Jako pokaždý

Jako každej kvartál na mě dopadl ten pitomej splín, že nejsem taková, jaká bych potřebovala bejt.
Hledala jsem včera bráchovu fotku, když byl malej – jsme tam spolu v ZOO a vedle mě je kamarádka Miluška, která bydlela na konci ulice a brácha je malej a culí se a já mám takovej lehce ofrněnej ksicht, že byste mi vrazili facku. No, tak takhle já to mám porád.
Jenže furt mě něco žere. Včera jsem se musela smát, v jednom zúžení na dálnici za Budějcema jsem viděla nějaký tři chlapíky v tom svahu, co vede k dálnici, dva dolejvali benzín do sekačky a jeden jenom tak zevloval. Fakt mě pobavilo, že tam sekaj trávu, ponivač byla úplně suchá a šedožlutá, ale vono to až tak kór moc vtipný není, když si uvědomím, že dělat v reklamce je dost podobný, vona ta tráva je taky suchá a my děláme, že je co sekat, ale co už.
No, furt mě něco žere. Že mám spoustu závislostí, a nemyslím teď kafe a cigára, ale spíš jak lpím na některejch lidech víc, než si ty lidi budou kdy schopný domyslet, jak mi záleží na jejich přízni a pozornosti.
A taky mě žere, jak se neumím vysrat na všelijaký hry a taky to, že se bojím, že pracovně neuspěju a vadí mi, že mám nejspíš nějaký ambice, radši bych žádný neměla a uspěla jen tak ležérně, mimochodem, ale to se prostě nestává, tak mám ten ofrněnej výraz jako před třiceti rokama v tý zoologický, abych vypadala nad věcí.
Ale nejsem, hrozně se bojím, o rodiče, který začali stárnout, taky že moje děti s sebou vlečou ty samý běsy co já, že jsou v úplně divným světě, kterej už nedokážu odhadnout, plným nějakejch influencerů, divnejch virulentních existencí.
Taky mě žere, že vím, že nejlíp by mi bylo, kdybych uměla psát a bydlela někde u lesa, ale neumím nic, čím bych se tam uživila, a navíc se se mi teďkonc stává, že nemůžu ani stát s lidma na zastávce, natož jet tramvají, tak jdu do práce kus pěšky, ale takhle to nemůžu řešit, že jo.

Tak zas za čtvrt roku.

Šimpanzí zadky

Tuhle jsem se pracovně zaobírala tím, co přitahuje lidskou pozornost. V televizi, na internetu a na sociálních sítích. Analyzovala jsem muže, ženy, mladý, starší, různě vzdělaný. V datech lze najít nějaký vzorce chování, ale horko těžko najdete nějakej jednotící prvek. Nejspíš to budou emoce, ty lidem chybí, tak je sosají aspoň takhle. Víme, že krásný obrázky a dokonalý zvuk, který ty emoce vyvolávají, je možný snadno vyrobit, stačí mít nápad a peníze, a můžete klidně prodávat štěrk nebo vzduch v oblemcaný zavařovačce.
No a pak jsme si s bráchou a švagrovou otevřeli na dovolený láhev vína a pak eště jednu a brácha mi říkal, že nedávno četl nějakej výzkum chování v šimpanzích skupinách, z kterýho vyplynulo, že níže postavení členové tlupy se rádi a déle dívají na zadky výše postavených členů. I když mají ty zadky uplně stejný. Trochu jsem ten vzorec chování viděla v lidský aktivitě.
Tak bacha, abyste přes dosažený vzdělání a všecky zkušenosti vlastně jenom nečuměli na cizí prdel.

Úhel pohledu

Před rokem jsem v autobusu koukala někomu přes rameno do telefonu, to je taková moje záliba hned po pití tuzemáku z plastovejch panáků a sbírání vajglů v Sherwoodu. No a viděla jsem tam něčí otevřenej Twitter a úplně mě to šokovalo, protože to byl jinej Twitter, než jsem měla já, prostě ten člověk – ani nedokážu říct, jestli to byl kluk, nebo holka, nebo jestli to mělo chapadla, tak moc mě to vykolejilo – sledoval jiný lidi. Říkala jsem si, jak je možný, že tohle jsem si ve svý omezenosti vůbec nepřipustila, že se každej dívá ven jiným průzorem, že některý věci prostě nevidí.
Tyjo, co když se mi to stalo víckrát, že ty důležitý věci byly za rohem, ale já jsem je těsně minula a je to jako v tom filmu, jak Gwyneth Paltrow jede domů a buď jí ujede, nebo neujede metro, a ona zjistí, nebo nezjistí něco fakt zásadního a její život je v tu chvíli na křižovatce, ale ona to netuší. Co když jsem na Googlu už neklikla na další výsledky a zrovna tam bylo to, co jsem hledala, co když jsem poslala mraky lidí do hajzlu těsně předtím, než jsem mohla zjistit, že to jsou citlivý duše, potácející se ve spleti pocitů, zatímco já je měla za prolhaný hajzly. No, to asi ne, tak pěknej svět není.
Vybavila jsem si spoustu knížek, který jsem nedočetla, a možná zrovna na dalších stránkách, který už asi nikdy nebudu číst, bylo něco, co by mi otevřelo oči. A filmy, který jsem vypnula dřív, než měl hlavní hrdina šanci se nějak projevit, a třeba zrovna ten film by mě rozbrečel nebo přiměl přemejšlet.
Docela bych to chtěla vidět zfilmovaný (ale chtěla bych, aby to bylo maďarsky a simultánně tlumočený Danou Hábovou), můj dosavadní příběh bez pointy, třeba tam byla nějaká křižovatka, kterou jsem projela na červenou a ještě zapomněla odbočit.

Kratší dny

V kanclu a na schůzkách to jsou samý ratingy a sledovanosti a všelijaký lidský hry bez pointy a taky slevy a jánevimco a vlastně prodáváme čas, jenže tenhle čas je divnej, nikdy nedojde, leda byste vypnuli elektriku; porád se objevujou nový časový sloty a kdyžtak se dá vložit čas i do programu, když je ten pořad hodně zajímavej.
Aspoň že venku to není hlavou dolů a má to nějaký neohebný pravidla, takže když vystrčím čenich z kanceláře, je tam teď cejtit podzim, syrová vůně půdy a podzimního ovoce. Hlavně čas tam běží tak, jak má, nedá se koupit, natož prodat, ráno i večer má stejnou hodnotu, a taky tam není žádnej primetime.
Akorát se nepočítá po vteřinách, jako v televizi; hlavní měnou jsou spíš lidi a zážitky. To je jedinej prime, lidi, na který se těšíte a spolíháte.
Nojo, lidi středního věku jsou takhle na konci léta takový patetický, jak to na ně sedá.
Mám ráda tyhle časový a pachový stopy cesty domů. Konečně je po prázdninách otevřená knihovna, takže okolo pátý to voní ošmatanejma i nečtenejma knížkama, pak kafem z bistra u zastávky, pak je cejtit vlhko řeky, pak smrad friťáků ze stánků u metra, ještě puch spálený nafty a slabá sladká vůně pekárny, která akorát zavírá, a jak se blíží šestá, cejtím cestou domů daleko míň město, voní tam holý pole a tráva z golfovýho hřiště po levý straně, pak vlhká vůně farský zahrady plný krtinců a spadanejch jablek, pak na mě dusivě prskne kebab a vůně rýžovejch nudlí a tamarindu a chilli.
Už za tmy doma voní po večeři kafe a taky z koupelny meruňkovej šampon zabalenej v páře, která se z koupelny šine jako takový ty bloudivý kulatý keře, co jsou ve westernech.
A na zahradě to je v noci cejtit chladem a vadnoucíma kytkama a strachem ze spousty věcí; ty dny jsou teďka prostě kratší.

V pondělí před půlnocí

Tohle je zvláštní doba, je čas jít spát, ale taky je potřeba dokoukat epizodu seriálu, jsou tam vrahovi blíž a blíž; doma je ticho, všichni spí, zvenku je slyšet jen sem tam projíždějící auto a všecko je trochu ostřejší, spíš emočně než smyslově. Každá zpráva a každá písnička teď mají úplně jinej náboj a ozvěnu, protože mají přesný adresáty.
Displej na chvíli ztmavne, takže je z něj zrcadlo, tak tam zahlídnu poctivejch čtyřicet, tohle bych už neukecala. Sundám si brejle, oči chvíli přeostřujou, chytaj se kresby na prostírání, další epizoda se načítá, na displeji vidím furt sebe, zatím docela drobný vrásky a stopy únavy a rozmazaný stíny, na hřbetech rukou mám lesklý šmouhy v barvě kafe, jak jsem si ty oči protřela, nemusím nic hrát, ale stejně na sebe povytáhnu obočí, než se napiju čaje.
Z kuchyně se ozve plácnutí tablety do myčky, kocour, kterej chrupe na schodech, jí nevrle odpoví, pauznu seriál a koukám místo toho z okna do louží světla, který dělají lampy; léto už je za půlkou a vzduch je chladnej, to se ví. Do lokte mi ducne kocour, kterej se diví, co mu fušuju do řemesla, zírání z okna je jeho práce.
Zamotám si jeden pramen vlasů, aby mi nepřekážel a jak tak koukám přes ofinu, říkám si, co když vidím svět trochu jinak, jak mám možnost to ověřit, co když týhle barvě všichni říkáme modrá, ale každej ji vidí jinak, třeba ji ostatní vidí víc do zelena, a co když to tak je i s ostatníma věcma.
Že máme ty spřízněný duše daleko a i když vás někdo miluje, nemá šanci vás vytrhnout z proudu, když se takhle pondělí překlápí ke konci a vy jste v tý splínový řece a proud vás táhne dál, je spletenej z marnosti a bezradnosti a vědomí, že štěstí neexistuje, jen jeho deriváty.

Doba ledová

V době bronzový se lidi naučili vyrábět slitinu mědi a cínu. V době ledový bylo sucho a prašno a pak byla Země pokryta ledem. Podle všeho teď máme dobu informační, síťovou. Každej žblept se šíří rychlostí světla a za 3% slevu na šunkovej salám lidská bytost předá kdejakýmu řetězci osobní údaje. Furt tu máme lidi, který se objevujou nový věci, ale pozornost mají vyndaný kozy nějaký pseudocelebrity na večírku. Nic novýho.
Člověče, postůj a přemejšlej, komu dopřáváš pozornost a přízeň, než se ti to sesype pod rukama. Vážně se chceš na sockách prezentovat vysmíváním se čemukoliv, tvorbou vlastního PR, byť jediný, cos stvořil, je blog sporný kvality? Fakt tam chceš mít fotky prsou v plavkách nebo bez? Smažeš to, než tvý děti vyrostou, nebo než to najdou jejich spolužáci? Nebo trváš na tom, že to jsi ty a jsi stejnej/stejná v opravdovým životě (pro lidi pod 25 - irl) a má to tak (tam) bejt?
Znáte pojem zájmový sdružení, žejo. Taky existujou různý kluby. Jsou tam chovatelé suchozemských želv, modeláři, šachisti. Jsou to tedy uskupení lidí, který mají něco rádi, zajímá je to. Možná to vidím nakřivo, ale doba síťová (už ten název trochu naznačuje, že to má díry, hehe) je doba uskupování lidí, který něco nemají rádi nebo se něčeho bojí, samoty nejspíš,  a lidí, který tvořej clustery. V takovým clusteru se řekne, že holky z Instagramu jsou krásný a holky z Twitteru chytrý. Nabalí se na to hromada validátorů – uživatelů, který daný tvrzení budou rozvíjet a lajkovat. Bodejť by ne. Protože jsou členy, protože to okolo nich tvoří ochrannej val.  Nenašli se navzájem proto, že by chtěli sdílet zájem o něco, ale proto, že na internetu je získání zájmu a pozornosti snazší a snazší je především získat pocit, že nejsou sami.
Člověče, postůj a přemejšlej. Slyšels o tom, že telefony poslouchají a pak ti nabízejí reklamu podle toho, o čem mluvíš? Fakt by se jim to vyplatilo? Není to spíš tak, že jsi podle chování na síti předvídatelnej? Nebojíš se toho, že jsou tvý emoce, vyhledávání, vyplněný kvízy, přečtený články a prohlídnutý obrázky sumarizovaný do nul a jedniček, zatímco velmi pravděpodobně neznáš lidi u vás v ulici jménem? Já teda jo.

P.S.
Po měsících bez denního kontaktu se sockama považuju za skoro strašidelný, jak je tahle konstrukce životaschopná a dravá, dostala se ke mně, i když jsem ten den zapnula jen Počasí a Kalendář. Bohužel teda tweet o tom, že něčí psi zabili kočku.

Tak normálně

Napadlo mě, že si sem zapíšu, jak se zrovna mám. Mám se dobře, vaří tu dobře, pozdravujte doma. Vlastně tu vařím já, takže výborně.

Taky bych si ráda zapsala, že jsem rozpačitá sama ze sebe. Mám obavu, že mám poruchu prožívání zlomovejch životních událostí. V půlce května jsem skončila v práci, normálně jsme se dohodli a furt jsem čekala, jak to bude špatný, nějakej propad, ale nic takovýho nepřišlo, jen takovej stojatej vzduch pár dní. Poslala jsem na pár míst životopis a hodněkrát mi přišla odpověď, že nemám chodit a taky mi párkrát přišlo, že mám přijít na pohovor. Taky jsem to napsala kámoškám a najednou mi hledalo práci pět lidí. No a za dva tejdny jsem tu práci zase měla. Mezitím jsem se tak různě flákala, do ničeho se mi nechtělo, byla jsem unavená, ale přečetla jsem hromadu knížek a naplánovala samý velký věci, který jsem ale většinou zapomněla; pro začátek vytřídím ty letitý kompoty a džemy, to by mohlo stačit.

Zjistila jsem, že když někam jdu, kočky spěj v ložnici, kdežto když jsem doma, spěj na křesle, aby viděly do kuchyně.

Poprvý jsem viděla pošťačku, která nosí dopoledne dopisy.

Absurdita popisků pracovních pozic mě dovedla k úvaze, že moje práce je docela nesmysl, i když je měřitelná penězma i divákama. Jenže doktorka, hasička, nebo policajtka ze mě už těžko bude, tak jsem se zakotvila v alibistický pozici, že ta hra je otevřená a dobrovolná a obchod všeho druhu tu byl odjakživa, i když z chrámu Páně by nás vyhnali, tak jakýpak copak.

Zasadila jsem petůnie, byla jsem volit, koukala, jak extrémismus zvolna vaří Evropu jako tamtu blbou žábu, která si nevšimne, že se jí ta voda ohřejvá víc a víc, až je úplně uvařená; koukala, jak ode dna odraženej Hamáček přijímá vzkaz od voličů a Andyho čubčí skvarda boduje. 

Taky jsem byla na kafi za kamarádkou a v sobotu na koncertě a konečně jsem posekala trávu. Ještě se musím stavit za Růženkou, za prvý jen tak a za druhý se podívat na štěňata. Prej už koukaj.

Taky si chci zapsat, jak mi na málo věcech doopravdy záleží, na rodině a kamarádech a taky na práci jo, jinak to je slabota. Asi mám prostě porád štěstí, že jsem nikdy o nic moc nebojovala a ani na nic nečekala. Fakt se skoro stydím, když čtu, jak někdo roky studoval, pak dřel, aby získal skvělou pozici ve firmě, případně sloužil přesčasy v nemocnici a po nocích studoval. Tak to teda respekt, ale nic pro mě. Nemám ambice. Chci mít dobrý vztahy, chci mít nezbytný peníze a kousek víc, nechci bejt zbytečná a chci se bavit. 

Tuhle jsem měla cukání se podívat na Twitter, byla zrovna teplo, tak jsem představila fotky piva a sluníčkem opalovaných nohou a nějaký ty dvojsmysly, politický glosy a už jsem to cukání neměla, tak snad jsem z toho venku.

Jinak to je furt stejný.