Před rokem jsem v autobusu koukala někomu přes rameno do telefonu, to je taková moje záliba hned po pití tuzemáku z plastovejch panáků a sbírání vajglů v Sherwoodu. No a viděla jsem tam něčí otevřenej Twitter a úplně mě to šokovalo, protože to byl jinej Twitter, než jsem měla já, prostě ten člověk – ani nedokážu říct, jestli to byl kluk, nebo holka, nebo jestli to mělo chapadla, tak moc mě to vykolejilo – sledoval jiný lidi. Říkala jsem si, jak je možný, že tohle jsem si ve svý omezenosti vůbec nepřipustila, že se každej dívá ven jiným průzorem, že některý věci prostě nevidí.
Tyjo, co když se mi to stalo víckrát, že ty důležitý věci byly za rohem, ale já jsem je těsně minula a je to jako v tom filmu, jak Gwyneth Paltrow jede domů a buď jí ujede, nebo neujede metro, a ona zjistí, nebo nezjistí něco fakt zásadního a její život je v tu chvíli na křižovatce, ale ona to netuší. Co když jsem na Googlu už neklikla na další výsledky a zrovna tam bylo to, co jsem hledala, co když jsem poslala mraky lidí do hajzlu těsně předtím, než jsem mohla zjistit, že to jsou citlivý duše, potácející se ve spleti pocitů, zatímco já je měla za prolhaný hajzly. No, to asi ne, tak pěknej svět není.
Vybavila jsem si spoustu knížek, který jsem nedočetla, a možná zrovna na dalších stránkách, který už asi nikdy nebudu číst, bylo něco, co by mi otevřelo oči. A filmy, který jsem vypnula dřív, než měl hlavní hrdina šanci se nějak projevit, a třeba zrovna ten film by mě rozbrečel nebo přiměl přemejšlet.
Docela bych to chtěla vidět zfilmovaný (ale chtěla bych, aby to bylo maďarsky a simultánně tlumočený Danou Hábovou), můj dosavadní příběh bez pointy, třeba tam byla nějaká křižovatka, kterou jsem projela na červenou a ještě zapomněla odbočit.
Žádné komentáře:
Okomentovat