Oříšky

Okolo šestý začalo pěkně pršet, a jak jsem spěchala se skloněnou hlavou, aby mi nezmokly brejle... hele, oříšek, šup do kapsy.
Pokaždý si vzpomenu, jak mi Johanka říkala, jak si vyprávěly s kámoškou, jak se jim změnil svět, když se jim narodily děti, a ta kámoška říkala, viď, já třeba vždycky kupovala vlašský ořechy na vánoční cukroví v krámě a teď jsem jich na procházkách nasbírala tolik, že do krámu nemusím a to budu píct šest druhů a Johanka říkala, že to myslela jinak, ale tohle je taky dobrý.
A taky na toho krkavýho pána z podskalí, co nás sprdnul, že sbíráme ořechy z trávy a chodníku na ulici, tak jsme je teda nechali a když jsem se vraceli, tak byly rozmydlený na kaši, protože pod tím stromem šíboval někdo s avií a po těch oříškách zbyly pověstný mastný fleky.
To byla totiž ta avie, která jednou porazila velikýho zrzavýho kocoura, kterej se jmenoval nejspíš Karel, ale my mu říkali Šustr. Bydlel v klempírně na statku a byl to přísňák, jednou ho totiž trefila avie a odhodila ho našim na předzahrádku a máma volala panu Šustrovi, že to Karel koupil, že ho jde sebrat a ať si pro něj přijde, ale když vyšla před dům, Karel se začal sbírat sám a když přišel pan Šustr, tak si Karel si myl kožich a vypadal líp než kdy jindy. A Šustr, teda ten kocour, byl od tý doby eště větší frajer, takže když po něm jednou vyjel nějakej kříženec Kerbera, tak ležel úplně nevzrušeně u buxusů a definitivně se rozhodl, že na náměstí a ve statku je prostě šéf.
Jo a ty oříšky, na ty jsem málem zapomněla. Ty první, s tenkou šlupkou, která se dá sloupnout, křehký, to je něco. Nebo ty zralý, takový ostřejší, který dávala babička do štrůdlu, ona tam dávala taky rozinky, který máčela v rumu a já jsem je jako malá ujídala, a jak jsem byla prcek, tak jsem byla hned zmatlaná a obvykle jsem usnula stočená v křesle. To se vlastně moc nezměnilo.