Napadlo mě, že si sem zapíšu, jak se zrovna mám. Mám se dobře, vaří tu dobře, pozdravujte doma. Vlastně tu vařím já, takže výborně.
Taky bych si ráda zapsala, že jsem rozpačitá sama ze sebe. Mám obavu, že mám poruchu prožívání zlomovejch životních událostí. V půlce května jsem skončila v práci, normálně jsme se dohodli a furt jsem čekala, jak to bude špatný, nějakej propad, ale nic takovýho nepřišlo, jen takovej stojatej vzduch pár dní. Poslala jsem na pár míst životopis a hodněkrát mi přišla odpověď, že nemám chodit a taky mi párkrát přišlo, že mám přijít na pohovor. Taky jsem to napsala kámoškám a najednou mi hledalo práci pět lidí. No a za dva tejdny jsem tu práci zase měla. Mezitím jsem se tak různě flákala, do ničeho se mi nechtělo, byla jsem unavená, ale přečetla jsem hromadu knížek a naplánovala samý velký věci, který jsem ale většinou zapomněla; pro začátek vytřídím ty letitý kompoty a džemy, to by mohlo stačit.
Zjistila jsem, že když někam jdu, kočky spěj v ložnici, kdežto když jsem doma, spěj na křesle, aby viděly do kuchyně.
Poprvý jsem viděla pošťačku, která nosí dopoledne dopisy.
Absurdita popisků pracovních pozic mě dovedla k úvaze, že moje práce je docela nesmysl, i když je měřitelná penězma i divákama. Jenže doktorka, hasička, nebo policajtka ze mě už těžko bude, tak jsem se zakotvila v alibistický pozici, že ta hra je otevřená a dobrovolná a obchod všeho druhu tu byl odjakživa, i když z chrámu Páně by nás vyhnali, tak jakýpak copak.
Zasadila jsem petůnie, byla jsem volit, koukala, jak extrémismus zvolna vaří Evropu jako tamtu blbou žábu, která si nevšimne, že se jí ta voda ohřejvá víc a víc, až je úplně uvařená; koukala, jak ode dna odraženej Hamáček přijímá vzkaz od voličů a Andyho čubčí skvarda boduje.
Taky jsem byla na kafi za kamarádkou a v sobotu na koncertě a konečně jsem posekala trávu. Ještě se musím stavit za Růženkou, za prvý jen tak a za druhý se podívat na štěňata. Prej už koukaj.
Taky si chci zapsat, jak mi na málo věcech doopravdy záleží, na rodině a kamarádech a taky na práci jo, jinak to je slabota. Asi mám prostě porád štěstí, že jsem nikdy o nic moc nebojovala a ani na nic nečekala. Fakt se skoro stydím, když čtu, jak někdo roky studoval, pak dřel, aby získal skvělou pozici ve firmě, případně sloužil přesčasy v nemocnici a po nocích studoval. Tak to teda respekt, ale nic pro mě. Nemám ambice. Chci mít dobrý vztahy, chci mít nezbytný peníze a kousek víc, nechci bejt zbytečná a chci se bavit.
Tuhle jsem měla cukání se podívat na Twitter, byla zrovna teplo, tak jsem představila fotky piva a sluníčkem opalovaných nohou a nějaký ty dvojsmysly, politický glosy a už jsem to cukání neměla, tak snad jsem z toho venku.
Jinak to je furt stejný.
