzpomenou. Tak to občas takhle dělám teda. Že si vzpomenu. 

Co já to tady vlastně

Tenhle střední věk má docela zřejmý výhody. Nejste o nic chytřejší, jen jste místy ošoupaný, jak po vás proběhly hloupý očekávání a ošklivý zklamání, až vám je leccos jedno.
Celej život se nějak pracovně nebo osobně prosazujete a najednou zjistíte, že tam máte autopilota, a i to vám je vlastně jedno.

Všechny ty malý radosti, někam vyrazit na výlet, uklidit dům a koupit novej polštář nebo ručníky, upéct koláč, jít na skleničku – to jsou jenom takový malý záchytný body, který vás najednou jenom rychlejc vracej' do kolotoče nikam nevedoucí nutný rutiny. Zničehonic se z nich stanou pomníčky zoufalý snahy udělat aspoň nejakej den jinej.
Troufale zavřete oči u knížky a zabloudíte v nějakým jiným životě s nadějí, že bude natolik krásnej a barevnej, že uvěříte, že takovej možná jednou bude i váš. Ten příští, nejspíš. Do třiceti, nanejvejš. Nebo bude ten život literárního hrdiny tak kardinálně posranej, že ten váš obyčejnej bude vypadat doslova nablejskanej samou smysluplností, pomocí bližním, sebevzděláváním, nemrháním ho po sockách s jiskřičkou naděje, že se v temnejch zákoutích zjeví vaše osudový cokoliv. Nějaká vyšší autorita, která vám řekne, že vaše dosavadní konání je úplně dobrý. Která vám milosrdně řekne věci, který jste chtěli slyšet. Takže lži.

Tak si říkám, co já to tady vlastně... Vyrábím si pohlednou krustičku z vtípků o vlastní prokazatelný nešikovnosti až neschopnosti (zaparkovat na první pokus, nepobryndat se u oběda, neříct celej den ani jedno spostý slovo, kurva), zčásti hranýho nadhledu nad tím vším, s občasným laciným náznakem, že jsem u toho vlastně velmi roztomilá a že jsem designově celkem dobrá, na ty léta. Taky dělám mocný píár všem kočkám světa, snažím se nějak do všech těchhle šustivejch obalů schovat strach, že hraju divadýlko sama sobě a jistotu, že žádný zvláštní ambice už vlastně ani nemám.

MLC

Tuhle jsme čekaly s kamarádkou na autobus a koukaly na projíždějící auta.
"Co to vlastně znamená to MLC?"
"Nevím, možná midlife crisis?"

Krize jak malovaná. Nějaký ty fyzický změny a lupající klouby jsem v tomhle věku čekala, ale nečekala jsem, že pomalu přestanu snášet lidi s výjimkou tak asi dvaceti jedinců.

Nedokázala jsem potisící poslouchat o nóbl dovolený v exotických krajích, ztracených kufrech, digitálních nomádech a jejich objevování Berlína nebo Islandu, nových autech, bytech na Letný "jinde bych žít nemohl, tady to žije", slow fashion a obědech za pětikilo.
Přestalo mi vadit, že neumím nic jedinečnýho, nebo že jsem neobjevila nějakou planetku, ale objevila se neochota čelit tomu, že mě někdo imrvére školí a někam šteluje. Doopravdy nebo online. Je mi přes čtyřicet a furt mám někde bejt, splňovat něčí očekávání, vyplňovat tabulky a projevovat vděk za věci, o který se neprosím, a jánevimco ještě.

Tak jsem si podobně jako ve filmu Yes Man řekla, že stačilo, jenom naopak.

Jak to bylo na jednoduchý na sockách, kde jsem přestala sledovat věci, který mě unavovaly, snůšky kryptoproblémů, attention whores nevalný úrovně, pseudointelektuály a bájivce, tak v reálným životě to šlo ztuha.

Tak jsem poprvé řekla, že o koučink, který ze mě udělá nejlepší obchodnici ve vesmíru, nestojím, že dovolenou budu oznamovat, nikoliv o ni žádat.
Že člověk, kterej nebyl ochoten investovat čas ani cokoliv jinýho do vnoučat, poněkud ztratil právo komentovat jejich prospěch.

Akorát se teda v noci občas budím a bojím se, že se jednou probudím jen s kočkama.

Žijí, zdrávi?

Jak jsem tuhle spadla z kola a mám ty tři štychy, tak jsem musela na tetanovku a nějak vyšlo najevo, že jsem byla u lékaře naposled před léta Páně 2005 a že by bylo vhodný se dostavit na prevenci.
Všecko bylo cajk až do chvíle, kdy pan doktor revidoval rodinnou anamnézu a zeptal se: "Rodiče žijí, jsou zdrávi?"
To  by se opravdu mohlo stát, že... to se mě přece takhle nemůže ptát, může mi vyčítat kouření nebo kila navíc, ale nemůže tohle, tady se řeší moje fyzická schránka, a ne, že tu jednou s bráchama budeme sami.
Si říkám, jestli bychom se chovali jinak s vědomím, kolik komu z nás zbejvá času. Jak snadno plejtváme časem, jak snadno někoho zavrhneme a opustíme, protože se domníváme, že máme spoustu času a příležitostí.
A jak je ten konec vlastně blízko.