Límečky

Práce je dost, tak je potřeba si trochu přispat a teď eště tohle... autobus nikde, už deset minut zpoždění, prší a je hezkej vzduch, listí voní trochu hořce a rozvázala se mi tkanička, jenže v jedný ruce mám kabelku a v druhý deštník, tak já nevim co teď, támhleten pán v hábitu by mi mohl pomoct, když jeho šéf umřel za cizí hříchy, tak zašněrovat botu by ho nezabilo, aha, sakra, mluví německy a já zrovna nevím, jak se řekne tkanička a zašněrovat už vůbec.
V metru už je poloprázdno, jedu pozdě, akorát si nemůžu vzpomenout, co je za den, nejspíš středa, jestli ne, tak jsem tu popelnici ráno vytáhla před barák zbytečně.
Představuju si bubliny nad lidma, ale místo přímý řeči by tam bylo "Josef, 43, žena, děti, hypo, nemá čas na kámoše, na dětský sny si už skoro nevzpomíná, středně šťastnej".
Na schodech z metra za sebou slyším nějaký holky, jak potichu říkaj "ta se toho nebojí" a říkám si, kdo se čeho nebojí, možná mám na sobě něco blbě, ale čert to vem.
Už jen trochu poprchává, okolo jde starší pár, on je takovej ten typ, co bejval frajer a furt na sebe dbá, jde docela svižně, je hezky oblečenej, vedle něj drobná babička, má pršiplášť a šátek přes vlasy, ale ne babskej, spíš takovej, jako nosily filmový hvězdy do kabrioletu; tak mi přijde, že ty dva nejsou manželé, ale že se spíš potkali až teď... no a tý paní kouká zpod kabátu límeček z krajky, tak jsem si vzpomněla, že babička měla krajkový límečky a ty si podle potřeby různě přehazovala mezi různejma šatama a ty tak byly pokaždý trochu jiný.
Kdyby tyhle dny měly nějaký límečky, aby byly pokaždý trochu jiný, ale to nejspíš nebudou.