42

Mám narozky. Elvisovi bylo 42, když umřel. Vzhledem k tomu, že usnu i vsedě bez prášků a neleju jako zvíře, toho se bát nemusím. Tohohle ne.

Takový ty řeči ohledně chátrání (od čeho jsou na podprdách posuvný ramínka) a šedivění (kadeřnice by neměly co žrát) nechám stranou; k čemu by mi byly validační nebo oponující komentáře.
Nedospěla jsem do očekávanýho stavu v mnoha směrech, a asi se to nejspíš už nestane. Například – sice nemůžu bez navigace nikam mimo Prahu, ale než se koukat na displej a dát tu plzeňskou na první dobrou, radši si dám s Mercurym nějakej duet a někdy i taneček, takže mi tam skáčou kilometry jen to fikne.

Neumím přijímat kritiku. Umím zahrát, že ji přijímám.
Mluvím jako dlaždič. Fakt příšerně. O to horší je skutečnost, že kamarádi tvrdí, že jim to přijde nějak přirozený.
Moc mi to nejde v práci, osciluju mezi mamvpičismem, obavama, a vyhořením.

Blbý je, že si všecko nějak víc beru. Tuhle jsem chtěla svolat bejvalý spolužačky, byly jsme si blízký, nebo jsem si to myslela, zpráva zobrazena, ticho. Tak jsem do toho ťukla znova.
"To by šlo."
"Jo, to jsi ty, nemám tě uloženou, hele, ráda."
"Promiň... teď je toho moc... snad časem."
Půlka neodpověděla. Moje sentimentální a trapná snaha vyvolat na jeden večer starý bezstarostný časy pokukování po klucích z vyššího ročníku, cigaret před kinem Sparta a ochutnávání všeho možnýho dostala po držce.
Já jenom – znáte to, párkrát si nenapíšete, pak to jsou najednou roky a pak se náhodou dozvíte, že už není komu psát. Mám prostě ráda, když nemám děravý sítě. Čert to vem.
Nebo máma. "No, my tě s tatínkem máme rádi, ale neradi s tebou mluvíme, když si myslíme, že by se ti to nemuselo líbit. Tak losujeme, kdo ti zavolá, a pak ti stejně pošlu whatsappku".

Nejspíš jsem ve věku, když jsem už měla něco dokázat, ale nestalo se to. Po 20 letech v bance dostanete zlatý hodinky, v mým oboru tak leda Cipralex.

Když to vezmu z druhý strany, jsem tak nějak v půlce a co já vím, co bude, třeba moje sirka není ta nejkratší. 

Tak na zdraví.

Jak jsem potkala lidi

Občas si vzpomenu, jak jsem dělala řidičák a nějakej plechovka se nám furt lepil na prdel a celkově se choval jako mešuge a já jsem se teda docela zoufalá ptala pana Kulhana, kterej mě učil a měl nervy ze železa, co s tím, a pan Kulhan povídal, že tohle je speciální případ, ať si tam nechám pětku, levou ruku si nechám na volantu, pravou zvednu v prostoru mezi sedačkami do úrovně hlavy a nechám prsty sevřený v pěst až na prostřední prst, kterej mám naopak vztyčit. Měla jsem obavu, jestli to je vidět. Prej jo.

Někdy to jinak nejde. Vlezu do kabinky, zkouším si prádlo.
"Nechcete k tomu i kalhotky?"
"Ne, děkuju, já takový nerada."
"Ale měla byste krásnou soupravičku."
"Ne, děkuju, nebudu je nosit, nemám tenhle typ ráda."
"Já si koupila takovej komplítek a jak mě pan doktor pochválil..."
(Cože tyvole, doktor? Psychiatr? Nebo jako randí s doktorem? Hrajou si na doktora?)
"To věřím, ale já je opravdu nechci."
(v kabince se objevuje ruka s kalhotkami a pak i hlava)
"Krásně vám sedí! A ta barva! Co ty kalhotky?"
"Prosimvás, já tu chci bejt sama, když se převlíkám, šlo by to?"
"No a jak jste si to rozmyslela s..."
"Ne, opravdu je nechci, děkuju. Nikdy. Je mi čtyřicet jedna a vím, jaký chci spoďáry. Fakt."
"Snad jsem tak moc neřekla."

"Dobrý den, proč jste se přihlásila na tuto pozici?"
"Protože mi připadala zajímavá."
"Ohodnotila byste ji jako práci snů?"
"No... to úplně ne. Ale je zajímavá."
"Myslíte, že má cenu se ucházet o práci, která není vaší prací snů?"
"Když se na to dívám vaší optikou, tak rozhodně nemá."
"Kdybyste byla barva, jaká barva byste byla?"
"..."
"Jaký by neměl být váš šéf?"
"Kretén."

Generace Z irl

Podle Wikipedie je pro generaci Z typický život online a ve vysokém tempu.

Hahahahahaha.

Sobota.
"Zlatíčko, ráda bych zítra vyrazila okolo desáté. Ráno."
(po 5 minutách)
"Mluvilas na mě?"
"Ano, říkala jsem, že bych ráda..."
"Já jsem tě slyšela."
"Tak proč se ptáš?"
"Zkouším, jestli si to pamatuješ."
(hluboký nádech, výdech, nádech, výdech)

Neděle, 8:30
"Vstávejte, snídaně, pojedeme na výlet!"
"My?"
"Ano."
"Teď pojedeme?"
"Ano."
"Kam?"
(tlumeně) "Tímhle tempem leda do prdele."
"Heeeej... do prdele nejedu."
"Promiň, měla jsem na mysli Český ráj."
"K" (už neříkají OK, je to dlouhý, říkají "K".)

10:30
"Už bychom mohli vyrazit."
"Ups, to nedávám, musím si umejt vlasy."
(hluboký nádech, výdech, nádech, výdech)

11:30
(nervózně) "Mohli bychom už jet, prosím?"
(uvolněně) "Nevim, co si mám vzít na sebe...."
(hystericky) "Některou ze svých osmiset mikin třeba?"
"Cožeee?"
"Vem si prostě nějaký voblečení, kurvadrát, já už nevim!"
"Buď dobrá."
(hluboký nádech, výdech, nádech, výdech)
"Mikinu myslíš jakou k těm botám?"
"Jakejm?"
(povzdech) "No to nevim právě. Mám si vzít bílý?"
"Jdeme do lesa, ne na Fashion Week!"
(udiveně) "My nejdeme na Fashion Week?"
"Ne."
"Ale budou tam lidi."
"Velmi pravděpodobně."
"K."
...
"Tak já si vezmu falcony."
"Buď tak hodná."

12:30
(umytá koupelna, kuchyně, vypitá třetí káva)
(radostně) "Heeeej, mám vyfénovaný vlasy, už jen make-up a můžu!"
"Neuspěchej to."
(podrážděně) "To byl sarkasmus?"
"Kdepak, miláčku."
"K."

13:00
"Najíme se cestou?"
"No jestli se chceme vrátit, než padne sníh, tak budeme muset."
"Hele, a chtělas vůbec děti?!"
"Nechtěla, ale co už."

13:15
(v autě)
"Můžete koukat ven a ne do mobilů?"
(dvojhlasně) "Proč jako?"
"Protože jsem to řekla."
(jeden k druhému) "Kámo, hele, random srnka."

13:45
"Tak jsme tady, vystupovat."
(otevře dveře a rychle je zavře) "Tyvole, tam je zima, nikam nejdu."
"Ale jdeš."
"K."
...

"Jakoby já asi nastydnu."
(podruhé promlouvá od 13:15) "Same."

"Už tam budem?"
"Děláš si prdel?!"
"LOL. Jo. Buď dobrá."

16:00, cesta zpět
(ležérně ze zadních sedadel)
"Ale bylo tam hezky třeba, neříkám nic."

Holčičko moje

Ahoj,

moc si přeju, aby na tohle existovalo očkování.

Očkování proti lidem uvnitř suchejm jako troud, který si do Tebe budou projektovat vlastní představy a Ty budeš věřit, že to je doopravdy. Abys poznala, že jim chybí respekt.
Očkování proti lidem, kteří Tě budou potřebovat jako záložní zdroj pozornosti a navlíknou tu habaďůru do slušivýho kabátku.

Přála bych Ti, abys neviděla ubohost sociálních sítí, kde je jen tisícina obsahu hodnotná a zbytek je PR, zoufalost, osamělost, mindráky a tunelový vidění.

Abys v práci neviděla arogantní pajduláky, ale našla tam kámošky, kterým můžeš napsat kdykoliv a i když si to neřeknete, budete to vědět.

Aby se Ti dostalo respektu, kterej si zasloužíš.

Abys věděla, že rodina, kamarádi a vzdělání jsou jediný věci, který Ti nikdo nesebere.

Abys měla nadhled dřív, než ztratíš poslední iluze. Abys přesto měla srdce na dlani. Aby ses definovala tím, co máš ráda, a ne tím, vůči čemu se vymezuješ. A abys uměla žít jako profík.

máma

Nebinární vložky

Dneska jsem četla o tom, že Procter & Gamble ustoupil tlaku aktivistů, kterým vadilo, že na obalu Always je symbol Venuše. "Mezi jejich argumenty bylo zejména to, že ne všichni, kteří menstruují, jsou ženy, a ne všechny ženy menstruují."
Zdroj: https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/procter-and-gamble-always-vlozky-genderova-neutralita-pohlavi.A191023_114944_domaci_vlc

Musela jsem si tu větu přečíst asi pětkrát, aby mi došlo, že to není tak, že ji nechápu, ale spíš tak, že ji nejsem ochotna přijmout.

Abychom si to ujasnili, jde o vložky, který se používají primárně v případě menstruace. Kupovat si je může každej, dělat si s nima může, co chce, třeba je používat na otop, jak je libo.
Menstruační vložky. Menstruace se děje zhruba tak, že každej měsíc takový vajíčko, který stejně jako miliony ostatních vajíček nedošlo svýho cíle potkat se spermií a je tudíž úplně plonkový, řekne nazdar a jde do háje a cestou s sebou urve, co může. A logicky teče krev. Jako když jste na blbým večírku, kde se ten největší ladykiller baví s nějakou úplně tupou flundrou, která vážně nemá úroveň, a rozhodnete se odejít, tak cestou aspoň shodíte pár skleniček a nakopnete vázu.

Když jsem bydlela u rodičů a kouřila jsem natajňačku z okna, dávala jsem vajgly do takový fajnový plechovky od holandskýho kakaa. Podle nebinární logiky jsem měla požadovat po firmě Van Houten, aby na plechovce nebyl kakaovej bob, ale obrázek vajgla z lehký marlborky.

Já teda měla pro vnoučata připravený jiný historky. Ale docela se na to těším, až jim budu vyprávět, že pamatuju, jak se začala ohejbat realita. Korektně.

Oříšky

Okolo šestý začalo pěkně pršet, a jak jsem spěchala se skloněnou hlavou, aby mi nezmokly brejle... hele, oříšek, šup do kapsy.
Pokaždý si vzpomenu, jak mi Johanka říkala, jak si vyprávěly s kámoškou, jak se jim změnil svět, když se jim narodily děti, a ta kámoška říkala, viď, já třeba vždycky kupovala vlašský ořechy na vánoční cukroví v krámě a teď jsem jich na procházkách nasbírala tolik, že do krámu nemusím a to budu píct šest druhů a Johanka říkala, že to myslela jinak, ale tohle je taky dobrý.
A taky na toho krkavýho pána z podskalí, co nás sprdnul, že sbíráme ořechy z trávy a chodníku na ulici, tak jsme je teda nechali a když jsem se vraceli, tak byly rozmydlený na kaši, protože pod tím stromem šíboval někdo s avií a po těch oříškách zbyly pověstný mastný fleky.
To byla totiž ta avie, která jednou porazila velikýho zrzavýho kocoura, kterej se jmenoval nejspíš Karel, ale my mu říkali Šustr. Bydlel v klempírně na statku a byl to přísňák, jednou ho totiž trefila avie a odhodila ho našim na předzahrádku a máma volala panu Šustrovi, že to Karel koupil, že ho jde sebrat a ať si pro něj přijde, ale když vyšla před dům, Karel se začal sbírat sám a když přišel pan Šustr, tak si Karel si myl kožich a vypadal líp než kdy jindy. A Šustr, teda ten kocour, byl od tý doby eště větší frajer, takže když po něm jednou vyjel nějakej kříženec Kerbera, tak ležel úplně nevzrušeně u buxusů a definitivně se rozhodl, že na náměstí a ve statku je prostě šéf.
Jo a ty oříšky, na ty jsem málem zapomněla. Ty první, s tenkou šlupkou, která se dá sloupnout, křehký, to je něco. Nebo ty zralý, takový ostřejší, který dávala babička do štrůdlu, ona tam dávala taky rozinky, který máčela v rumu a já jsem je jako malá ujídala, a jak jsem byla prcek, tak jsem byla hned zmatlaná a obvykle jsem usnula stočená v křesle. To se vlastně moc nezměnilo.

Límečky

Práce je dost, tak je potřeba si trochu přispat a teď eště tohle... autobus nikde, už deset minut zpoždění, prší a je hezkej vzduch, listí voní trochu hořce a rozvázala se mi tkanička, jenže v jedný ruce mám kabelku a v druhý deštník, tak já nevim co teď, támhleten pán v hábitu by mi mohl pomoct, když jeho šéf umřel za cizí hříchy, tak zašněrovat botu by ho nezabilo, aha, sakra, mluví německy a já zrovna nevím, jak se řekne tkanička a zašněrovat už vůbec.
V metru už je poloprázdno, jedu pozdě, akorát si nemůžu vzpomenout, co je za den, nejspíš středa, jestli ne, tak jsem tu popelnici ráno vytáhla před barák zbytečně.
Představuju si bubliny nad lidma, ale místo přímý řeči by tam bylo "Josef, 43, žena, děti, hypo, nemá čas na kámoše, na dětský sny si už skoro nevzpomíná, středně šťastnej".
Na schodech z metra za sebou slyším nějaký holky, jak potichu říkaj "ta se toho nebojí" a říkám si, kdo se čeho nebojí, možná mám na sobě něco blbě, ale čert to vem.
Už jen trochu poprchává, okolo jde starší pár, on je takovej ten typ, co bejval frajer a furt na sebe dbá, jde docela svižně, je hezky oblečenej, vedle něj drobná babička, má pršiplášť a šátek přes vlasy, ale ne babskej, spíš takovej, jako nosily filmový hvězdy do kabrioletu; tak mi přijde, že ty dva nejsou manželé, ale že se spíš potkali až teď... no a tý paní kouká zpod kabátu límeček z krajky, tak jsem si vzpomněla, že babička měla krajkový límečky a ty si podle potřeby různě přehazovala mezi různejma šatama a ty tak byly pokaždý trochu jiný.
Kdyby tyhle dny měly nějaký límečky, aby byly pokaždý trochu jiný, ale to nejspíš nebudou.