Podle Wikipedie je pro generaci Z typický život online a ve vysokém tempu.
Hahahahahaha.
Sobota.
"Zlatíčko, ráda bych zítra vyrazila okolo desáté. Ráno."
(po 5 minutách)
"Mluvilas na mě?"
"Ano, říkala jsem, že bych ráda..."
"Já jsem tě slyšela."
"Tak proč se ptáš?"
"Zkouším, jestli si to pamatuješ."
(hluboký nádech, výdech, nádech, výdech)
Neděle, 8:30
"Vstávejte, snídaně, pojedeme na výlet!"
"My?"
"Ano."
"Teď pojedeme?"
"Ano."
"Kam?"
(tlumeně) "Tímhle tempem leda do prdele."
"Heeeej... do prdele nejedu."
"Promiň, měla jsem na mysli Český ráj."
"K" (už neříkají OK, je to dlouhý, říkají "K".)
10:30
"Už bychom mohli vyrazit."
"Ups, to nedávám, musím si umejt vlasy."
(hluboký nádech, výdech, nádech, výdech)
11:30
(nervózně) "Mohli bychom už jet, prosím?"
(uvolněně) "Nevim, co si mám vzít na sebe...."
(hystericky) "Některou ze svých osmiset mikin třeba?"
"Cožeee?"
"Vem si prostě nějaký voblečení, kurvadrát, já už nevim!"
"Buď dobrá."
(hluboký nádech, výdech, nádech, výdech)
"Mikinu myslíš jakou k těm botám?"
"Jakejm?"
(povzdech) "No to nevim právě. Mám si vzít bílý?"
"Jdeme do lesa, ne na Fashion Week!"
(udiveně) "My nejdeme na Fashion Week?"
"Ne."
"Ale budou tam lidi."
"Velmi pravděpodobně."
"K."
...
"Tak já si vezmu falcony."
"Buď tak hodná."
12:30
(umytá koupelna, kuchyně, vypitá třetí káva)
(radostně) "Heeeej, mám vyfénovaný vlasy, už jen make-up a můžu!"
"Neuspěchej to."
(podrážděně) "To byl sarkasmus?"
"Kdepak, miláčku."
"K."
13:00
"Najíme se cestou?"
"No jestli se chceme vrátit, než padne sníh, tak budeme muset."
"Hele, a chtělas vůbec děti?!"
"Nechtěla, ale co už."
13:15
(v autě)
"Můžete koukat ven a ne do mobilů?"
(dvojhlasně) "Proč jako?"
"Protože jsem to řekla."
(jeden k druhému) "Kámo, hele, random srnka."
13:45
"Tak jsme tady, vystupovat."
(otevře dveře a rychle je zavře) "Tyvole, tam je zima, nikam nejdu."
"Ale jdeš."
"K."
...
"Jakoby já asi nastydnu."
(podruhé promlouvá od 13:15) "Same."
"Už tam budem?"
"Děláš si prdel?!"
"LOL. Jo. Buď dobrá."
16:00, cesta zpět
(ležérně ze zadních sedadel)
"Ale bylo tam hezky třeba, neříkám nic."
úterý 29. října 2019
sobota 26. října 2019
Holčičko moje
Ahoj,
moc si přeju, aby na tohle existovalo očkování.
Očkování proti lidem uvnitř suchejm jako troud, který si do Tebe budou projektovat vlastní představy a Ty budeš věřit, že to je doopravdy. Abys poznala, že jim chybí respekt.
Očkování proti lidem, kteří Tě budou potřebovat jako záložní zdroj pozornosti a navlíknou tu habaďůru do slušivýho kabátku.
Přála bych Ti, abys neviděla ubohost sociálních sítí, kde je jen tisícina obsahu hodnotná a zbytek je PR, zoufalost, osamělost, mindráky a tunelový vidění.
Abys v práci neviděla arogantní pajduláky, ale našla tam kámošky, kterým můžeš napsat kdykoliv a i když si to neřeknete, budete to vědět.
Aby se Ti dostalo respektu, kterej si zasloužíš.
Abys věděla, že rodina, kamarádi a vzdělání jsou jediný věci, který Ti nikdo nesebere.
Abys měla nadhled dřív, než ztratíš poslední iluze. Abys přesto měla srdce na dlani. Aby ses definovala tím, co máš ráda, a ne tím, vůči čemu se vymezuješ. A abys uměla žít jako profík.
máma
moc si přeju, aby na tohle existovalo očkování.
Očkování proti lidem uvnitř suchejm jako troud, který si do Tebe budou projektovat vlastní představy a Ty budeš věřit, že to je doopravdy. Abys poznala, že jim chybí respekt.
Očkování proti lidem, kteří Tě budou potřebovat jako záložní zdroj pozornosti a navlíknou tu habaďůru do slušivýho kabátku.
Přála bych Ti, abys neviděla ubohost sociálních sítí, kde je jen tisícina obsahu hodnotná a zbytek je PR, zoufalost, osamělost, mindráky a tunelový vidění.
Abys v práci neviděla arogantní pajduláky, ale našla tam kámošky, kterým můžeš napsat kdykoliv a i když si to neřeknete, budete to vědět.
Aby se Ti dostalo respektu, kterej si zasloužíš.
Abys věděla, že rodina, kamarádi a vzdělání jsou jediný věci, který Ti nikdo nesebere.
Abys měla nadhled dřív, než ztratíš poslední iluze. Abys přesto měla srdce na dlani. Aby ses definovala tím, co máš ráda, a ne tím, vůči čemu se vymezuješ. A abys uměla žít jako profík.
máma
čtvrtek 24. října 2019
Nebinární vložky
Dneska jsem četla o tom, že Procter & Gamble ustoupil tlaku aktivistů, kterým vadilo, že na obalu Always je symbol Venuše. "Mezi jejich argumenty bylo zejména to, že ne všichni, kteří menstruují, jsou ženy, a ne všechny ženy menstruují."
Zdroj: https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/procter-and-gamble-always-vlozky-genderova-neutralita-pohlavi.A191023_114944_domaci_vlc
Musela jsem si tu větu přečíst asi pětkrát, aby mi došlo, že to není tak, že ji nechápu, ale spíš tak, že ji nejsem ochotna přijmout.
Abychom si to ujasnili, jde o vložky, který se používají primárně v případě menstruace. Kupovat si je může každej, dělat si s nima může, co chce, třeba je používat na otop, jak je libo.
Menstruační vložky. Menstruace se děje zhruba tak, že každej měsíc takový vajíčko, který stejně jako miliony ostatních vajíček nedošlo svýho cíle potkat se spermií a je tudíž úplně plonkový, řekne nazdar a jde do háje a cestou s sebou urve, co může. A logicky teče krev. Jako když jste na blbým večírku, kde se ten největší ladykiller baví s nějakou úplně tupou flundrou, která vážně nemá úroveň, a rozhodnete se odejít, tak cestou aspoň shodíte pár skleniček a nakopnete vázu.
Když jsem bydlela u rodičů a kouřila jsem natajňačku z okna, dávala jsem vajgly do takový fajnový plechovky od holandskýho kakaa. Podle nebinární logiky jsem měla požadovat po firmě Van Houten, aby na plechovce nebyl kakaovej bob, ale obrázek vajgla z lehký marlborky.
Já teda měla pro vnoučata připravený jiný historky. Ale docela se na to těším, až jim budu vyprávět, že pamatuju, jak se začala ohejbat realita. Korektně.
Zdroj: https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/procter-and-gamble-always-vlozky-genderova-neutralita-pohlavi.A191023_114944_domaci_vlc
Musela jsem si tu větu přečíst asi pětkrát, aby mi došlo, že to není tak, že ji nechápu, ale spíš tak, že ji nejsem ochotna přijmout.
Abychom si to ujasnili, jde o vložky, který se používají primárně v případě menstruace. Kupovat si je může každej, dělat si s nima může, co chce, třeba je používat na otop, jak je libo.
Menstruační vložky. Menstruace se děje zhruba tak, že každej měsíc takový vajíčko, který stejně jako miliony ostatních vajíček nedošlo svýho cíle potkat se spermií a je tudíž úplně plonkový, řekne nazdar a jde do háje a cestou s sebou urve, co může. A logicky teče krev. Jako když jste na blbým večírku, kde se ten největší ladykiller baví s nějakou úplně tupou flundrou, která vážně nemá úroveň, a rozhodnete se odejít, tak cestou aspoň shodíte pár skleniček a nakopnete vázu.
Když jsem bydlela u rodičů a kouřila jsem natajňačku z okna, dávala jsem vajgly do takový fajnový plechovky od holandskýho kakaa. Podle nebinární logiky jsem měla požadovat po firmě Van Houten, aby na plechovce nebyl kakaovej bob, ale obrázek vajgla z lehký marlborky.
Já teda měla pro vnoučata připravený jiný historky. Ale docela se na to těším, až jim budu vyprávět, že pamatuju, jak se začala ohejbat realita. Korektně.
pátek 27. září 2019
Oříšky
Okolo šestý začalo pěkně pršet, a jak jsem spěchala se skloněnou hlavou, aby mi nezmokly brejle... hele, oříšek, šup do kapsy.
Pokaždý si vzpomenu, jak mi Johanka říkala, jak si vyprávěly s kámoškou, jak se jim změnil svět, když se jim narodily děti, a ta kámoška říkala, viď, já třeba vždycky kupovala vlašský ořechy na vánoční cukroví v krámě a teď jsem jich na procházkách nasbírala tolik, že do krámu nemusím a to budu píct šest druhů a Johanka říkala, že to myslela jinak, ale tohle je taky dobrý.
A taky na toho krkavýho pána z podskalí, co nás sprdnul, že sbíráme ořechy z trávy a chodníku na ulici, tak jsme je teda nechali a když jsem se vraceli, tak byly rozmydlený na kaši, protože pod tím stromem šíboval někdo s avií a po těch oříškách zbyly pověstný mastný fleky.
To byla totiž ta avie, která jednou porazila velikýho zrzavýho kocoura, kterej se jmenoval nejspíš Karel, ale my mu říkali Šustr. Bydlel v klempírně na statku a byl to přísňák, jednou ho totiž trefila avie a odhodila ho našim na předzahrádku a máma volala panu Šustrovi, že to Karel koupil, že ho jde sebrat a ať si pro něj přijde, ale když vyšla před dům, Karel se začal sbírat sám a když přišel pan Šustr, tak si Karel si myl kožich a vypadal líp než kdy jindy. A Šustr, teda ten kocour, byl od tý doby eště větší frajer, takže když po něm jednou vyjel nějakej kříženec Kerbera, tak ležel úplně nevzrušeně u buxusů a definitivně se rozhodl, že na náměstí a ve statku je prostě šéf.
Jo a ty oříšky, na ty jsem málem zapomněla. Ty první, s tenkou šlupkou, která se dá sloupnout, křehký, to je něco. Nebo ty zralý, takový ostřejší, který dávala babička do štrůdlu, ona tam dávala taky rozinky, který máčela v rumu a já jsem je jako malá ujídala, a jak jsem byla prcek, tak jsem byla hned zmatlaná a obvykle jsem usnula stočená v křesle. To se vlastně moc nezměnilo.
Pokaždý si vzpomenu, jak mi Johanka říkala, jak si vyprávěly s kámoškou, jak se jim změnil svět, když se jim narodily děti, a ta kámoška říkala, viď, já třeba vždycky kupovala vlašský ořechy na vánoční cukroví v krámě a teď jsem jich na procházkách nasbírala tolik, že do krámu nemusím a to budu píct šest druhů a Johanka říkala, že to myslela jinak, ale tohle je taky dobrý.
A taky na toho krkavýho pána z podskalí, co nás sprdnul, že sbíráme ořechy z trávy a chodníku na ulici, tak jsme je teda nechali a když jsem se vraceli, tak byly rozmydlený na kaši, protože pod tím stromem šíboval někdo s avií a po těch oříškách zbyly pověstný mastný fleky.
To byla totiž ta avie, která jednou porazila velikýho zrzavýho kocoura, kterej se jmenoval nejspíš Karel, ale my mu říkali Šustr. Bydlel v klempírně na statku a byl to přísňák, jednou ho totiž trefila avie a odhodila ho našim na předzahrádku a máma volala panu Šustrovi, že to Karel koupil, že ho jde sebrat a ať si pro něj přijde, ale když vyšla před dům, Karel se začal sbírat sám a když přišel pan Šustr, tak si Karel si myl kožich a vypadal líp než kdy jindy. A Šustr, teda ten kocour, byl od tý doby eště větší frajer, takže když po něm jednou vyjel nějakej kříženec Kerbera, tak ležel úplně nevzrušeně u buxusů a definitivně se rozhodl, že na náměstí a ve statku je prostě šéf.
Jo a ty oříšky, na ty jsem málem zapomněla. Ty první, s tenkou šlupkou, která se dá sloupnout, křehký, to je něco. Nebo ty zralý, takový ostřejší, který dávala babička do štrůdlu, ona tam dávala taky rozinky, který máčela v rumu a já jsem je jako malá ujídala, a jak jsem byla prcek, tak jsem byla hned zmatlaná a obvykle jsem usnula stočená v křesle. To se vlastně moc nezměnilo.
středa 25. září 2019
Límečky
Práce je dost, tak je potřeba si trochu přispat a teď eště tohle... autobus nikde, už deset minut zpoždění, prší a je hezkej vzduch, listí voní trochu hořce a rozvázala se mi tkanička, jenže v jedný ruce mám kabelku a v druhý deštník, tak já nevim co teď, támhleten pán v hábitu by mi mohl pomoct, když jeho šéf umřel za cizí hříchy, tak zašněrovat botu by ho nezabilo, aha, sakra, mluví německy a já zrovna nevím, jak se řekne tkanička a zašněrovat už vůbec.
V metru už je poloprázdno, jedu pozdě, akorát si nemůžu vzpomenout, co je za den, nejspíš středa, jestli ne, tak jsem tu popelnici ráno vytáhla před barák zbytečně.
Představuju si bubliny nad lidma, ale místo přímý řeči by tam bylo "Josef, 43, žena, děti, hypo, nemá čas na kámoše, na dětský sny si už skoro nevzpomíná, středně šťastnej".
Na schodech z metra za sebou slyším nějaký holky, jak potichu říkaj "ta se toho nebojí" a říkám si, kdo se čeho nebojí, možná mám na sobě něco blbě, ale čert to vem.
Už jen trochu poprchává, okolo jde starší pár, on je takovej ten typ, co bejval frajer a furt na sebe dbá, jde docela svižně, je hezky oblečenej, vedle něj drobná babička, má pršiplášť a šátek přes vlasy, ale ne babskej, spíš takovej, jako nosily filmový hvězdy do kabrioletu; tak mi přijde, že ty dva nejsou manželé, ale že se spíš potkali až teď... no a tý paní kouká zpod kabátu límeček z krajky, tak jsem si vzpomněla, že babička měla krajkový límečky a ty si podle potřeby různě přehazovala mezi různejma šatama a ty tak byly pokaždý trochu jiný.
Kdyby tyhle dny měly nějaký límečky, aby byly pokaždý trochu jiný, ale to nejspíš nebudou.
V metru už je poloprázdno, jedu pozdě, akorát si nemůžu vzpomenout, co je za den, nejspíš středa, jestli ne, tak jsem tu popelnici ráno vytáhla před barák zbytečně.
Představuju si bubliny nad lidma, ale místo přímý řeči by tam bylo "Josef, 43, žena, děti, hypo, nemá čas na kámoše, na dětský sny si už skoro nevzpomíná, středně šťastnej".
Na schodech z metra za sebou slyším nějaký holky, jak potichu říkaj "ta se toho nebojí" a říkám si, kdo se čeho nebojí, možná mám na sobě něco blbě, ale čert to vem.
Už jen trochu poprchává, okolo jde starší pár, on je takovej ten typ, co bejval frajer a furt na sebe dbá, jde docela svižně, je hezky oblečenej, vedle něj drobná babička, má pršiplášť a šátek přes vlasy, ale ne babskej, spíš takovej, jako nosily filmový hvězdy do kabrioletu; tak mi přijde, že ty dva nejsou manželé, ale že se spíš potkali až teď... no a tý paní kouká zpod kabátu límeček z krajky, tak jsem si vzpomněla, že babička měla krajkový límečky a ty si podle potřeby různě přehazovala mezi různejma šatama a ty tak byly pokaždý trochu jiný.
Kdyby tyhle dny měly nějaký límečky, aby byly pokaždý trochu jiný, ale to nejspíš nebudou.
pátek 20. září 2019
Jako pokaždý
Jako každej kvartál na mě dopadl ten pitomej splín, že nejsem taková, jaká bych potřebovala bejt.
Hledala jsem včera bráchovu fotku, když byl malej – jsme tam spolu v ZOO a vedle mě je kamarádka Miluška, která bydlela na konci ulice a brácha je malej a culí se a já mám takovej lehce ofrněnej ksicht, že byste mi vrazili facku. No, tak takhle já to mám porád.
Jenže furt mě něco žere. Včera jsem se musela smát, v jednom zúžení na dálnici za Budějcema jsem viděla nějaký tři chlapíky v tom svahu, co vede k dálnici, dva dolejvali benzín do sekačky a jeden jenom tak zevloval. Fakt mě pobavilo, že tam sekaj trávu, ponivač byla úplně suchá a šedožlutá, ale vono to až tak kór moc vtipný není, když si uvědomím, že dělat v reklamce je dost podobný, vona ta tráva je taky suchá a my děláme, že je co sekat, ale co už.
No, furt mě něco žere. Že mám spoustu závislostí, a nemyslím teď kafe a cigára, ale spíš jak lpím na některejch lidech víc, než si ty lidi budou kdy schopný domyslet, jak mi záleží na jejich přízni a pozornosti.
A taky mě žere, jak se neumím vysrat na všelijaký hry a taky to, že se bojím, že pracovně neuspěju a vadí mi, že mám nejspíš nějaký ambice, radši bych žádný neměla a uspěla jen tak ležérně, mimochodem, ale to se prostě nestává, tak mám ten ofrněnej výraz jako před třiceti rokama v tý zoologický, abych vypadala nad věcí.
Ale nejsem, hrozně se bojím, o rodiče, který začali stárnout, taky že moje děti s sebou vlečou ty samý běsy co já, že jsou v úplně divným světě, kterej už nedokážu odhadnout, plným nějakejch influencerů, divnejch virulentních existencí.
Taky mě žere, že vím, že nejlíp by mi bylo, kdybych uměla psát a bydlela někde u lesa, ale neumím nic, čím bych se tam uživila, a navíc se se mi teďkonc stává, že nemůžu ani stát s lidma na zastávce, natož jet tramvají, tak jdu do práce kus pěšky, ale takhle to nemůžu řešit, že jo.
Tak zas za čtvrt roku.
Hledala jsem včera bráchovu fotku, když byl malej – jsme tam spolu v ZOO a vedle mě je kamarádka Miluška, která bydlela na konci ulice a brácha je malej a culí se a já mám takovej lehce ofrněnej ksicht, že byste mi vrazili facku. No, tak takhle já to mám porád.
Jenže furt mě něco žere. Včera jsem se musela smát, v jednom zúžení na dálnici za Budějcema jsem viděla nějaký tři chlapíky v tom svahu, co vede k dálnici, dva dolejvali benzín do sekačky a jeden jenom tak zevloval. Fakt mě pobavilo, že tam sekaj trávu, ponivač byla úplně suchá a šedožlutá, ale vono to až tak kór moc vtipný není, když si uvědomím, že dělat v reklamce je dost podobný, vona ta tráva je taky suchá a my děláme, že je co sekat, ale co už.
No, furt mě něco žere. Že mám spoustu závislostí, a nemyslím teď kafe a cigára, ale spíš jak lpím na některejch lidech víc, než si ty lidi budou kdy schopný domyslet, jak mi záleží na jejich přízni a pozornosti.
A taky mě žere, jak se neumím vysrat na všelijaký hry a taky to, že se bojím, že pracovně neuspěju a vadí mi, že mám nejspíš nějaký ambice, radši bych žádný neměla a uspěla jen tak ležérně, mimochodem, ale to se prostě nestává, tak mám ten ofrněnej výraz jako před třiceti rokama v tý zoologický, abych vypadala nad věcí.
Ale nejsem, hrozně se bojím, o rodiče, který začali stárnout, taky že moje děti s sebou vlečou ty samý běsy co já, že jsou v úplně divným světě, kterej už nedokážu odhadnout, plným nějakejch influencerů, divnejch virulentních existencí.
Taky mě žere, že vím, že nejlíp by mi bylo, kdybych uměla psát a bydlela někde u lesa, ale neumím nic, čím bych se tam uživila, a navíc se se mi teďkonc stává, že nemůžu ani stát s lidma na zastávce, natož jet tramvají, tak jdu do práce kus pěšky, ale takhle to nemůžu řešit, že jo.
Tak zas za čtvrt roku.
pátek 13. září 2019
Šimpanzí zadky
Tuhle jsem se pracovně zaobírala tím, co přitahuje lidskou pozornost. V televizi, na internetu a na sociálních sítích. Analyzovala jsem muže, ženy, mladý, starší, různě vzdělaný. V datech lze najít nějaký vzorce chování, ale horko těžko najdete nějakej jednotící prvek. Nejspíš to budou emoce, ty lidem chybí, tak je sosají aspoň takhle. Víme, že krásný obrázky a dokonalý zvuk, který ty emoce vyvolávají, je možný snadno vyrobit, stačí mít nápad a peníze, a můžete klidně prodávat štěrk nebo vzduch v oblemcaný zavařovačce.
No a pak jsme si s bráchou a švagrovou otevřeli na dovolený láhev vína a pak eště jednu a brácha mi říkal, že nedávno četl nějakej výzkum chování v šimpanzích skupinách, z kterýho vyplynulo, že níže postavení členové tlupy se rádi a déle dívají na zadky výše postavených členů. I když mají ty zadky uplně stejný. Trochu jsem ten vzorec chování viděla v lidský aktivitě.
Tak bacha, abyste přes dosažený vzdělání a všecky zkušenosti vlastně jenom nečuměli na cizí prdel.
No a pak jsme si s bráchou a švagrovou otevřeli na dovolený láhev vína a pak eště jednu a brácha mi říkal, že nedávno četl nějakej výzkum chování v šimpanzích skupinách, z kterýho vyplynulo, že níže postavení členové tlupy se rádi a déle dívají na zadky výše postavených členů. I když mají ty zadky uplně stejný. Trochu jsem ten vzorec chování viděla v lidský aktivitě.
Tak bacha, abyste přes dosažený vzdělání a všecky zkušenosti vlastně jenom nečuměli na cizí prdel.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)