Jako každej kvartál na mě dopadl ten pitomej splín, že nejsem taková, jaká bych potřebovala bejt.
Hledala jsem včera bráchovu fotku, když byl malej – jsme tam spolu v ZOO a vedle mě je kamarádka Miluška, která bydlela na konci ulice a brácha je malej a culí se a já mám takovej lehce ofrněnej ksicht, že byste mi vrazili facku. No, tak takhle já to mám porád.
Jenže furt mě něco žere. Včera jsem se musela smát, v jednom zúžení na dálnici za Budějcema jsem viděla nějaký tři chlapíky v tom svahu, co vede k dálnici, dva dolejvali benzín do sekačky a jeden jenom tak zevloval. Fakt mě pobavilo, že tam sekaj trávu, ponivač byla úplně suchá a šedožlutá, ale vono to až tak kór moc vtipný není, když si uvědomím, že dělat v reklamce je dost podobný, vona ta tráva je taky suchá a my děláme, že je co sekat, ale co už.
No, furt mě něco žere. Že mám spoustu závislostí, a nemyslím teď kafe a cigára, ale spíš jak lpím na některejch lidech víc, než si ty lidi budou kdy schopný domyslet, jak mi záleží na jejich přízni a pozornosti.
A taky mě žere, jak se neumím vysrat na všelijaký hry a taky to, že se bojím, že pracovně neuspěju a vadí mi, že mám nejspíš nějaký ambice, radši bych žádný neměla a uspěla jen tak ležérně, mimochodem, ale to se prostě nestává, tak mám ten ofrněnej výraz jako před třiceti rokama v tý zoologický, abych vypadala nad věcí.
Ale nejsem, hrozně se bojím, o rodiče, který začali stárnout, taky že moje děti s sebou vlečou ty samý běsy co já, že jsou v úplně divným světě, kterej už nedokážu odhadnout, plným nějakejch influencerů, divnejch virulentních existencí.
Taky mě žere, že vím, že nejlíp by mi bylo, kdybych uměla psát a bydlela někde u lesa, ale neumím nic, čím bych se tam uživila, a navíc se se mi teďkonc stává, že nemůžu ani stát s lidma na zastávce, natož jet tramvají, tak jdu do práce kus pěšky, ale takhle to nemůžu řešit, že jo.
Tak zas za čtvrt roku.
Žádné komentáře:
Okomentovat